Byl to jen sen?

–          Zase se na mě dnes díval.
–          Přestaň už s tím, poslouchám to každý den.
–          Já za to nemůžu, pořád na ten jeho pohled musím myslet. Jako kdyby něco chystal a týkalo se to mě. Nic pěkného to není. Já se toho jeho pohledu bojím. Každý den, když se vracím z práce, skládá něco před garáží. Vypadá to, že náhodou. Kdyby to bylo jednou, tak neřeknu, ale tohle trvá už více než dva týdny. Každý den. Ten jeho zlý pohled, jak se na mě podívá, když jdu kolem! Úplně mě z toho člověka mrazí.
–          Prosím tě, to se ti jen zdá. Prostě jen v tu dobu pracuje venku a ty si to musíš hned spojovat se svou  osobou. Celé je to nesmysl.

**
Manžel mi nevěří nebo se tím nechce zabývat. Do domu proti nám se nastěhoval podivný člověk. Vůbec se mi nelíbí. Vídávám ho z našich oken v prvním patře. A vídávám ho každý den, když se vracím z práce. Jak se na mě podívá, po zádech mi přejede hrůza. Manžel si myslí, že jsem paranoidní. A i kdyby si to nemyslel a uvěřil mi, co by asi tak mohl udělat? Nic, nedá se dělat nic. Možná to opravdu nic není. Jen nějaké mé nálady. Jen nějaké mé strachy.

**
Dělám něco v kuchyni, když slyším hrozivý rachot. Všichni jsme doma. Já, manžel i obě dcery. Běžím do předsíně, dveře jsou vyražené. V nich ten člověk odnaproti a na podlaze vyrovnané veliké hliněné formy. Ty formy jsou odklápěcí. Všichni tam stojíme, ten útočník nám znemožnil utéct. Východové dveře zatarasené. Proboha, on provádí něco strašného! Do té hliněné formy zavírá člověka! Obchází mě hrůza. Stejný osud potká i nás všechny čtyři. Nechci to zažít. Víko se přiklopí a já se udusím ve tmě. Vtom uvidím, že své první oběti píchá smrtící injekci. Je to jedno. Umřeme tak jako tak.

**
Najednou běžíme po ulici. Všichni. Ani nevím, jak se to stalo. Můj muž ho srazil k zemi a vykopnul zátaras ze dveří? Ani nevím. Asi. Teď utíkáme jak bez dechu. Strašně dlouho. Ten útok nebyl nějaký ojedinělý akt proti nám. I všechno venku je divné a nebezpečné. Běžíme daleko, nevíme, jestli útočník neběží za námi. Sbíháme dlouhou stráň a pak jsme najednou ve městě, které neznáme. Někdo nás sleduje nebo sledují? Přes ulici najednou kontrolní turnikety, které čtou identitu z dlaní. To je konec, tudy nemůžeme projít. Naše otisky dlaní určitě znají.

**
–  Co teď?
–  Zkusíme projít. Nic jiného nám nezbývá.
–  Mám strach. Určitě nás poznají.
–  Máš nějaký lepší nápad? Pojď, prostě projdeme.

**
Procházíme turnikety všichni, já, muž, děti. Nerozpoznalo nás to. Jsme volní.

**
Uličky jsou tu kamenné a úzké, to město je hodně staré. Míříme do jednoho vícepatrového domu. Čekají nás tam a poskytnou nám nocleh. Pokoje jsou v prvním patře. Okno s vitráží je pootevřené, jdu rovnou k oknu. Vykláním se z něho, dole břinká hudba a po ulicích pochodují barevné maškary s legračními čepicemi.

**
Jsme doma.

Napsat komentář