Existuje někdo takový? Je opravdu možné jít úplně celý život pouze a jen nahoru??? Moc tomu nevěřím. V životě každého člověka se přece nutně musí vyskytovat chvíle, ba i celá období, kdy všelijak klopýtá, někdy i upadne, aby se pak, o něco později, zase zvedl a pokračoval dál, pokud má tedy tu sílu, odvahu, vytrvalost a samozřejmě i kus toho štěstí.
Jít celý život nepřetržitě nahoru se mi jeví jako líbivá utopie pro osoby neustále spěchající, honící se za vším možným ve směšné představě permanentního růstu.
Vždyť ale leckdy stačí jen se na chvilku zastavit, zmírnit zběsilé tempo, a člověku to náhle „sepne“: V rychlosti to není! Ba co víc, dokonce ani v tom růstu to není!
To ovšem pro leckoho může znamenat tvrdou ránu. Už „slyším“ ty zoufalé myšlenky: Kam jsem se to tedy tolik let hnal?! A bylo to tedy všechno zbytečné, k ničemu?! Proboha NE! To nemůže být pravda! Vždyť jsem se tolik snažil! Tolik mne to stálo úsilí, vypětí až do krajních mezí!!! Jak se s tím teď mám srovnat???! Je mi do breku… A čas pořád běží… Dokonce i v tomto okamžiku, kdy toto píšu, ubíhá jedna vteřina za druhou… Co mám dělat???!

A co tedy zpomalit, či dokonce na chvíli zastavit? Čas sice poběží dál, ale už jsem ho „probendil“ mnoho (záměrně neužívám výrazu „ztratil“ – to by nebylo pravdivé), takže ta chvíle, to bude jen malý zlomeček času, který mi již uběhl…
Co když třeba během toho zastavení zjistím či objevím něco nového, co mne před tím nenapadlo, ba ani nemohlo – v tom rychlém tempu – napadnout?
To rozhodně stojí za to.
Ano, já na chvíli zpomalím a nějakou dobu tak zůstanu – a pak se uvidí!
A co uděláte vy, milí čtenáři? Chcete i vy, spolu se mnou, také zpomalit?
Pokud ano, srdečně vás zvu. Ano zvu vás – zpomalme společně, bude nás víc a věřím, že bychom si mohli i o něco lépe rozumět.
Takže, kdo má zájem, pusťme se do toho.
Začínámeee….. TEĎ!