Jaké to je ve vězení

Jsou tam zloději, násilníci a vrazi. Vězeňský areál Bytíz u Příbrami působí jako z jiné planety. Bývalý komunistický pracovní tábor nyní slouží jako vězení a život v něm není pro tisíc vězňů nijak jednoduchý.

Blíží se jedenáctá hodina dopoledne, obloha je zatažená a vzduch mrazivý. Přestože je teprve třináctého října, musím kvůli zimě schovat ruce do kapes.

První, čeho si všimneme když přijedeme do věznice Bytíz u Příbrami, jsou ohromné kopce uranové hlušiny, navršené ještě v dobách, kdy věznice sloužila jako lágr pro politicky nepohodlné občany. Hory celé místo izolují od zbytku světa a jakoby říkaly: „Nejsi zde vítán, odejdi a už se nevracej.“ Naproti šedým masám pokrytých žlutavou travou a neduživými břízkami se rozkládají husté lesy a lány polí. Hned je patrné, že jste se ocitli ve zcela jiném, nepřátelském světě. V naší zemi existují místa, kam by člověk kvůli jejich atmosféře nechtěl ani vkročit, a mezi ně rozhodně patří i Bytíz.

Vítejte ve vězení

„Vítejte v našem vězení.“ S těmito slovy nás vítá pan Vladislav Sojka, speciální pedagog tady v Bytízu. Pro dnešek nám bude sloužit jako průvodce. Je milý, svou práci bere s nadhledem. Přesto jsou možné vidět stopy, které na něm jeho profese zanechala. Neustále jakoby nervózně přešlapuje, pohrává si s půllitrovou Mattoni a na levačce mu chybí poslední článek prostředníčku. Rychle nás seznámí s pravidly vstupu do věznice: žádné zbraně, žádné drogy, žádné kovové předměty. V kapsách pouze občanský průkaz. Rovněž je zakázáno jakýmkoliv způsobem navazovat kontakt s vězni. Musíme být zticha, nedívat se vězňům do očí a zdravit příslušníky vězeňské služby, kteří jsou na to očividně hákliví. „Ale pojďme zatím do příjímací budovy. Tam je větší zima,“ prohlásil Sojka a vyvolal tak zmatené výrazy na mnohých obličejích z naší dvacetičlenné skupiny. V  příjímací budově pro návštěvy jsme byli rozděleni na dvě skupiny, jednu si vzal pan Sojka a druhou jeho kolega.

Před přízemní budovou se nacházejí záchodky o dvou dveřích. Na jedněch je nápis Pro návštěvy, na druhých Pro odsouzence. Tady se nehraje na pány a dámy – v ryze mužském Bytízu jste buď vězeň, nebo host. Dozorci chodí zjevně na své vlastní záchody.

Způsob dělení věznice

Celý komplex Bytízu se dělí na tři části podle stupně nebezpečnosti chovanců:

První a nejmírnější je věznice s dohledem. Zde jsou vězni za malé přestupky, dopravní nehody a podobně. Mají volný pohyb, dokonce je jim dovoleno cestovat do Příbrami. Do věznice chodí vlastně „pouze“ spát. Budova dohledové věznice se nachází mimo opevněný areál věznice.

Druhou částí je věznice s dozorem. Zde jsou uvězněni lidé, kteří porušili zákon úmyslně. Patří mezi ně zloději, násilníci. Vězni z této kategorie mají také volný pohyb, omezený však pouze na areál věznice.

Poslední částí v Bytízu je věznice s ostrahou. Vězni jsou vrazi a recidivisté. Tito trestanci mají povolený pohyb pouze na patře budovy. Návštěvy se k nim raději nevodí. „Ty by si vás podali,“ komentuje věznici s ostrahou pan Sojka.

Věznice s dozorem

Míříme do věznice s dozorem. Před námi se vyjímá pletivový plot ověnčený znepokojujícím žiletkovým drátem. Už při pouhém pohledu na něj mi přechází mráz po zádech. Ploty jsou dva, mezi nimi pak takzvané Zakázané pásmo, široké přes dva metry. Pásmo je vybaveno pohybovými senzory a v případě jejich aktivování jsou na místo okamžité povolány ozbrojené jednotky s útočnými psy.

Pan Sojka nás vede směrem k vrátnici, vedle které září kovová brána natřená na fialovo. V šedozeleném prostředí věznice působí fialová barva značně nepatřičně. Postupně procházíme kontrolou ve vrátnici, fasujeme kartičky návštěv a shromažďujeme se v Koši – přechodové zóně Zakázaného pásma. Během čekání na ostatní pečlivě zdravíme všechny pracovníky vězeňské služby a ti se na nás za to usmívají. Pan Sojka jde jako poslední a hned nás vede k jednopatrové žlutošedé budově v komunistickém stylu. Okna má zajištěná pevnými mřížemi. Před budovou stojí ohrada z vlnitého plechu. „Sem chodí problémoví vězni na vycházky,“ osvětluje nám pan Sojka, zatímco otevírá jedny z hned několika plechových dveří. Nakoukneme dovnitř. Prostor není větší než malý panelákový obývací pokoj. Po obvodu výběhu se plahočí rozpačitá stezka z betonových dlaždic. Je velice snadné představit si vězně kroužit po té cestičce. „Mají nárok na hodinovou vycházku denně,“ dodává Sojka. „Klidně běžte dovnitř a projděte se,“ pobízí nás a my jdeme. Shůry na nás shlíží vševidoucí posed pro strážného. S pocitem zvířat v kleci vykroužíme jedno kolečko a rychle pryč.

Vnitřek dozorové věznice

Jedním slovem: bída. Ihned po vstupu máme nutkání se zase vrátit ven. Možná to je nedostatkem světla, možná depresivním vzezřením chodby s celami po stranách, možná také zápachem plísně. Možná to bylo také tím nepřátelským tichem. Nikdo ani nedutal, jediné zvuky jsou naše kroky a hlas pana Sojky. „Franto, votevři nám sedmičku,“ houkl na rudolícího muže ve skromné kanceláři hned u vchodu. „Ukážu vám Díru,“ oznámil Sojka. „zatím se můžete vokýnkama kouknout do normálních cel.“ Koukli jsme se. V ocelových dveřích od cely je hnědý hranatý kovový špunt, který po vyklopení vytvoří něco na způsob stolku a zároveň odhalí pohled dovnitř. Co vidíme, jsou králíkárny – klaustrofobické prostůrky našlapané železnými palandami. Na pružinových pryčnách otrhané deky s proleželými, šedivými matracemi.

Celkovou neútulnost místa završila Díra – cela pro vzpurné vězně. Na rozdíl od ostatních cel jsou v ní sice jen dvě postele, zato celé betonové. Při vstupu do Díry se projde nejen dveřmi, ale i vypouklou mříží, díky níž může dozorce v klidu a bezpečí zjistit přesnou polohu chovance v místnosti. V Díře není prakticky nic, a co tam je, je ošetřeno betonem. Mimo dvou nevábných postelí skýtá Díra ještě záchod oddělený plastovou plentou, umyvadlo a okno. To je vše. Vězeň nemá právo si na Díru cokoliv vzít, je mu zakázána všechna četba, vyjma náboženské a naučné literatury. Rozhlédneme se a rychle zase odcházíme.

Život ve vězení

Co činí život ve vězení tak nesnesitelným, není budíček ve čtyři hodiny ráno, ani mizerná strava v kantýně, kde se pod pojmem ovocné knedlíky myslí knedlíky houskové s dětskou přesnídávkou, ani občasné buzerování od dozorců. Je to soužití s ostatními vězni. Když do vězení přijde člověk z relativně zdravé společnosti, ze dne na den se dostane mezi vrahy, zloděje, násilníky, pedofily a sadisty. Hodnoty se zcela mění. Třebaže na Příbrami existuje systém bezhotovostních plateb, ceny bývají trestuhodně přemrštěné a tak dominuje tvrdá šmelina.

Nejčastějším druhem měny jsou cigarety. Za věci jako hodiny, které byste venku koupili za tři tisíce korun, dostanete ve vězení dvě krabičky cigaret a budete rádi. Slyšel jsem případ muže, který vyměnil zlatý řetěz od manželky za měsíční přídavek jogurtu.

Vězni žijí v neustálém kontaktu a jedině samotka nabízí jistou formu soukromí. V jedné cele může spát klidně deset až třináct vězňů. Je třeba brát v potaz, že se sice mohou jít do sprch jednou za pár dní, pokud ale dělají potíže, nemusejí se dostat k mytí více než týden. Zpocení z práce a sportu pak přijdou do jedné titěrné cely. Mnoho z nich jsou navíc feťáci a nemají základní hygienické návyky. Ve vězení je každý sám za sebe. Jeden druhého nenávidí, přátelství jsou pouze užitková.

Sebevraždy jsou na denním pořádku. Nikoho příliš nevzrušují. To nám ostatně potvrdil sám pan Sojka. „Když se člověk chce zabít, tak se zabije. My mu v tom nedokážeme pořád bránit. V tom je to jako venku,“ pravil.

Vězni se často uchylují k duševnímu úniku. Poslouží jim buď pašované drogy, nebo takzvaný magorák. Jedná se o extrémně koncentrovaný čaj, často smíchaný s tabákem v poměru zhruba 2:1. Jeden doušek magoráku je prý silný jako celá láhev vodky. Vězni jsou pak z něho zcela mimo realitu. Požíváním magoráku však chovanci riskují vypadávání zubů, stejně tak vlasů.

Vězni mají měsíčně právo na tři hodiny návštěv od nejbližší rodiny. Pokud chtějí, mohou si daný čas rozdělit na dvě návštěvy po hodině a půl. Co se týče posílání balíků do vězení, je možné posílat pouze omezenou hmotnost a po inspekci dozorci, zabavování posílaných předmětů, které je velice často spojené se šikanou, obdrží trestanec své předměty v igelitové tašce. Velmi často se stává, že s onou taškou ani nedojde do své cely, protože ho mezitím spoluvězni okradou.

Hlavně humánně

Jedním ze zásadních rozdílů mezi skutečným vězením a jejich obrazem ve filmech je, že dozorci nenosí smrtící zbraně. „Taková klasická výbava dozorce jsou obušky a tonfy,“ říká pan Sojka. „Taky tady máme speciální zbraně. Když třeba jsou nepokoje, použijeme zbraň, která střílí tenisáky nebo hopíky. Já nevim, jestli jste někdy dostali hozeným hopíkem do hlavy, ale bolí to. Když pak vystřelíte třicet těhlech skákacích kuliček, je po nepokojích a vy jenom sesbíráte chovance.“

Závěr

„Spousta vězňů se nám po propuštění vrací zpátky. Je pro ně nesmírně těžké se začlenit zpátky do běžné společnosti a tak se raději nechají znovu zavřít. Proč to dělají? Ve vězení mají pevný režim, nemusí se starat sami o sebe a hlavně jsou mezi svými. Je to začarovaný kruh. Pokud se někomu pak povede zůstat na svobodě, ještě roky po propuštění ho pronásledují zážitky z vězení. Noc co noc se probouzí s myšlenkou, že ho někdo v noci znásilnil, že mu rozřezali podrážky u bot, nebo že ho zkrátka okradli,“ vysvětluje s vážnou tváří Sojka. „Je to smutné, ale je to tak.“

Prohlídka je u konce a my se loučíme s panem Sojkou. Místo obvyklého na shledanou si ale přejeme přesný opak.

Napsat Facebook komentář

x komentář

17 komentářů u „Jaké to je ve vězení

  1. karlos1210@seznam.cz

    Je to jeste horsi..byl jsem nebyl jsem sikanovan vezni,ale musel jsem mlatit lidi a delat psychiky jinejm.ukazete slabost a hned to nekdo pouzije proti vam,nekdo vas ponizi a musite ho potrestat,tak at to vidi ostatni at to pak nezkousi znovu nekdo jinej..kupujete jidlo od ostatnich a ti pak hladovi.nesmite bejt slusnej jinak vas maji za koninu..musite neustale zastrasovat at vam nevemou vas pkoj a lidinanem..musite cvicit a obcas nekoho dobit a nebo zdeptat..behem 6 mes.umreli 4lidi a nemuseli..jste tam jen kod.ja mel 39.4horecku a rekli dokud nepadnu na zem nepujdu k lekari.ja mel stesti.jiny ne a umrel .jen proto ze ho nevzali k lekari..pote vas pusti driv stim ze soudy udelali chybu.ale 51mes.jsem tam byl..fekakum a bezdakum je tam dibre..ja si zaridil od dozorcu mobil..koupite od nich vse…

  2. ela

    Je to hrůza. V ČR se díváme na šokující vězení v Asii, ale u nás je to stejné! Vezeňská služba má krásné webové stránky a na nich samý lži. Naše soudy nefungují stejně jako výběr daní. Chtěla bych žalovat stát za to, že člověka zavře a nechá ho ve vězení CHCÍPNOUT!

    1. Karel

      Ahoj Václave,
      tak v tomhle těžko radit. Ty bys mu mohl pomoct jedině tím, že dáš z venku podnět k prošetření Prevenci (což je taková interní policie – OPAS – oddělení prevence a stížností) a oni to prošetří, jenže ten kamarád bude muset všechno říct, co se mu děje a kdo mu to dělá a musí počítat s tím, že ho dají na izolaci, aby už nepřišel do styku s těmi, kteří ho šikanovali. A jsou dvě možnosti; buď odvezou ty, kteří ho šikanovali, do jiného kriminálu a jeho tam nechají s tím, že dostane nálepku i pro ostatní MON (možný objekt napadení) a budou ho dozorci víc hlídat a bude chodit na prohlídky k lékaři, jestli nemá modřiny. A nebo odvezou toho tvýho kamaráda do jinýho kriminálu, protože to bude pro ně míň administrativně náročný (eskortovat jednoho než 5) a taky, protože tam jsou všichni líný, protože je to přece pro mukly… A nebo se domluvit s někým, ať se za něj postaví (a třeba i za nějaký tabáky a kafe nebo telefonní karty….). Jinak nevim.
      Držim palce

  3. jirka

    Kam mě tak můžou poslat za řízení? 1. 1,7 promile- sebrali mi papíry, 2. 2,2 promile – mařenka a údajně jsem známého chtěl přejet (je v řešení) 3. 1,6 promile – mařenka + teď na mě ten samej člověk co jsem ho údajně táhnul autem zavolal PČR že jsem ho napadl půllitrem. Dotaz směrovaný na typ věznice (dohled, dozor, ostraha)? S tím, že chodím na odvykačku od chlastu atd. Děkuji za info jestli někdo něco víte.

Napsat komentář