To je vaše palačinka?

Poetické čtení mimo Prahu naše společnost Otevření uspořádala poprvé. Vybrali jsme si Slaný a Kavárnu Bez Konce. Malinkou kavárnu otevřenou teprve nedávno s podporou evropských fondů na podporu zaměstnávání mentálně handicapovaných lidí. Ti tu pracují jako obsluha a snaží se to dělat, jak nejlépe dovedou.

Je sobota v předvánočním čase. Do historických prostor kavárny s klenbami přišlo diváků tak akorát, všech šest stolů v kavárně je obsazených. Básní máme tentokrát více než jindy. K našim vystoupením se totiž začínají připojovat noví autoři. Kromě Marka Schejbala a mě je tu nově také Irina Kolaříková a Jarka Žežulová. To byl náš záměr už od počátku – inspirovat nové autory, aby nemuseli svá dílka skrývat v šuplíku. A objevují se mezi nimi perly! Hudební doprovod zajišťuje tentokrát Jirka Malý na saxofon.

Sedáme si ke stolu a je tu první veselá příhoda s obsluhou. Na ochotného obsluhujícího je objednávek nějak moc a z množství nádobí, které musí rozmístit na stole, je poněkud nervózní. Když rozestavuje objednané fernety na stůl, pár se jich zakymácí. Poslední fernet kymácení neustojí a louže „laku na rakve“ se rozlívá doprostřed stolu. Utřít louži obsluhující při tom ruchu v kavárně nestíhá, naštěstí hodně lidí v kavárně má kapesníky a může pomoct louži utírat.

Marek je nastydlý a ztrácí hlas. Jenže jeho moderátorskou roli nechce nikdo přebrat. Musí hlasu poručit a celý večer zvládnout bez zaváhání, což přesně udělá. Já čtu jako první. U poslední básně další veselá příhoda. Obsluhující uprostřed mé básně o stromu v Kampa Parku hledá návštěvníka, který si objednal palačinku s ovocem. U notového stojánku s básněmi jsem nejvíc na ráně, takže když uprostřed básně zvednu hlavu, stojí přímo přede mnou s talířem a ptá se: To je vaše palačinka? Říkám, že ne a on vyráží na okružní jízdu po všech stolech a ptá se každého, jestli si náhodou neobjednal palačinku. Já čekám s dočtením své básně, dokud nenajde toho pravého. Pokračuju, kde jsem přestala, což se ukáže jako chybné rozhodnutí. Konec nikdo nepochopí, protože si nepamatuje začátek. Proč prý jsem nevyužila situace a ruchu v kavárně a nezakomponovala to do svého vystoupení? ptají se někteří. Mají pravdu, to jsem mohla. Přerušená báseň končí větou „Život je sladký“, využití intermezza s palačinkou bylo vlastně nasnadě. Bohužel, ani tuhle lehoučkou improvizační úlohu nezvládám, zdatný improvizátor ze mě asi nikdy nebude.

Marek končí své vystoupení básní o smrti. Báseň brnká na vtipnou notu, obsahuje větu: Kdybyste potkali paní / co kosu nese / řekněte jí, ať mešká / já nespěchám … Druhý obsluhující – Jarda – stojí za barovým pultem a pozorně poslouchá báseň. Na konci se mu obličej rozzáří pochopením a vykřikne: To byla smrt, že jo?

 

 

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář