Lampionový průvod, ježibaba v lese a zmrzlé nohy

Za dob socialismu jsem si několikrát odpochodoval lampionový průvod k památníku padlých hrdinných rudoarmějců u příležitosti výročí Velké Říjnové Socialistické Revoluce. Vybavují se mi vzpomínky na pionýry s červenými šátky a odznakem Vsegda Gatov. Leninův vizionářský profil v rudé pěticípé hvězdě s plameny svobody. Urá! V pátek jedenáctého listopadu jsem po dlouhé době opět absolvoval tentokráte svatomartinský průvod. Taktéž lampionový. Se svým dvou a půlletým synem Jonáškem, sousedkou se synem Tomíkem a sousedy se synem Maxíkem jsme vyrazili směrem k nedaleké sokolovně. Maxík vlastnil obyčejný lampion na svíčku, Tomík s Jonáškem modernější na baterky.
Cestou jsme provedli zkušební zážeh světelných zdrojů. Jonáškovu lampionu po dvou minutách praskla žárovka a Tomíkovu došly baterky, takže svítil ponurým, takřka neviditelným světlem. Maxík byl rád, že má svíčkovou verzi. Ta fungovala bez problémů. Ještě že jsem vzal čelovku. Aspoň měl Jonášek světélko do průvodu.

U sokolovny jsme svým příchodem v kočárkové formaci zvětšili neustále se rozpínající dav dětí a rodičů. Lampiony, kočárky, volání „Kde jsi?“ a „Pojď sem!“. Mačkání, tlačení, úsměvy a pošlapané nohy. Zkrátka akce, jak má být! Po zaplacení startovného třicet korun přijel asi Martin, asi na bílém koni a něco pronášel k zástupu. I když jsem vzal Jonáška na ramena, neviděli jsme ani jeden nic. Poslední slovo znělo „ohňostroj“, který během okamžiku spustil své hlučné ta ta ta ta. Jonášek se bavil, Tomík se bál a Maxíka i s rodiči jsme nadobro ztratili někde v mase lidí. Konec rámusu, dým, výskot a pláč. Průvod se dal do pohybu. Dal do pohybu i nás. Urá směrem k lesíku, kde na nás čekají pohádkové bytosti. Zima se zdá být krok od kroku hutnější. Potvrdil to i u cesty schovaný promrzlý vodník, který nás nabádal, abychom pokračovaly v chůzi směrem k lesu, protože jakmile se někdo zastavil, vznikala na trase neproniknutelná zácpa těl. Jonášek začal vyžadovat medvěda. „Snad bude v lese schovaný,“ uklidňoval jsem ho.

A už vjíždíme kočárkem do pohádkového lesa. Tma jak v pytli, čelovka jede na plné obrátky. Vítá nás bílá paní a asi rusalka. Nebo lesní víla? Není vidět na krok. Na kostrbatém terénu lesní pěšiny s sebou kočár hází ze strany na stranu. Slyším vyděšené výkřiky a začínám se bát. Jonášek chce stále vidět medvěda a začíná natahovat. Z levé strany z houští vylézá se skřehotáním ježibaba a docela mně děsí. Po pravé straně se svíjí na zemi asi opilý rytíř. Naštěstí má hlavu. Chraplavě chrčí a mumlá.  Během momentu se připlazí druhý a začínají se rvát. Rychle jedeme dál. Čelovka kontroluje okraje pěšiny a odhaluje ukryté nástrahy dříve, než spustí své strašení. Kolem nás se vytvoří chumel rodičů s dětmi, kteří také neradi nemilé bojavé překvapení. Na konci dobrodružství objevujeme kýženého medvěda a bonbón za statečnost. Jonášek je spokojený do té doby, dokud cucá sladkost. Pak propadá v neutichající pláč. „Chci domů! Bolí nožičky!“ Já chci to samé. Úprkem směřujeme k domovu.

Až v teple domácího radiátoru zjišťuji, že má Jonášek pěkně promrzlé nohy. Jeho první lampionový průvod skončil. Urá.

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář