Cukr, káva, limonáda, čaj, rum … bum

Druhý svátek vánoční. Na návštěvu dorazil kamarád z Moravy, neviděli jsme se s ním půl roku. Ráno trochu dospáváme, on vstává jako první. Pokouší se poklízet v kuchyni. Na stole najde neumytou mocca konvičku na italskou kávu. To je ten typ konvičky, který se postaví na sporák, a když se voda ve spodní části začne vařit, proběhne nádobkou s kávou a sítkem do horní části a káva je hotová. Kamarád umyje konvičku důkladně, celou ji rozebere a jednotlivé díly spolu s dalším nádobím nechá odkapat v odkapávači na nádobí. Je vážně moc hodný. Pak vstanu já a připravujeme spolu snídani. Po mně vstane manžel a začne připravovat kávu mocca. Složí jednotlivé díly kávovárku, umele kávu a dá vařit na plotýnku. Skoro už všechno máme hotové.

Na dveře do obýváku klepe náš pes Falco, chce dovnitř a manžel jde otevřít. V ten moment mocca konvička v plném varu vody najednou odkopne víčko, kávovárek se odklopí jako ve strašidelném zámku a káva, která normálně jemně přetéká pod víčkem do horní nádobky, se začne vařící rozstřikovat do dvou směrů – do levého rohu kuchyně na dlaždičky, na digestoř, lahvičky s kořením a do pravého vzdáleného rohu kuchyně na lednici, na zeď, na strop s dostřikem až do obýváku.  Manžel slyší jen: Ty vo … !, ani už nevím, kdo to řekl. Kromě jiných drobností jsou na kuchyňském pultíku jak naschvál od večera vyskládané figurky na šachovnici, všechny zastříkané, královna a král s kávou v korunkách, kůň ve hřívě. Ten kávový postřik hodně připomíná automatická kropítka na zalévání trávy nebo zeleniny, jenže tahle tekutina je hnědá obohacená zrníčky kávy.

Celá kuchyň po předvánočním úklidu v barvě hnědé.  Zmateně pobíháme všichni tři s hadry, utíráme a říkáme, hlavně že se nikomu nic nestalo.  Každému z nás postupně v hlavě začíná bíle fosforeskovat jaderný výbuch vzteku a rozhořčení – otázka, čí je to vina. Jako kdyby člověk neustále plánoval – v našem případě poklidnou snídani – a pokud mu něco nebo někdo jeho plány zkříží, pak prostě nedokáže jednoduše přijmout to, co se stalo a chovat se podle nové situace, ale hledá viníka. Po dobu minimálně celé hodiny trvá zmatené pobíhání a nerozhodnost, zda uklízet nebo snídat, obviňovat anebo sklízet plody své tvořivé aktivity. Kamarád se cítí vinen asi nejvíc, celou dobu totiž dokola opakuje, ať se jdeme nasnídat, on že to potom po snídani všechno uklidí.

Opatrně začínáme situaci rozebírat. Pokud jde o vinu, je to tak padesát na padesát. Manžel konvičku do posledního dílku obvykle nerozebírá, což kamarád při své důkladnosti udělal. Při skládání manžel zapomněl na sítko, to zůstalo v odkapávači. On sám, kdyby prý něco takhle rozebíral, dal by dílky na hromadu. Bez sítka je průběh protlačení vody kávou jak obrácený vodopád, voda se vyvalí a bere s sebou namletou kávu. Turek na zdi i na stropě. Uklízíme celý zbytek dopoledne, nejvíc dají zabrat spáry mezi dlaždicemi, jsou v nich částice ranní kávy a nejde to dolů. U snídaně se ptáme kamaráda, jak dlouho ten atentát připravoval. A připadá nám zvláštní, že zrovna před výbuchem zaklepal na dveře manželův věrný přítel, pes Falco J Syn dodává směrem k manželovi: Ty jsi jako Hitler, toho taky nemohli zabít!

Na zdi u lednice je z kávových skvrn pěkně vykreslená mladá břízka až ke stropu, jen domalovat kmínek a je to hotový obraz.  Zvlášť pěkně vypadá za soumraku.

 

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář