Jak také vyznat lásku

JARO
U lesa je zarostlá třešňovka, hodně stará. Les jsme objevili před měsícem, ale v té v třešňovce jsme ještě nebyli. Určitě v ní budou nějaké stromy, které už mají zralé třešně. Cestou z dlouhé lesní vycházky se tam chceme stavit. Je po dešti. Jarní vzduch voní. Jdeme nejdřív houštím, skrz které vede cestička. To by mohl být vchod do třešňovky. Cestička je ale hodně zarostlá a ukáže se, že to žádný vchod není. Cestička vede jen do dalšího houští a trní.  Vezmeme to polem. Chceme třešňovku celou obejít, někde ten vchod přece musí být. Jdeme kol a kolem, zaboření víc a víc. Vchod žádný. Je mokro a hlína v místním kraji je červená a mazlavá. Naše pěkné botky na běhání kloužou a boří se.  V nejvzdálenějším bodu od cesty strom třešní, májovek narůžovělých. Ochutnáváme, ale jsou strašně kyselé, málo zralé. Bledule. Pár jich natrhám do pytlíku, i když o ně asi těžko někdo bude stát. A pokračujeme v boření. Boty obalené bahnem skoro až po kotníky. Jdeme takhle stovky metrů? Možná. Na to nemám odhad, ale boty nemůžu utáhnout. Třešňovku jsme obešli celou, ale vchod jsme stejně nenašli. U auta utřeme boty trochu o trávu a jedeme domů. Doma je shodím v průjezdu. Jdu vařit večeři. Další  den odjíždíme na Moravu, takže až všechno udělám, půjdu boty ještě umýt do sudu s vodou. Mytí bot nesnáším. On dělá ještě nějaké práce venku.
Uvařím a u večeře si vzpomenu, že ještě musím jít drhnout boty. Vůbec se mi nechce.
On řekne, že mi je umyl.
Překvapená, říkám, že jsem šťastná a že tohle je důkaz lásky a budu mu za něj vděčná celý život.

JARO
Další den. Vstávám brzy, před odjezdem na Moravu chci ještě natrhat bylinky, dát je sušit a zasadit nové rostliny na zahradu. Bylinky umyju, dám na talíř a vystrčím s talířem nahoru na ledničku, tam se budou sušit. Je tam ale málo místa a kromě talířů
s bylinami na sušení jsou tam ještě dvě misky na sladkosti. Chci tu jednu uklidit a udělat si místo na byliny, ale nejsou v ní žádné sladkosti. Je plná magnetů. Tak ji vrátím nahoru na lednici. Je to moc vysoko, musím si stoupnout na špičky, ani na tu vysokou lednici nemůžu pořádně dosáhnout. Rychle tam tu misku šoupnu a běžím na zahradu.
Mezitím On vstane a jde dělat snídani. Prudce otevře dvířka od lednice a uslyší zvuky nad hlavou. Ani se už nestihne podívat, co to je. Instinktivně nastaví dlaně a miska s magnety už se řítí. Když se vrátím, říká: tak mám další věc, za kterou mi budeš do konce
života vděčná. Vylíčí příhodu s miskou, jak ji chytil a já se ptám: a co ty magnety, vysypaly se? Prý takový instinkt zase nemá. Aby stihl při padání misky na hlavu ještě chytat magnety, když se sypou.

PODZIM
V zimní zahradě na stolku hromádka větví z lesa. Podivím se, na co je přinesl. Už jsme si zvykli, že přináší z lesa občas kameny, ze kterých sestavuje sousoší. Ale větve jsme tu zatím neměli. Zapomínám se ho na to pár dnů zeptat. Větve jsou na stolku pořád. Když si pak vzpomenu a zeptám se, na co tu jsou ty větve,  ukáže hlavou k přerostlému kaktusu, opuncii.
Před lety mi ji sestra přivezla z dovolené v Řecku, oválek zapíchnutý v uříznuté PET láhvi s pískem. Dnes je opuncie veliká, přes léto pobývá i s květníkem venku a kácí se. Ani podpořená bambusovým klackem nedrží rovnováhu, protože oválky kaktusu jsou moc těžké a opřené o špičku bambusové tyčky padají. On říká, že by to chtělo do dutého bambusu dát vidličku. To říkal před měsícem.
Teď na můj dotaz, proč máme na stole hromadu klacků, ukáže hlavou ke kaktusu. V bambusu je zasunutá oříznutá vidlička z větve a dokonale podpírá těžkou hlavu přerostlé opuncie. Prý nevěděl, která vidlička bude správně silná a správně rozvětvená, tak vzal variant víc.

 

 

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář