Nový domov

Předchozí kapitola: „Vystupuji“

Hotel jsem našel snadno. Nad vchodem svítil červený neonový nápis Slepé housle. Po třech schodech jsem vystoupal ke dveřím a vešel. Ocitl jsem se v malé vstupní hale, přede mnou recepce, po levé straně schody do patra, po pravé straně dveře do restaurace. Došel jsem k recepci a zazvonil na zvonek položený na pultu. Po chvíli se z pravé strany za pultem, kde byla místnost pro personál, vyšoural asi padesátiletý recepční v tmavých kalhotách, tmavé košili a omšelé fialové vestě. Evidentně jsem ho probudil.
„Račte si přát?“ pronesl během zívnutí a narovnal si na nose nasazené kulaté brýle.
„Pokoj,“ odpověděl jsem a položil kufr na zem.
„Vaše doklady,“ ukazováčkem si opět sáhl na brýle.
Zarazil jsem se a neodpovídal. Ospale mě přejel pohledem a zamumlal.
„Bez dokladů je cena o dvacet procent vyšší.“
Pokývl jsem na souhlas. Otočil se, sundal z háčku klíč číslo třináct a podal mi ho.
„Po schodech do třetího patra,“ ukázal směrem po mé levici.
Vzal jsem si klíč, ze země kufr a zamířil ke schodišti.
„Snídaně je od sedmi do devíti,“ zamručel mi do zad.

Stál jsem na prahu pokoje číslo třináct. Na prahu nového obydlí. Na prahu nového života. Nikdy už to nebude jako dřív. Nikdy. Začaly mě brát křeče do břicha. Nahmatal jsem vypínač a rozsvítil místnost. Zavřel jsem za sebou dveře a rozhlédl se po svém novém bytě o rozměrech čtyři krát tři metry. Napravo vedle dveří šatní skříň. U stěny postel. Uprostřed malý stolek a dvě židle. Na protilehlé straně okno do ulice. Po levé straně dveře do koupelny se záchodem. Na zemi prošoupaný hnědý koberec. Šel jsem k oknu a zatáhl závěs. Sedl si na židli a dlouze se díval na kufr položený u šatní skříně. Jak se mohlo stát, že tu takhle sedím? Proč jsem si jen nedával větší pozor? Co bude s Evou? A co bude se mnou? Jak se otázky rojily jako vosy u hrdla lahve s limonádou, začala mně šíleně třeštit hlava. Nebyl jsem schopen se soustředit a odpovědět si ani na jednu z nich. Vztekle jsem kopnul do kufru. Co budu dělat? Co jen budu dělat? Úzkost mě objala svojí stísněností. Vstal jsem, svlékl se, došel si na záchod, vysprchoval se. Z povaleného kufru vytáhl pyžamo a svalil se do postele. Musím se snažit usnout a na nic nemyslet. Vyspat se. Odpočinout si. Nabrat energii. Chvíli jsem ještě slyšel bzučení v uších, ale potom to přešlo. Potom byl klid.

Následující kapitola: „Na snídani“

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Pondělní poprvé | Štítky: | Autor: .

Autor: Marek Schejbal

Autor (* 1976) vystudoval VŠTE v Českých Budějovicích obor ekonomika podniku a v současné době pracuje jako účetní. Je spoluzakladatelem uskupení a nakladatelství Otevření, jehož cílem je podpora začínajících spisovatelů. V roce 2012 vyšla jeho básnická prvotina Rýmoryty (Otevření, 2012). Další autorovy texty vyšly ve sbornících Soukromá otevření (Otevření, 2011), Almanach Otevření 2012 (Otevření, 2013) a Pomalé krajiny (Otevření, 2014). Prozaické texty v almanaších Životní jinovatky (Dílny tvůrčího psaní E.Hauserové, 2012) a Našlápnuto (Dílny tvůrčího psaní E.Hauserové, 2013). Taktéž se věnuje divadlu. Je členem divadla VšeMožno a můžete ho vidět v divadelní hře D. Bělohradského „Piš, Karl, piš!“ pojednávající o životě a díle spisovatele Karla Maye. Žije v Praze.

2 komentáře u „Nový domov

  1. Pingback: Na snídani | Otevření

  2. Pingback: Vystupuji | Otevření

Napsat komentář