Na očním ve shonu vánočním

Předvánoční shon. To slovní spojení nás nepřekvapuje, i když je samo o sobě nesmysl, protimluv k vánočnímu klidu. Každý rok si říkám, že příště to takhle nechci. Je to jen na mně. Ale pak do toho zase spadnu – pracovní hektika se stupňuje, ať chci nebo ne, ulice a centrum města jsou zaplněné auty, obchody nacpané lidmi k prasknutí, včetně těch s potravinami, takže je stresující i udělat obvyklý týdenní nákup. Minimální vánoční přípravy doma už překračují rámec toho, co nervy snesou. Letos k tomu navíc ještě rekonstruujeme stodolu na inspirativní prostor a  část prací spadla do prosince. O zklidnění ve zkracujících se zimních dnech se nedá mluvit.

Na kontrole na očním. Kontrola je tu vždy několikastupňová. Musím projít několika ordinacemi a několikrát mě vyvolávají a zase vracejí do čekárny. Pozoruju lidi. Dobře vypadající babička se svou dcerou. Dcera diskutuje s lékařem odborným jazykem, podle všeho je také lékařka. Ústa má stažená přísností. Domlouvají se na operaci pro její matku na odstranění dioptrií. Doprovází je manžel se synem, synovi je tak šest sedm a manžel hromotluk vypadá jako válečník z filmu Statečné srdce. Sedmiletý chlapeček povídá a mazlí se s tátou. Sedí mu na klíně, rukama ho hladí na hlavě, strká mu prsty do uší a do nosu, táta drží a pohupuje ho na kolenou. Zírám na ně, dojatá. Chlapeček: babi, já nechci, abys šla na operaci a už neměla brýle. Já jsem na tebe zvyklý s brýlema a nechci tě jinou. Táta ho objímá a říká, že babička může nosit brýle dál, vyndají jí skla, když je na ni chlapeček tak zvyklý. Dál si nechává strkat prsty do uší a do nosu a já musím občas odvrátit zrak, abych zastavila dojetí. V prosincovém stresu ta scéna nalomuje krustu, kterou jsem si vytvořila, abych ten nápor pracovní a soukromý vydržela.

S receptem z očního běžím do nejbližší lékárny pro oční kapky. Obvykle je v lékárnách nemají, už jsem na to jednou doplatila, když jsem vyzvednutí receptu odložila na sobotu a v celém kraji je neměli a já o svátku musela do nemocnice do Prahy. Ve dveřích lékárny se střetnu s paní o berlích, kterou jsem potkala na očním. Podržím jí dveře a pustím do lékárny jako první. Vyřizuje si také recept a trvá jí to dlouho. Když přijdu po ní na řadu, lékárnice říká: tyhle kapky nemáme, poslední si vzala paní před vámi, objednáme je a budou zítra. Hlava mi nechce vzít dopady mého dobrého skutku. Budu sem muset jet znovu další den a hledat v přeplněných ulicích místo na zaparkování. Co mi to přišlo za zprávy?

Vzpomenu na bajku arabského mystika Sádího o zmrzačené lišce, která přišla o nohy. Muž, který ji v lese uviděl, uviděl také tygra, který k ní pravidelně přicházel a dělil se s ní o svou kořist. Muže napadlo, že když se Bůh tak stará o lišku, může také zkusit jen tak ležet a odpočívat v plné důvěře v Pána a on se o jeho nasycení postará. To také dělal mnoho dnů a když už měl smrt na jazyku, uslyšel hlas: Ty, jenž jsi na chybné cestě, otevři oči, přestaň si hrát na zmrzačenou lišku a řiď se příkladem tygra.

Až mě zase napadne si stěžovat na předvánoční shon, vzpomenu na tu bajku a příhodu z lékárny. Kdybych tu paní nepustila, belhala by se do lékárny s berlemi bůhvíodkud.

 

 

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář