Simoně…

Simoně…
Monika Machková

Procházím cesty již dávno poznané,
šedé myšlenky probdělých nocí halí se do tmy v závoj spletitý
a těžknou můj krok

Raněná jak pták co křídly v zem bije letu nemohouc,
umdlévám v boji…
Strach…ach jak nerovný to boj
moji mysl svírá a v prach mě sráží!
Úzkost mi hrdlo svírá, bezmocný výkřik do tmy vrací se ozvěnou
a odpovědi není, jen prosba dávno vyřčená…“nesnaž se soudit, však pochopit“

S příslibem úsvitu temné chmury mizí
z lůna země zrodil se nový den
– konec i počátek, budiž nám údělem.

Smutek v duši mám, však k novým zítřkům hledím a tebe hledám,
neb dobře vím, že duše nesmrtelná jest.

Napsat Facebook komentář

x komentář

1 komentář u „Simoně…

Napsat komentář