Díky Václavovi Havlovi jsme dál

Právě jsem obědval, když jsem uslyšel z televize větu, kterou jsem si nikdy nedokázal představit. „Václav Havel zemřel.“ Třebaže jsem věděl, že je náš první prezident vážně nemocný, ta informace mě velmi zaskočila. Pamatuji si, že když v roce 1996 podstoupil vážnou operaci, mnozí očekávali to nejhorší. A on tehdy, stejně jako mnohokrát předtím, překonal příkoří osudu a žil mnoho dalších plodných let, během kterých významně promlouval do politiky, umění a vůbec společenského života České republiky. Zvykl jsem si na to, že ten „náš Vašek“ to přece vždycky zvládne. Že tady s námi bude a ozve se, kdykoliv se objeví bezpráví doma nebo ve světě. Že vnese zdravý rozum a nadhled do pokřivené politické diskuse. Že nám bude připomínat význam myšlenek a hodnot, které přesahují délku jednoho volebního období, protože nikdo jiný, kdo by je artikuloval v české politice není. Že napíše další podnětnou esej či hru. Se smrtí se dá sice bojovat, ale nedá se nad ní vyhrát. Václav Havel bojoval statečně a dlouho. Není a nebude s námi fyzicky, ale bude žít dál, pokud se vzchopíme a budeme naplňovat jeho odkaz. Jednou napsal, že “lhostejnost k druhým a lhostejnost k osudu celku je přesně tím, co otevírá dveře zlu.“ Nebuďme lhostejní. Zajímejme se nejen o to, co se děje na našem dvorku, ale i o to, co se vedle našeho dvorku děje, co jej přesahuje. Žijme v pravdě a s láskou. (Nikdy jsem nechápal, jak může být posměšek „pravdoláskař“ hanlivý. Copak lze být stoupencem opaku, tedy žít ve lži a s nenávistí?) Václav Havel nám svým jedinečným životem ukázal, že to jde, že to rozhodně smysl má. Díky němu jsme dál. Je teď na nás, jestli jednou budem ještě dál.

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář