Chci žít

Měla na mále. Z hluboké rány se řinula krev, teplá a temná jako řeka smrti. Nedokázala už nic cítit. Vůbec nic. Jako vyplašená laň jen pozorovala tu řeku a čekala na svůj konec. Někde z dáli ještě tušila, že žila, že dýchala, ale teď, paralyzovaná závanem smrti, už to vnímala jen jako vzpomínku. Všechno to zašlo příliš daleko. Nevěděla přesně proč. Vždycky se snažila. Byla veselá a energická, podnikala spoustu věcí, věnovala jim energii, důvěru a radost. Věřila v dobro a šťastný život. A co to vlastně mělo být?
Děti chtěla mít později, tak v pětadvaceti, to se jí v osmnácti zdálo akorát. Měla milého přítele, zbožňoval ji a každý večer brečel pro svého nemocného, umírajícího otce. Nevěděla si s ním rady. Jeho máma byla přecitlivělá hysterka, když odjížděla na dva dny z domova, oblepila celý byt cedulkami, co se smí, nesmí, musí a jak. Ze svého dospělého syna dělala totálního blbce. Rozchod na sebe nenechal dlouho čekat. Holt první láska. Ale stála za to. Krásně se spolu opili, prvně se milovali, teda ona, on už panic nebyl. Říkal jí holčičko, brečel a kouřil. Osmdesát cigaret denně. V devatenácti. Kvůli otci. A ona kvůli němu chodila k psycholožce. Bála se o něj. Po druhém sezení jí psycholožka odmítla dál léčit. Prý jí nic není, ten strach nebude tak strašný. Ne. Za to rána, kterou tím zasadila člověku, který se jí svěřil, ta ťala do živého. V osmnácti se ale ještě rychle hojí. Zdánlivě. Spíš se rychle skryla. Stáhla pod kůži.
Druhý přítel byl podvodník. Začla si s ním na horách, protože jí vyhecovali ostatní. Už jsi dlouho sama, tak běž, je s ním legrace. O rok později seděla pod kuchyňským stolem a třásla se strachy, jaký nástroj on vyndá z šuplíku nad její hlavou a jestli jí ublíží. Dopadlo to dobře. Šel si jen namazat chleba máslem. A její duší jako by ten nůž projel. Jako máslem.
Ona ale byla vždycky veselá a milá. Tak se oklepala, stáhla se trochu do sebe a vyrazila na Moravu. Tam na ní sice nebyli hodní, hubená holka z Prahy je přesně terč pro spoustu vtipů, ale milovala ho. Byl odvážný, svobodný a tak zajímavý. Měl spoustu přátel. Naučil jí pořádně lyžovat. Když se bavil s jinýma, viděla žlutě. Žárlivost zhmotněná do závoje před očima. Bála se, že přijde i o něj. Že není dost dobrá, aby to vydrželo, že si to asi nezaslouží. A protože byl přes týden daleko, obklopen spoustou lidí, hledala blízkost jinde. Teda to nevěděla, dokud nespatřila JEHO. Dlouhý vlasy, sprostej a neodolatelnej. Láska na první pohled. Druhý den jí řekl miláčku, třetí den věděla, že je to osud. Zbožňovala ho. Viděli se každý den, euforie bez konce, šípy lásky i bodné rány, všechno bylo tak intenzivní, napjaté jak struna, hluboké jak propast a široké jako dno oceánu. Milovali se tak šíleně, že byli jeden. Protelefonovali majlant. Nespali. Jedli párky. Provokovali se. Ubližovali si. Psali si. Objímali se. Pak odjel s přáteli na výlet. Adrenalin je potřeba. Moderní forma vyžití. Jen hloubš a dál a výš. Už se nevrátil. Teda ne s nimi. Za týden přiletěl v rakvi. Ten den, co zemřel, ho cítila tak živě, jako by se jí dotýkal, miloval se s ní, ještě když odcházel. Smála se tomu, že tu vášeň cítí i na dálku. Druhý den už stála na dálničním mostě a rozmýšlela, jestli má skočit za ním. Neudělala to. Je totiž poslušná a zodpovědná. Přece nezničí život tomu řidiči, co by jí smetl a nenechá tady rodinu, která by pro ní truchlila. To ví jistě. A co ONA?? Touhle ránou pohřbila všechny své naděje. Všechny sny, důvěra v život a radost v srdci byly pryč. Setmělo se a slunce už nevycházelo. Občas něco z dálky malinko prosvitlo, ale to jí bylo jedno. Nikdo jí nepomohl, nikdo jí to nevysvětlil, nikdo jí opravdově neobjal a neřekl tu zdánlivě banální větu. Všechno bude zase v pořádku.
Za rok na to se ještě bolestí válela na chodníku, když přišel ON, zvedl jí, oprášil, posadil do drahýho auta a na nic se neptal. Pečoval o ní. Byl něžný a rozhodný. Opravdový chlap. Čekala potom šest let, než spolu mohli doopravdy být. Nevydržela. Prostě jí to není souzeno. Jeden jí podvede, druhý radši umře, další není volný. Litovala se. To přece není možný. Proč zrovna já? Co jsem komu udělala? Nic. A pořád větší nic. Kromě výstavby stále vyšších zdí kolem svého srdce. Bez oken. Bez vrátek. V práci byla úspěšná. Z dálky jí obdivovali, báli se jí. Šplhala po kariérním žebříčku, zříkala se přátel, pohybu i sama sebe. A neměla ráda lidi. Protože jí tolik ublížili.
Přestala sledovat, co se kolem ní děje. Ležela v louži vlastní krve, bezvládně jako podříznutý jehně, rudé skvrny už skoro zakryly všechna bílá místa na její kůži. Srdce ještě bilo. Bilo a žilo díky pevně vybudovaným hradbám. Ty jí sice dostaly až sem, ale teď měly poslední šanci jí zachránit a být užitečnými. Teď, když nebezpečí pominulo, můžou spadnout a uvolnit její srdce z vězení. Teď, když zbytek těla umírá, je poslední šance, jak ho vzkřísit. Srdcem. To je tak silné, tak plné života, plné krve, která touží zase proudit, rozběhnout se do celého těla a do světa a přijímat paprsky slunce a nechat se líbat a hýčkat a tlouct tak nahlas, jako svatební zvony. Tahle všechna energie chce ven a z dálky už se přibližují žlutá auta s modrými světly, dokonce i houkají, andělé jí spěchají na pomoc, ano, jí a kvůli ní, jen kvůli ní. Aby mohla žít. Protože ona chce. Chce a teď to konečně znova vidí.
Slečno, nebojte se, všechno bude zase v pořádku.