Hrbolatá cesta se líným stočením vpravo zbavila objetí statných smrků a vklouzla do náruče travnaté mýtiny. Pozvolnými kroky jsem opustil tmavý les, který se rozloučil mohutným zašuměním a pustil do tváře ranní slunce, do této chvíle ukryté za mřížovým jehličnatých paží. Byl jsem trochu unaven táhlým stoupáním a tak jsem objevivší se nevelikou mýtinu přivítal jako vhodné místo ke krátkému odpočinku. Vítr si dovádivě pohrával se zeleným kobercem, sluneční jas nabýval na intenzitě a někde v dálce svižně zavýskala sojka. Na pravé straně jsem spatřil jakýsi kamenný útvar, který se neobratně skrýval za trávovým porostem. Když jsem přišel blíže, trsnatý bezkolenec vydal své tajemství a já objevil rozbořenou zídku. Posadil jsem se a záda opřel o její mechem obrostlé torzo.
Přivřel jsem oči, zhluboka se nadechl a nechal proudit myšlenky…
To co potřebuji k životu je vzduch. Vzduch a jeho jednadvacet procent kyslíku. Jak příjemné je se nadechnout a vědomě naplnit plíce. Cítit, jak se roztahují a vydouvají hrudník. Vdech a výdech. Jak samozřejmé a magické zároveň. To, co se děje každý den jen tak mimoděk, mě udržuje naživu. Nádech a výdech.
To co potřebuji k životu je jídlo. V klidu se posadit a s díky dopřát tělu dobrého pokrmu. Z batohu jsem vytáhl jablko a s chutí se do něho zakousl. Nedávno jsem zaslechl tuto informaci: ve Velké Británii pracuje v zemědělství zhruba jedno procento obyvatel, a přesto je jídla v obchodech spousta a přebytky se vyhazují. V africké Ugandě pracuje v zemědělství asi osmdesát procent obyvatel, a přesto tam není co jíst a lidé umírají hlady. Opět jsem kousl do jablka a vychutnal jeho sladkou chuť.
To co potřebuji k životu je voda. Mé tělo je složeno asi ze sedmdesáti procent z vody. Stejné procento vody pokrývá i povrch Země. Kde je voda, je i život. Jablko, které jsem právě snědl, je z osmdesáti pěti procent voda. Napil jsem se z lahve plné životadárné tekutiny.
To co potřebuji k životu je láska. Má duše je složena ze sta procent lásky. Voda se převaří na sto stupňů, projde varem a usmrtí tak většinu bakterií. A co duše? Duše projde sto procenty varem lásky a zbaví se všech strachů, zbaví se všech žárlivostí, nevraživostí a podlostí. Potřebuji lásku.
Otočil jsem hlavu a zadíval se na kamennou zídku. Potřebuji vylézt na vrchol zdi. Na zeď lásky. My všichni to potřebujeme. Někteří přežíváme dole u zdi a díváme se nahoru a závidíme těm, co jsou výše než my. Někteří zůstáváme podél zdi stočeni do klubíčka a ve strachu z výšky nikam nelezeme. Někteří se opíráme o zeď s kyselým výrazem ve tváři a říkáme o zdi vše špatné a zlé. Někteří chceme zeď zbořit a rozmetat na kusy, aby po ní nic nezůstalo, abychom tu zbyli jen my samotní, my dokonalí a bez chyb. Někteří visíme na zdi, škrábeme se nahoru, padáme, vstáváme a znovu šplháme. Někteří sledují tento pohyb mravenečků seshora zdi lásky a chtějí nás nahoře, až už jsme kýmkoliv, ať už jsme v jakémkoliv stádiu lásky, ale pro ně jsme stále milovanými…
Prudký poryv větru mne vyrušil ze zasněného přemítání. Odpočatý jsem pomalu vstal a vydal se zpět na cestu. Vždyť jsem slíbil, že dnes dorazím. Ještě jsem se naposledy ohlédl směrem k zídce. Vidět již nebyla, ukrytá ve své skrýši, ale cítil jsem ji. Kde se tady vlastně vzala? Budu se k ní muset ještě vrátit, protože její sdělení nebylo zdaleka úplné. Cesta se opět vnořila do stromů. Polkl mne les.