SNĚHOVÁ TOUHA

Venku sněží.
A Praha má pořád sto věží.
Krásné město
co u řeky leží
z dálky se třpytí
je staré
však svěží.

Sníh se sype
z nebe
tak intenzivně
hledejme krásu
i v kruté bílé zimě.
Ona se totiž ráda skrývá
a namlouvá nám, že je jiná.
Že je veselá
že je barevná
že je živá.

Ale sníh
na pražské katedrále
kde pohřbili jsme
své krále,
ten je také krásný.
Poprašek světla
nasypán z nebe
vidět je
i když poslední světla zhasla.
V tom je ta krása.

Sypou se stále
z nebe dolů vločky,
co do hlubin se vrhají
jedna přes druhou spěchá
a doufá potají,
že střechy katedrály se dole dočká.

Ach, tak naivní nejen já,
už i ta vločka sněhová
staví si vzdušné zámky.

Kolik z miliard vloček
může dopadnout na střechu
svatovítské katedrály?
Kolik se jich musí nakupit,
aby zaujaly hlavní zprávy?

A co já?
Uprostřed zimy zamrzlá
prosím o trochu tepla.
Tak ráda bych po skle
okna tvého pokoje
skulinou dovnitř vtekla.
Tak ráda.

P.S.
Co na tom,
že mým osudem
mohla by být pára
nad radiátorem,
co bývá pod oknem.

Co na tom?