Dva kilometry za vesnicí ve směru do Prahy rozhrabali silnici. Vydrápali ji až na dno už před týdnem. Teď se tam nic zvláštního neděje, jen postupně přistavují stroje.  Jezdíme všichni poslušně rychlostí 20 km v hodině. Dnes, první den po víkendu, je půlka silnice v délce půl kilometru obsazená stroji. Žádný semafor, už už chci pokračovat jako vždy, když uvidím v dálce malého mužíka v červeném. Mává plácačkou do stran, nahoru, dolů, šikmo, zkouší tenisové údery. Na dálku se pokouším rozeznat detaily plácačky. Vidím červený okraj a bílý střed. Veselý mužík mým směrem na chvíli zastaví tenisové představení a podrží plácačku vertikálně. Aha, mám stát.  Stojím.  To ale znamená, že přijde chvilka, kdy mi dá pokyn jet. Jak se to ale při jeho pohybech chvíli jako na tenise, chvíli jako na ping pongu pozná? Mává pořád. Cvičí forhand, backhand, smeče. Pinká neviditelným míčkem. Za mnou fronta aut. Plně se koncentruji na mužíkovo představení. Na okamžik si stoupne bokem a udělá pár plavných temp paží ve směru ode mě do dálky. A hned si zase hraje. Ještě že jsem to postřehla. To je obrovská zodpovědnost být první v koloně.  Jak jedu kolem něho, zubí se jako měsíček. V jedné ruce plácačku, v druhé vysílačku.  Když se vracím odpoledne zpět, semafory už jsou nainstalované. Mužík je zamíchaný mezi stroji a dělníky. Pořád se zubí.