Chlapec

Když se chlapec narodil, byl úplně klidný. V prvních vteřinách života nekřičel jako jiná miminka. Místo toho se udiveně rozhlížel, oči doširoka otevřené. Když byl hladový, neplakal, jen vzdychal a pokoušel se naprázdno sát. Vydržel to dlouhé minuty bez jediného zaplakání. Usínal klidně sám. Cítil se bezpečně, žádnou další ochranu, kterou obvykle děti potřebují, nepotřeboval. Dovedl se zabavit čímkoli – klacíky, kamínky, blátem, trávou. Oči stále doširoka otevřené jako kdyby nevycházel z údivu nad tímto světem. Pak, když už sám chodil a objevoval přírodu, často nepotřeboval vůbec nic, jen se radoval, že může běhat a být venku. S otcem si byli velmi podobní . Byli jako ze stejné planety – podoba v obličeji, podobný krok, stejně jim voněla kůže, pot, stejně jedli. Spojený s ním poznal na dálku, v jakém je rozpoložení.

V období temna, když nastalo, jeho propojení s otcem ještě zesílilo. A byli si podobní víc a víc. I tím zvláštním klidem, který z nich obou vycházel, z chlapce ještě víc než z otce. Chlapec hledal, kde se stala chyba, která jim způsobila problémy a chtěl ji napravit. Nacházel ji ve svých skutcích, které ve skutečnosti s temnotou, která zahalila otce a následně celou rodinu, neměly vůbec nic společného. Mluvil málo, ale když už něco říkal, byly to zásadní věci vyjádřené prostými přesnými slovy. Svá dětská rozhodnutí dělal jistě a rychle, nikdy při rozhodování neváhal a ani o nich zpětně nepochyboval. Byl vnitřně pevný jako dřevo, které bylo dlouho ve vodě. Navenek v druhých vyvolával pocit, že mluví s někým, kdo vedle nich levituje, tak lehký se zdál. Někdy měli pocit, že za ním vzduch víří v kruzích.

Když po letech z temného údolí vyšli, uvědomili si, že stál při nich všech celou tu dobu na stráži.

3 komentáře u „Chlapec

Napsat komentář