Myluju Tě, mami!
„Maminko, miluji tě!“ oznámila mi dcera nadšeně do telefonu.
Onehdá jsem jí půjčila svůj penál – takovouto šitou látkovou kapsu se zipem a všelijakými barevnými ornamenty do školy. Během vyučování mi stihla na jedno červené kolečko napsat propiskou, čímž tímto provedla svůj historický první vandalský počin, zřetelný nápis: „BARČA TĚ MYLUJE!“. Tak, maminko, a jak se k tomu postavíš? Na penál se přeci nepíše (a mimo to není přeci její!) a navíc je tam ta PŘÍŠERNÁ gramatická chyba! „To je krásný, Barčo,“ smála jsem se. Dcerka chodí do první třídy a nechápe, že je mezi i a y nějaký rozdíl. Dětem je zkrátka jasné, že v mluveném slově to vyzní úplně stejně. A hlavně – tady jde hlavně o sdělení!
A propó… matky a dcery…
Vztahy mezi matkami a dcerami nejsou nikdy zcela ideální a vyřešené. Mluvím ze své zkušenosti a ze zkušeností kamarádek okolo. Čas, který, mizera, způsobuje, že stárneme, nás ovšem nutí se vyvíjet a uzavírat mír. Můj vztah k matce (nebo k matkám) je komplikovaný, protože jsem měla tu čest mít matky dvě. Každá byla jiná a každou znám jinak. Ta první už není. Zřejmě dělala moc chyb a její tělo jí nedovolilo zestárnout a zůstat tu se mnou. Určitě i přes všechny okolnosti si mě moc přála. Bohužel zemřela tak brzo, že mi nestačila říct, jaké to bylo, když jsem plula v jejím bříšku, a ani jaké to bylo, když jsem poprvé pozdravila svět venku hlasitým pláčem. Ale já si jsem jistá, že jsem ji náramně kopala do všech stran, občas škytla a zavinila pořádné pálení žáhy, bolest zad… máma si určitě hladila bříško a v duchu si říkala, že tady asi někde bude… zadeček… tady hlavička a tady… Muselo to tak být. Narodila jsem se a můj křik zněl jako nejkrásnější zvony světa. Já to totiž znám od svých dětí.
Moje druhá a nejhlavnější maminka je, myslím, úplně jiná než byla ta první. Někdy mám dojem, že se na světě objevila proto, aby se stala mojí maminkou. Je pečovatelská, hodná a svá. Má své mouchy. I já mám své mouchy. Tu první znám ze zlatého nápisu na náhrobku, kde odpočívá s dědou a babičkou. Ta druhá mě naplnila dětství a je zkrátka „tady“.
Během svého krátkého života jsem ovšem poznala, že je nesmyslné lpět na svých rodičích a na označování „matka-otec-dcera-syn-a vůbec-rodina“. Podíváte-li se zpátky (tedy u mě to tak funguje), vždycky se najde někdo, kdo vám mámu nebo tátu na nějaký čas vynahradí, protože je vy možná potřebujete a oni si vás v tu určitou dobu málo všímají faktu, že na světě jste. Nebo proto, že vám zkrátka tu správnou pozornost nedávají nebo vy si o ni správným způsobem neumíte říct. Je to logické, protože i když jste příbuzní, jste každý jiný.
