Ve tmě veď mě

Včera jsem začala psát zamyšlení o tmě. Začala jsem vzpomínkou na Eduarda Tomáše, jak vyprávěl, že s maminkou a babičkou sedávali na pavlači před kovárnou a drželi černou hodinku. Tiše seděli a čekali na soumrak. Nemluvili. On byl v té době malý a nevnímal přesně, co se děje, cítil ale, že všechno je tak, jak má být. Zpětně si pak uvědomil, že v těch chvílích vlastně žil v univerzálním JÁ. Pak jsem psala o tom, jak jsme se, bohužel, dnes tmy vzdali a dáváme přednost televizi, počítači, práci a nenapadne nás sedět večer potmě před domem a dívat se na nebe, na mraky, na úplněk.

Psaní jsem nedokončila. Vypli nám proud tak, jako to dělali za socialismu. Tenkrát ten proud vypínali pravidelně na hodinu a my s tím museli počítat a napsat si úkoly do školy už před tím.

Zamyšlení o tmě dopisuji dnes. Chci pokračovat vzpomínkou na letní víkendový kurs v severních Čechách, na který mě přijel navštívit večer manžel. Přijíždí na devátou, vydáváme se za vesnici směrem k lesu, když je ještě vidět. Když jsme na kraji lesa, setmí se a dál pokračujeme už v úplné tmě. Jdeme po cestě zasypané jehličím a všechno se postupně ztišuje. Ve tmě člověk nějak přepne smysly. Oči začnou vidět jinak. Uši dohánějí to, co oči nevidí. Jdeme, nemluvíme.  Vnímám půvab té chvíle tvořené tichem a blízkým člověkem. Chůze po měkké zemi, jeho ruka, světlušky tančí, na nebi se třpytí hvězdy. Ve tmě veď mě.  Nechce se nám vracet a jdeme hlouběji do lesa. Čas se zpomaluje. Všechny děje ve tmě se neslyšně a pomalu snáší do mechu. Obracíme se k vesnici až po půlnoci. Když pak tiše zavírám dveře v pokoji, abych nevzbudila spolubydlící, cítím se probuzená a intenzívně vnímám jemnost přikrývky, teplo postele a dýchání spících. Všechno se zdá krásné.

Když jsem byla malá, večer jsme chodily se sestrou k dědovi a babičce, kteří bydleli ve vedlejším domě, hrát hry. Babička namazala k večeři chleby se škvarkama. Hráli jsme Člověče, nezlob se, karty nebo nám děda vyprávěl zážitky z vojny. Děda nás pak vyprovodil ke vratům, rozloučil se pozdravem: dobrou noc, ať tě blechy štípou celou noc a my jsme se se sestrou smály a utíkaly před těmi blechami i před tmou domů. On se za námi díval, dokud jsme nezašly do dveří. Smích, bezstarostnost večera a divoký úprk tmou.

Nedopíšu zamyšlení ani napodruhé. Přetrhuje je další vypnutí proudu. Je to možné, už druhý den po sobě? Synchronicita, se kterou musím počítat, když píšu ódu na tmu.

Nemůžu psát už podruhé. Nezbývá mi než si sednout do zimní zahrady a namísto teoretizování o tmě sedět potmě a propojovat se s univerzálním JÁ.

Napsat komentář