VZKAZY Z UNIVERSA

Na pondělním koncertu Michala Čagánka a Veroniky Wildové v Hradčanské čajovně je posluchačů poskrovnu, o to rodinnější atmosféra se tu tvoří. My dostáváme pěkné místo v podobě obývákové měkké pohovky. S bosýma nohama se uvelebujeme a dáváme si dobrý čaj.
Pár písniček Michala už znám z dřívějška, jsou prosté a poctivé. Celou dobu, co zpívá, se mi chce brečet. Proč? To nemůžu poznat. Koncentruju se na zadržování slz. Veronika má hrát po Michalovi a než sedne za klavír, varuje nás před svým hlasem. Ať prý dáme pozor a neohluchneme. Čekám, že mě to zadržované dojetí přejde. Proti éterickému Michalovi vypadá drsně. Nepřejde. Jenom zírám. Vlastní texty i hudba, kmitající prsty po klávesách, zavřené oči a hlavně výrazný silný hlas a texty s básnickým přídechem. Její píseň Spálím je sama báseň: Tak jako noční motýl letím vstříc vlastnímu konci do tvých dlaní …

Před očima mi proběhne koncert Madonny v Sazka Aréně. Nevím, jestli to prázdno, které jsem po jejím koncertě cítila, bylo způsobené odlidštěným prostorem nebo samotným vystoupením. Kdybych si měla vybrat, vybrala bych si Hradčanskou čajovnu a Michala a Veroniku. Jejich zpěv a prožitek zblízka, ten mě dojímá.
Michal nechce, abychom mu tleskali klasicky, ale po toltécku. Po toltécku se tleská tak, že člověk třepe rukama sem tam. Jeden z pozdě příchozích diváků to uvidí a říká: co blbnete, jste všichni ujetý? Při každém dalším toltéckém potlesku se odmítá připojit a pořád kroutí hlavou: no to je ujetý! Odcházíme. V hlavní místnosti čajovny jsou hosté většinou mladí muži sledující na svých počítačích filmy a pokuřující vodní dýmky. Muži, počítače a od země se táhnoucí tlusté hadice do jejich hlav.
Venku na chodníku šlápne manžel do psího výkalu, který prý vypadal na pohled jako list. Co mu to prý universum posílá za vzkazy?
Dvě diskutující slečny o kousek dál venčí tři pudly v posledním z teplých večerů v tomto roce.

Napsat Facebook komentář

x komentář