A tak jsem i já dostávala, snad darem, kamarádky, které mi dávaly to, co bych možná měla dostat od mámy a přátele v podobě starších autorit – učitelů, kteří mi nějakým způsobem doplňovali tátu. Je to tak na světě zařízené. Tak třéba včera… to byla sobota… měla jsem rande s Lisou…
Lisa je Američanka a je ve věku mých rodičů. Je moderní, otevřená a kreativní. Umí trpělivě naslouchat a naše zájmy jsou velmi podobné. V noci jsem měla zlý sen, ráno jsem se probudila a řekla si: Ano! Půjdeme do kafé Amande, tam mají to nejlepší kapučíno na světě a taky do kreativního obchůdku u Palačáku! Tam mají všechno! Musím ho Lise ukázat! Venku pršelo a Lisa mě schovala pod svůj deštník. Obchod byl zavřený, ale Lisa žasla, jaképak serepetičky že jsou ve výloze k mání! Ach ne, v kafé Amande je kapučíno sakra drahé… Chceš jít jinam na levnější, ale ne tak dobré?, optala se mě Lisa. Ne, ani náhodou! Posadily jsme se k černému stolku, v němž se odrážela nádherná stropní vitráž. Za mnou, na stěně u okna visí přenádherná fotografie líbajícího se páru někdy z poválečných dob. Obě jsem s sebou měly foťák a tak jsme si ji vyfotily. Pak mě Lisa vyfotila s kapučíny (ha ha!). Vyprávěla jsem jí o svých problémech. Co chvíli jsem si rvala vlasy z hlavy, jak jsem byla naštvaná, že mi ta angličtina sakra nejde a to jí toho chci tolik říct!!!! Prostředek komunikace vázne!!! Také jsem jí vyprávěla o Josefu Čapkovi a o jeho pohádkách o Pejskovi a kočičce. V knize je totiž věnování „Alence a dalším dětem“ (tedy – mě a dalším dětem J) a mě by zajímalo, kdo že je ta Alenka? Po kapůču jsme nasedly na tramvaj a zašly do kostela. Tedy, ještě předtím jsem ji zavedla do knihkupectví, abych jí ukázala Pejska a kočičku… Do františkánského kostela poblíž františkánských zahrad. Na můj vkus je poněkud přezdobený. Lisa mě upozornila na skulpturu ruky držící kříž, která vychází z balkónku a na prazvláštní flekatou malbu na sloupcích kostela. A na nádherné vitráže tam vysoko. Já jí vyprávěla o tom, jak se můj ženich nakonec stal knězem a ukázala jí ho na malé fotografii umístěné na nástěnce fary. Ano, to je on, soused z dětství a kamarád, se kterým jsme si slíbili (asi v pěti letech), že se jednou vezmeme. Asi ho to vyděsilo a oženil se nakonec s církví (!!!). Pak jsme procházely Františkánskými zahradami a já Lise vyprávěla o Karlu Čapkovi. Cože? Ty neznáš Karla???!!! J. Vyfotila jsem jí u nádherných tepaných vrat u pasáže, které jsem jí chtěla ukázat, protože vím, že má ráda podobné věci. No a pak mi volala dcerka (která je s tatínkem a bráškou na Šumavě) a řekla mi, že měli velký zmrzlinový pohár a hlavně – že mě miluje. A na mě přišly laskominy a odtáhla jsem Lisu do slavné cukrárny U Hájků ve vrchní části Václaváku pod záminkou, že tam mají tu nejlepší zmrzlinu na světě a že tam prostě se mnou jít musí. Objednala jsem si velký pohár se šlehačkou – tři (!) kopečky zmrzliny!…
Myslím, že jsme spolu prožily krásné mateřské rande.
Víte – nevím, jestli by se takové rande líbilo mojí mámě. Nevím. Ta první nemohla přijít (i když tam možná s námi byla) a té druhé by asi nebylo příjemně v kostele a nešla by pravděpodobně na drahé kapučíno, i když pohár by si nejspíš dala… Ovšem – to neznamená, že ji nemiluju. My spolu chodíme raději do kina.
No a dnes je už neděle. Druhá květnová. Venku neprší, zato svítí sluníčko. A já mám svátek. Tedy – já a moje mámy a všechny mámy.
Chtěla bych nám popřát vše nejlepší a poslat nám jednu mateřskou audio-básničku.
Ať je náš život sebesložitější, mylujme.
Mylujme své matky.
A mylujme matky v nás, ať už jsou jakékoliv.
Pac a pusu, Alenka
P.S. Na internetu jsem našla info, že Alenka byla Čapkova dcera… né, že by mě to nenapadlo…
P.P.S. Taky tě myluju, Barčo… s měkkým nebo s tvrdým…