Beránku náš

Dny přichází a odchází. Světlo se střídá s tmou. Někdy se přes den bojíme a v noci zůstáváme klidní, jindy se ve dne smějeme a v noci pláčeme do polštáře. Zprávy, události a okolnosti se kupí, vrší a proměňují. Někdy nás potěší, rozveselí a jindy zklamou, roztrpčí. Tak to fungovalo, funguje a bude fungovat, i když my už tady nebudeme. Zajímavé je to, že pokud se nám daří, ne vždy hlavu k nebesům s díky zvedáme, ale pokud se život hroutí, vždy se obracíme k obloze s výčitkami ve tváři. Proč zrovna já? Čím jsem si to zasloužil? Dělej s tím něco, Ty tam nahoře! Ať už jsme věřící či nikoliv. Pokud jsme šťastní a spokojení, bereme vše jako samozřejmost, ale ono to samozřejmé není. Je to zázrak.

Je zázrak se ráno probudit a vstát. Je zázrak opláchnout si obličej vodou. Je zázrak se nasnídat a vyjít do nadcházejícího dne. Je zázrak vykonávat každodenní běžné úkony. Je zázrak večer padnout unavený do postele a usnout. Nejvíce si to uvědomíme, když o to přicházíme.
Chtěl jsem napsat svůj komentář, nebo spíše recenzi k nové písni Václava Neckáře a skupiny Umakart „Půlnoční“, kterou si poslední týden často přehrávám, protože je opravdu povedená, ale začal jsem psát jakési zamyšlení a vůbec nevím proč. I když vlastně vím. Protože se právě dívám na noční oblohu a ptám se „proč?“.

Tu kytaru jsem koupil kvůli tobě, protože jsi byla šíleně smutná, princezno. Chtěl jsem, abys mi podala ruku, prošla se mnou Václavák, zabroukala mi do ucha ša la la la li, a abychom na křídlech iluzí to spolu táhli dál. Protože Tě miluju a maluju zároveň i zvlášť. Jak ten čas ale letí, ani čaroděj Dobroděj nezastaví běžící stín katedrál, náš dům už je na prodej a ty říkáš mi, zapomeň. Teď sedím sám na půlnoční a čekám, až louky rozkvetou a jestli dáš mi ještě trochu lásky.

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář