O jednom tsunami

Jednoho dne si pan Stříbrný, jeden můj známý ze sousedství, uvědomil, že se mu rozpadá jeho dosavadní život. To pro něj nebylo něco až tak nového, jak by se mohlo zdát. Vnitřní tlak v tomto směru pociťoval už dlouhou dobu. Co však na tom bylo nové, bylo, že si asi poprvé připustil, že by se tomu tlaku reálně mohl poddat. Že ho jeho „starý“ život neuspokojoval, bylo zjevné už dávno, bál se však, že jeho případný rozklad by byl nejspíš znamenal i zhroucení celé jeho osobnosti a naprostý úpadek. Prostě konečná. To mu vždy nahánělo hrůzu a proto se svého komplikovaného a problematicky fungujícího modelu držel zuby nehty. S obrovským vypětím udržoval něco, co jen tak tak fungovalo, protože neviděl žádnou schůdnou alternativu. Nyní se však odvážil připustit si otázku: „Co kdybych více důvěřoval Bohu a povolil? Co kdybych to nechal vlastní vahou rozložit?“ Už mu totiž připadalo evidentní, že starý způsob fungování nikam nevede. Jednou se mi svěřil, že se cítí katastrofálně zablokovaný a neumí si s tím poradit. A při jeho známé nedůvěřivosti byl i dost velký problém, aby mu s tím někdo pomohl. Zdálo se mu, že mu skoro nikdo nerozumí a nejspíš to tak skutečně bylo. Byl to totiž velmi komplikovaný člověk.

„A co tedy, pane Stříbrný, chcete nyní dělat?“ zeptal jsem se ho opatrně, když jsme se o tom spolu nedávno bavili. „Nevím…“ odpověděl mi. „Víte, já mám dojem, že už mnoho let ´jedu´ na 100% (- jestli ne na 110) a pořád si připadám tak nějak uvězněný… Tak mě napadlo, nechat ´něco´ proběhnout tak nějak samospádem. Přijde mi, že se mučím, a nerad bych skuhral – to by bylo nedůstojné a styděl bych se za to.“
„Chápu…“ upřímně jsem odvětil. Opravdu jsem ho chápal a cítil jsem, že se skutečně potřebuje nějak pohnout z místa. „Ríkáte tedy samospádem…?“
„No napadlo mě, že když dovolím, aby se můj starý způsob fungování sám svou vlastní vahou rozložil, tak by to nakonec nemuselo znamenat žádnou katastrofu, ale třeba naopak nějaký způsob obrození, a to by mohlo být velmi ozdravné, pokud by se to vydařilo.“
„Hmm… a bojíte se toho?“
„No to víte že ano… Toho snad ani není možné se nebát. Když nemáte vlastně ponětí, co se při tom, nebo i potom, bude vlastně dít… Už jsem viděl pár lidí s rozpadlou osobností a řeknu Vám, že to nebyl nijak příjemný pohled… Aspoň zvenčí vypadali jako ubohé trosky, bylo mi z toho dost smutno… Ale možná záleží na tom, jak tím člověk projde.“
„Aha…“ pokyvoval jsem hlavou. „To je celkem vážná věc…“
„Mám nyní pocit, že když povolím a ustoupím od toho zničujícího vypětí, s nímž si brání již přežité způsoby, ´něco´ se přeze mne převalí jako vlna tsunami. Jde o to, zda mě to smete či ne…“
„No energie tsunami je skutečně obrovská! Ale… pokud by se podařilo, abyste její mimořádné energie využil… tak to by potom mohlo být něco.“
„To mi povídejte… Ale – jak se to dělá…??? Až ta vlna přijde, už bude na nějaké přemítání trochu pozdě…“
„No ale z toho, co říkáte, mám dojem, že čas jejího příchodu můžete docela dost ovlivnit, nějak regulovat, nemám pravdu?“
„Máte, a v tom právě vidím tu šanci. Teď jde o to to ustát… Víte, já jsem se vždy bál situací, které se vyhrotí do dvou extrémních alternativ: buď – anebo. Při takové situaci by šlo o všechno.“
„To máte pravdu… Ale nešlo by tedy poněkud – alespoň částečně – uregulovat i tu vlnu samotnou?“
„Regulovat tsunami? To mi připadá směšné. Ta se prostě provalí a všechno jednou provždy změní. Ale možná… při dobré vnímavosti a přítomnosti tady a teď – by se dal dost významně ovlivnit čas, způsob a také i další okolnosti jejího nástupu…“
„Pane Stříbrný a chcete tedy do toho jít?“
„Ano, já do toho jdu! Jdu do toho, opatrně, obezřetně, ale jdu. Cítím, že se rodí něco nového a já to nechci a nebudu blokovat. Držte mi, prosím, palce, sousede!“
„Máte mou plnou podporu. Vy to zvládnete! Já Vám věřím. Věřím ve Vaše schopnosti to zvládnout. Zasloužíte si nalézt svůj „nový“ způsob fungování, po kterém tak toužíte, i když přesně nevíte, o co se vlastně jedná. Dokážete to.“
„Moc Vám děkuji.“

Napsat komentář