Brčko

Dnes ráno si můj dvouletý syn přál ke snídani džus. Jako samostatný kluk a plnohodnotný člen domácnosti si suverénně došel k lednici, otevřel ji a rozhodně ukázal na malou krabičku ovocného džusu, kterou včera koupili s maminkou na bio jarmarku. „Táto tenle,“ zavelel. Poslušně jsem mu podal jeho kořist. „Táto oteřít,“ pokračoval ve velení a vracel mi džus nazpátek. Odloupnul jsem brčko, vyndal jej z plastikového obalu a chtěl jím proděravět krabičku skrz obvykle naznačené kolečko, ale nebylo tam. Místo něj jen velký obdélníček, po jehož stržení zela v džusu díra tak na deset brček vedle sebe. „Když bude držet džus rovně a pít brčkem, tak se snad moc nepokecá,“ blesklo mi hlavou a hodlal jsem brčko zasunout do džusu, ale bylo tak nějak malé. A to o dost, takže kdybych jej tam hodil, zapadlo by do krabičky jak rychlík do tunelu. „To už se tedy šetří na kdečem,“ povzdychl jsem si a jal se Jonášovi vysvětlovat, že má pít pusou, a to pomalu, moc krabičku nenaklánět a pokud možno všechno na sebe nevylít. Po chvíli zpozoroval Jonáš na stole položené pidibrčko. „Bčko!“ vykřikl radostí, popadl je do svých ručiček, roztáhnul jej, vložil do krabičky s džusem a spokojeně tahal. Překvapeně jsem tuto scénu sledoval. Tak ono to brčko jde roztáhnout? O tom jsem neměl ani páru.
Nedá mi to okomentovat tuto situaci, protože jsem si připadal zvláštně nemotorně, když můj syn předvedl trik s brčkem. Já jsem přece ten vševědoucí dospělák, který poučuje, vysvětluje, mentoruje. Nebo ne? Možná příště, až učiním v nějaké situaci konečné rozhodnutí, budu se poté ještě snažit „roztáhnout brčko“ a možná se také dočkám překvapivých zvratů.

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář