MÁMENÍ?

MÁMENÍ?
Jaroslava Žežulová

 

 

 

 

 

 

 

Zářivým ránem přírodou kráčel,
droboučkou rosou nohy si máčel.
Podzimní barvy všude jen hrály,
opět ho zavedly na malé skály…

Všechna ta krása, co skryta v nich je,
rozpouští pocit nostalgie.
Tvarem i vůní, co jedna z nich má,
vzpomínku něžnou připomíná.

…Oči má zavřené, hladí ji dlaní,
potichu zašeptá: „Má sladká paní.“
Vnímá ji, cítí ji smysly i tělem,
jejími vnady teď již je sveden…

Je to jen mámení, či půvab ženy?
Vzpomínky navždy jsou uloženy…

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář