Červnové otevřínky

Červnové otevřínky
Zpětná reportáž z poetického otvírání v čajovně Jedna báseň

Je 17. června a já jsem na cestě na 6. poetické otvírání, které se tentokrát koná a nuselské čajovně Jedna báseň. Vystupuji z tramvaje na zastávce Nuselské schody a uvědomuji si, že jsem si, jak jinak, zapomněla vzít plánek Prahy. Sice jsem se dopředu informovala, kudy tudy, ale ejhle, zase nic nevím. Nezbývá mi než intuitivní orientace. Nebo – ahá, kouknu na papírek, kam jsem si zapsala trasu a třeba… ano, ano, je to tam! Ulice…. Prošla jsem tedy pár ulic okolo a našla podchod s cedulí… č. p. 1. Podobná zákoutí znám ze starého Karlína nebo Radlic. V podstatě musíte zaujmout obranný postoj, protože nevíte, ze kterého vchodu na vás kdo zaútočí s kudlou v ruce. Prošla jsem kolem MANDLOVÁNÍ a zahlédla starodávné cedule hlásící ZUBAŘ a PRÁVNÍK. Z jednoho vchodu vyběhl asi šestnáctiletý mladík. Slečna držící dveře ho zavolala zpátky a on přiskočil a začali se na rozloučenou líbat. Bylo to takovéto slintání, polibky, které musely být slyšet až na Vyšehrad. Ale mládí má zelenou, takže – proč ne, že?! A hle! Nacházím onu čajovnu. Zalezu dovnitř a zírám! Je překrásná! Byla jsem jednou z prvních otevřených… Vůbec se mi tam nechtělo. Jedno nepsané pravidlo společenského života říká „Pokud se vám nechce, jděte. Pravděpodobně to bude stát zato!“ Takže jsem odhodila lenost a jsem tady. Přišli ostatní a já se připojuji k hovorům. Některé lidi si pamatuju z minule a je fakt, že už se necítím tak roztržitě jako při posledním čtení. Marek jednohlasně rozhodl, že budeme číst každý po třech kusech. Mezi výstupy hrála skupinka složená ze zpěvačky a kytaristy. Tentokrát jsme četli do mikrofonů a tentokrát jsem, jak se mi zdálo, byla jediná, kdo měl trému…

Ještě před vystoupením jsem si zakoupila od Nikol Hanzalové úžasné náušničky ve tvarů květů růže vyrobené z přísně tajného materiálu (ale já jednou prostě přijdu na to, z čeho to je!!!), aniž bych si je dopředu vyzkoušela. S navěšenými růžovými kvítky jsem si připadala jak jarní skřítek Růžička.

Nikdy jsem neměla vztah k poezii. Vážně ne. Ve škole do nás hustili „schránka na rohu ulice, to není lecjaká věc“ apod. Učili nás všelijaká pravidla rýmování, která jistě patří k základům všeobecné vzdělanosti, ale kouzlo poezie mi zůstalo utajené. První básničky, které mě opravdu upoutaly, mi před iks lety napsal tatínek mých dětí. Napsal čtyři a všechny by si zasloužily zveřejnit. Bohužel, ozval se, že byly určeny jen pro mě, takže si je musím sobecky ponechat. Před, ano, bude to rok, jsem si řekla, že to zkusím, napíšu jen tak báseň. První byla celostránková a měla přesně jeden rým. Druhá byla skoro na dvě stránky a měla rýmy hned čtyři. A pak to postupně přibývalo a já si lebedila v básničkách o lásce. Jenže stále jsem žádné další nečetla, jen psala. Zjistila jsem, že některé básně je dobré číst nahlas, jiné si číst potichu. Každá promlouvá ke čtenáři jinak, každý čtenář si z ní bere něco jiného.

A tak jsem seděla v té čajovně a snažila jsem se vnímat verše kolegů. Abych byla upřímná, né všechny jsem prožila. Člověk je také nervózní a připravuje se na vlastní čtení. Zaslechla jsem termín haiku od Jany Gregorové. Vůbec nevím, co to je. Asi krátké básničky. Pak mě zaujala úvaha Terezy Fricové na téma Prodej myšlenek a ráda, opravdu moc ráda, bych si ji přečetla v písemné podobě. I výlet na kole od Pavla Třešňáka, vlastně… vlastně… úplně všechno, co bylo přečteno. Ráda bych to prožila z pozice čtenáře. Slovensky mluvící Xavier přečetl své první tři krásné kousky v českém jazyce, řka – mám tam chyby? Word hlásil, že nie, ale já neviem… (tuším, že nemiel). Padlo několik ježčích kusů a pár říkanek. Jedna smutná báseň s veselým koncem. A muzikanti Martina s Ondrou hráli překrásně. Při jejich Salome se má duše vznášela, při Nevidomé dívce, jsem pochopila, že mnoho dívek je stále „nevidomých“, a u Čerešní jsem se nechala zaplavit jejich vůní. Skoro se mi chtělo brečet. BéBé nám předvedl důmyslný hudební trubkový nástroj a jakési kameny na sobě, na kterých lze pozorovat běh času. Mladá flétnistka Zuzka Crhová zahrála Debusyho skladbu s názvem „Ptačí hlasové ústrojí“, tedy, ona se jmenovala jinak, ale jak si nepamatuji.

Aby toho nebylo málo, koupila jsem si knížečku Soukromá otevření a četla ji cestou domů v MHD. Cestou mě přepadlo intro-výčitka – měla jsem požádat autory o autogramy. Při čtení jsem pochopila, co je to haiku Jany Gregorové a u některých drobných básniček či slovních spojení jsem měla málem záchvat smíchu. Básně o smrti od Marka Schejbala, byly oslovující a výmluvné, a ač zní to paradoxně, plné života. A evidentně, zdá se, se mi básně lépe čtou, než poslouchají.

O den později jdu sem, do kbelské cukrárny, abych sepsala své dojmy. Cestou potkávám malé opeřené kamarády. Napsala jsem o nich velmi hravou báseň, řekla bych grafického rázu, no schválně, poznáte, co brázdí klidné vody potůčku a jezírek ve kbelském centrálním parku?

     KÁČ
káč káč káč káč
       káč   káč   káč
      káč   káč   káč
   káč

Zdravím A. N.
jarní skřítek

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Pondělní poprvé | Štítky: | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Napsat komentář