Nejde, prostě nejde

Moje maminka si neumí zapnout bezpečnostní pás. Vždycky se jí zadrhne, hned u ramene, na půl cesty anebo milimetr před zaklapnutím. Nejde, prostě nejde. Je to tím, že s ním moc trhá. Říkám jí „Mami, tahem.“ „Na jeden zátah.“ „Pomalu.“ „Proboha!“ Ale dál s tím trhá a opakuje „Nejde, prostě nejde.“

Maminka je podle znamení zvěrokruhu býk. V padesáti si řekla, že končí s kouřením a skončila s ním. Bez náplastí a mizerných nálad, jen s banánky v čokoládě, na první pomoc, v kredenci. Pak si umínila, že zatočí s banánkovými kily navíc a začala běhat na mém běhacím trenažeru. První den se trochu vylekala, když jí chytrý přístroj naměřil pulz 147, a slezla už po patnácti minutách. Ale když zjistila, že to nebyl pulz, ale spálené kalorie, zdolala den nato o pět minut víc a ostřejším tempem. Poslední dobou ji vídám, jak s pohledem pevně napřeným na měřící budíky, kluše po nakloněné rovině elektronickou kopcovitou trasu.

Jsou chvíle, kdy si popláče. Když na brigádě ve fastfoodové restauraci musela sbírat z pod nohou teenagerů žvýkačky „Promiňte. Promiňte. S dovolením. Promiňte…“, chtělo se jí se vším praštit. Ale hned ráno už měla jasno a šla do toho zase naplno a brzy se propracovala k povýšení.

Jak tak pobíhá u nás v kuchyni, řeže, míchá, zpívá si, jde z ní teplo celým přízemím. Taková  zemitá energie. Řeší. Co uděláme na oběd, kde nakoupíme, jestli máme klacky na opékání, cestou chňapne a zlechtá malého. Má drajv. Na pomalé tahavé věci nemá trpělivost.

Tohle mám po ní. Než bych napouštěla kyblík, tahala se s mopem, raději vytřu koupelnu houbičkou. Na kolenou, kachličku po kachličce. Pokud bych houbičku nemohla najít a neměla trpělivost ji hledat, zvládnu to odličovacím tamponem.

Lidi jako jsme my s maminkou to mají těžké s nově zakoupenými přístroji. Číst návody? Zkoušet funkci po funkci? Pokud by se řídit neučilo v autoškole, ale podle manuálu, svítím si dodnes baterkou vystrčenou z okýnka a zamykám řetězem nadvakrát kolem auta.

Včera mě napadlo, že je tahle vlastnost spojená s jednou další. Když něco nejde hned a lehce, zkusí se to silou. A když to pořád nejde? Podívat se na to zblízka? Přijít tomu na kloub? Není čas. Třeba to půjde větší silou! Brání upnutí autosedačky přetočený pás anebo se vám zip bundy zadrhnul o kousek látky? Není šance to zjistit. Není čas.

Když jde o boj s věcmi, je to legrace. Když se zadrhne plán nebo to drhne ve vztazích s lidmi, je to horší.

Buď jako voda, říkával mi kamarád. Její síla je v tom, že nejde proti zdi. Překážky obtéká, jemně a přirozeně. Učím se to, učím a čím dál častěji mám pocit, že už tolik nebojuju, ale tak nějak hravě tím svým životem poskakuju. Ale když jsem pro pětiletého synka před pár dny vybírala kroužek, zapsala jsem ho na karate. Pár zdí přece člověk v životě potká, ne? 🙂

Iveta Havlová

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář