Mazlíček domácí

Mazlíček domácí

Moje kamarádka Blanka měla vždycky ráda zvířata. Během dospívání chovala  psa  nebo kočku, nějaké andulky, dokonce i myšky. Později, když dospěla v ženu, pořídila si hada.

Sdělovala mi tu novinku nadšeně a já jsem si představovala nějakou užovku, slepýše, nebo něco na ten způsob. V hadech se vlastně moc nevyznám. Blanka však není žádný „troškař“ a domů si přivezla bůhví odkud krajtu. Byla krásná, lesklá, sametově hladká. Měřila asi půl metru. V novém velkém teráriu se docela ztrácela. Roztomilé hadí mládě. Protože se hadů bojím, dívala jsem se na ni z dálky a s velkým respektem.

„Co na to vaši?“ ptám se a myslím si, že tohle přece nemohli rodiče ve svém domě připustit. „Kdes ji splašila? Tohle přece není normální? Můžeš vůbec takového hada legálně chovat?“ chrlím jeden dotaz za druhým.

„Mám ti odpovědět na všechny otázky najednou?“ říká Blanka otráveně. Překvapila jsem jí zřejmě tím, že neprožívám její rozhodnutí stejně radostně a dokonce se odvažují o jejím počinu neurvale pochybovat. Co naplat, běží mi hlavou, tohle bude problém.

S úžasem pozoruji Blanku, jak se bez jakékoli bázně s háďátkem mazlí. Dala mu jméno Maruška. Ani nevím, zda to je holka nebo kluk. To Blanku moc nezajímá (alespoň zatím), protože to se prý stejně těžko pozná. Nikdy by mě nenapadlo, že by takováhle potvůrka mohla být domácím mazlíčkem. Co vyroste?  Kolik vlastně může taková krajta měřit jako dospělý had?

            Zeptala jsem se na to Blanky. Opáčila: „No, možná do dvou nebo pěti metrů. Nějak tak to říkal můj kamarád terarista Honza, co mi ji prodal. On má totiž čerstvě malé dítě a jeho žena Marušku vykázala z domu. Prý aby děťátko nesežrala.“  To mě docela vyděsilo a hned jsem si říkala, že asi přijdu o kamarádku, protože až hádě vyroste, na návštěvu už nepřijdu.  Velké hady jsem schopna strávit jedině v akčním filmu, na obrazovce nebo na plátně. „Co uděláš, až bude měřit pět metrů? Kam ji dáš? Bude nebezpečná…ani ji neuzvedneš,“ v hlavě se mi rojí množství otázek, které si Bláňa evidentně nikdy nepoložila a začínám se bát, že se má drahá kamarádka totálně zbláznila.

„Ještěže máte docela velký dům,“ přemýšlím nahlas.

„No, to je trochu potíž…rodiče o tom ještě nevědí. Jsou zrovna na cestách po Asii a nevím, jestli mě nevyhodí taky. Ále co, nějak to dopadne…táta má zvířata taky rád a když bude Maruška v teráriu u mě v pokoji….,“ větu nedokončila, jen se s tázavým pohledem na mě otočila, jako bych tomu, co říká, určitě rozuměla. Nerozumím. „No, a taky nevím, jak je to s povolením k chovu,“pokračuje Bláňa v součtu potíží, které ještě všechny nenastaly.  nastanou, děj se vůle boží, říkám si jen pro sebe, protože nechci Blanku rozhodit docela. Oni se takoví hadi totiž chovají podle přesných pravidel – já je neznám a Blanka, zdá se, také ne – zatím to povolení má terarista Honza, ale to jen dočasně, protože k němu se Maruška už vrátit nemůže, to je jasné.

Blanka se upnula na myšlenku, že čas vše vyřeší, zatím zůstane ve spojení s odborníky na hady a nic se přece nemůže stát.

Uběhl nějaký čas.  S Blankou jsem se dlouho neviděla. Z krajty Marušky se stala dospělá „slečna“ velikosti jeden a půl možná dva metry. Vztah obou „samic“ byl velmi blízký a přátelský. Přes den zůstávala Maruška v teráriu, které jí začínalo být tak akorát. V noci si ji Blanka brávala do postele, kde se hadí slečna stočila do klubíčka a spokojeně spala vedle těla své „přítelkyně.“ Rodiče Blanky se se stavem věcí docela dobře vyrovnali, Blance a její Marušce vyčlenili první patro domu a za nedlouho zase odjeli na cesty. Blanka se o hada starala vzorně, přesně podle instrukcí přátel teraristů a klobouk dolů, oběma to docela prospívalo.  Sháněla Marušce dobroty typu myšek a morčat a další, jak říká, havěti, aby hadí slečna netrpěla hlady. Tak jednou za týden nebo dva probíhalo krmení a bylo to fakt docela zajímavé. Jen z dálky samozřejmě.

Ač se to zdá nepochopitelné, Blanka byla v tomto vztahu spokojená, zářila energií a pohodou. Muži jejím domem procházeli jen občas, ani se neohřáli a byli vypuzeni. Kým? To asi uhodne každý. Říkala: „Na chlapy není spolehnutí, stejně vždycky utečou. Jsou to srabi…“

Jednoho dne však Maruška přestala jíst, zůstávala v jakési letargii, bez zájmu, jako by ani nebyla živá. V noci se po boku Blanky už nestáčela do klubka, zůstávala natažená na posteli podél a na dotyky své paní nereagovala. Bláňa dostala strach, že její miláček onemocněl. A tak po několika týdnech bezvýsledného pozorování navštívila s Maruškou veterináře.

Doktor si Marušku, měřící nyní už více než dva metry a vážící adekvátně k tomu, prohlédl a dlouho přemýšlel. Zalistoval v chytrých knihách zoologů a pak se s úsměvem obrátil na starostlivou hadí mámu:

„Mladá paní, ten had není nemocný, on si vás jen přeměřuje….“

Nebyla jsem u toho a tak nemohu popsat zděšení ve tváři mojí letité kamarádky. Konec příběhu znám jen z vyprávění. Dnes už opět chodívám k Blance na návštěvy a potkávám tam zase jen normální zvěřinec, jako jsou psi a kočky nebo tak….

Napsat komentář