Zazvonil u vchodových dveří. V ruce třímal obrovský puget žlutých tulipánů. Konečně přišlo jaro, tyhle vypěstovali v zahradních sklenících jen proto, aby zákazníky natěšené na první jarní sluneční svit a teplo v tvářích přiměli si je zakoupit v předstihu. Za několik týdnů je uvidí kvést na zahrádkách sousedů, ale už teď si je mohou za pár stovek pořídit. Manželé koupí kytice svým ženám k narozeninám a výročím svatby nebo jen tak, z lásky, někteří svým milenkám jako úplatu nebo odměnu za krásný intimní prožitek bez dalších požadavků a možná jako poděkování za to, že jsou. Láska je někdy drahá nejen srdci, ale i peněžence.

Před chvílí vystoupil z auta, na sobě měl jen svetr a pod ním bílou košili a černé kalhoty. V práci se nemohl osprchovat, a tak by to rád dohnal u ní. Přičichnul k jemným hlavičkám zabalených v tenkém papíře. Voní. Kupodivu. Zaslechl kroky sbíhající dolů po schodech a klíč šramotící v zámku zevnitř. Nájemníci tohoto domu jsou pečliví a zamykají ho ráno, v poledne i večer. Zřejmě se tu krade, napadlo Petra. Celý den se snažil soustředit na to, jestli bude mít špatné svědomí. Jestli to má udělat. Ve svých fantaziích se s Annou miloval už několikrát. Přehrával si celý scénář do všech detailů, představoval si, jak asi voní její kůže, její… představoval si ji nahou, ale nikdy se dosud neodvážil ji svléknout skutečně. Je opravdu taková, jak ji vidím já? Touha dokáže z člověka udělat blázna a toho si byl vědom. Zároveň už několik týdnů cítil ten nevítaný úkaz, který odporoval všem jeho zásadám. Lásku. Nechtěl to. Chtěl zůstat věrný své ženě, chtěl zůstat věrný rozumu. A teď? Čas se zastavil a klíče v zámku se otáčí a on ví, že za nimi stojí ona. Anna.
„Ahoj!“ usmála se a vpustila ho dovnitř.
„Ahoj Aničko!“ řekl on a v ležérním rozmachu ji políbil jako obvykle na tváře. Jenže to běžné přátelské gesto se u spánku zpomalilo jako ve filmu a v uších zaslechl snad zvuk violoncella…
„Soused v první patře pilně cvičí,“ poznamenala Anna, usmála se a ukázala na dveře od prvního bytu, ležícího o pět šest schodů výše. Ach tak, došlo Petrovi, to nebyla filmová zkratka, to bylo jen jemně falešný nácvik stupnic budoucího houslového virtuóza odvedle. Zrozpačitěl: „No jo, to je slyšet.“
„Tak pojď,“ pozvala ho nahoru.
V předsíni si zul boty a bosky přešel po koberci za Annou.
„Kde máš děti?“ zeptal se opatrně.
„Jsou s tatínkem u babičky,“ odpověděla jakoby nic.
„Tady jsem ti něco přinesl,“ řekl nesměle. Podívala se na něj a pochopila, že se cítí nesvůj.
„Co je ti?“ zeptala se Anna, zřejmě chtěla trochu uvolnit atmosféru. Nic neodpověděl.
„Děkuji,“ převzala si květiny a čichla k nim. Tohle udělá snad každá žena, která dostane kytici. „Jsou moc krásné, voní po jaru.“ Pak zvedla hlavu a ještě se optala: „Dáš si kafe nebo čaj?“ Jak to řekla, ucítila silné vzrušení a nervozitu, protože i ona věděla, o čem dnešní přátelské setkání má být. O lásce a o…
„Jen vodu, díky.“
„Z… kohoutku?“ to je ale trapná otázka, napadlo ji. Pak to chtěla zamluvit: „Jasně že z kohoutku, odkud jinud. A jak ses měl?“
„V práci šlo dnes všechno kupodivu hladce, jen…“ Otočila se a podívala se mu do očí. Stáli od sebe vzdáleni jen pár centimetrů, možná méně. „Máš tam vlas,“ řekl Petr a jemně jí pohladil přes dlouhou blond ofinu a pramen vlasů, který překážel před očima, schoval za ucho. Přiblížil se k ní a chtěl ji políbit. Bylo to poprvé. „Já…“ řekla ona, otočila se, aby do skleničky natočila požadovanou vodu.
„Tady máš.“ Snažíc se ovládat, podala mu sklenici a on se napil.
Netušila jsem, že úplně zblbneme, napadlo ji. Chtěla jsem si zachovat odstup a teď jsem ztracená. Jsem dospělá, sakra, co to jen dělám? Srdce jí buší jako o závod, chytla ho za ruce, poprvé. Propletla svoje prsty s jeho a dovolila mu se přiblížit.
„Jsem děsně nervózní,“ přiznala se.
„Proč? Copak jsi to ještě nikdy nedělala?“ zeptal se jako velký dospělý taťka.
„Ne, proto ne. Mám strach, že se zamiluji. Ale ještě víc se obávám, že už se tak stalo.“
„Chtěl bych se osprchovat.“
„Proč?“
„Jsem zpocený, to by se ti asi nelíbilo,“ řekl tiše. Stál u ní až nebezpečně blízko.
„Já chci cítit tebe, ne vůni kandovaného slézu, co jsem dostala od Ježíška. Chci říct sprchového gelu s vůní slézu…“
V tu chvíli si chtěl vložit hlavu do dlaní a vzpamatovat se z toho, co řekla. Proč je tak jiná? Proč je, k sakru, TAK jiná?
Opatrně se dotkl prsty jejích rtů, zavřela oči. Představil si ji, jak si lehá nahá na pláži do písku a chystá se opalovat. Jenže jak ji zná, nejspíš by se schovala do stínu s knihou, než aby se nechávala nehybně opékat na slunci. Otevřela oči: „Co je ti?“ zeptala se skoro neslyšně. Jaká komická situace. Dva budoucí milenci se navzájem oťukávají mlčky u kuchyňského stolu.
Zavrtěl hlavou: „Nic. U mě je už asi taky pozdě.“
Překonal poslední vzdálenost a políbil ji. Nejdřív letmo jako školák, který to ještě nikdy neudělal, jako hoch, který se bojí, že jeho milá před jeho smělostí uteče. Malý dotyk rtů podobající se pohlazení. Druhý byl odvážnější. Svými rty rozevřel její a ty jako tanečníci waltzu se přizpůsobily. Sevřel ji do náruče a nepřestával líbat. Jak zvláštní, člověk se jednou naučí milostné triky a pak už přesně ví, jak na to. Pokud se správně pamatuji, kdosi kdysi řekl, že je to jako jízda na kole…  Ona cítí dotyky jeho břicha na jejím, jeho boků na jejích, svých ňader u jeho hrudi. A přitom, po několika měsících si možná zevšední… Není to k vzteku? Chytnul ji rukama v týle a líbal a líbal. Srdce se rozbušilo, jako by zakoušelo infarkt. Pustil ji.
„Nepřestávej,“ řekla tiše. Prsty zajela pod tkaninu svetru a pomohla mu ho svléknout.
Pak knoflík po knoflíku začala rozevírat, dlaní pohladila jeho kůži. Fascinovaně na ni hleděl.
„Pojď,“ pobídla ho.

Je nutné popisovat to, co se poté stalo? Z pohledu pisatelky a poslání této povídky to není příliš podstatné, ač chápu, že čtenář je pravděpodobně dychtivý a lačný detailů. Po milování leželi vedle sebe. Hleděli si do očí a unavení oddychovali.
„Musíš jet domů, viď?“ zeptala se. Věděla to. Věděla, že musí a věděla, že s tím musí počítat. Věděla, že v jeho životě nestojí na prvním místě a on věděl, že není první v jejím. Přesto chtějí být spolu.
„Nechceš tu kytku odvést svojí ženě?“
Zamračil se. Pak se ale usmál: „Asi bych měl, co?“
Otočila se, hlavu u zdi, zády se dotýkala jeho těla, zavřela oči a chtěla si uvědomit každé místo dotyků, přitáhla paži, která ji objala a políbila jeho prsty.
Nadechl se: „Aničko…“
Pochopila hned, co chtěl říct. Otočila se a podívala se mu do očí. Celkem opodstatněně se obával toho, že Anna řekne zase něco…
„Jeď domů a to, co jsi dal mě, dej jí.“
Pohladil ji po vlasech, políbil a pomyslel si – ty jsi ale blázínek… chtěl jí říct, že by to byl rád udělal, kdyby věděl, že to žena ocení. Ale nakonec se rozhodl její poznámku mlčky přejít.
Odjel. Anna vstala a odešla do kuchyně. Vzala do rukou kytici tulipánů. Zavřela oči a slastně si k nim přičichla. Pohladila je prsty po okvětních lístcích. Jsou silné, jemné i křehké. Jsou jako samet, jsou jako dětská kůže. Za pár dnů opadají, povadnou… Dětství se ztratí a děti vyrostou a my přesto zůstaneme rodiči. Já i on, napadlo Annu. Dnes ale nechci být dospělá. Ze skřínky vytáhla všechny skleničky, co měla, a nalila do nich vodu. Ze šuplíku vyndala nůžky a zkrátila stonky tulipánů. Beztak tu nemá žádnou pořádnou vázu, do které by dala celý puget. Sklenky rozmístila po celém bytě, v některých byla jedna, v jiných dvě květiny. Krásné, jemné, silné i křehké. Ty malé obyčejné vázičky rozmístila po celém bytě – na kuchyňskou linku i stůl, v obýváku na koberec, na poličky. Jednu pod zrcadlo v koupelně, jinou na rantl vany. Několik na okenní parapety.
Asi bych měla být smutná, přemýšlela pak – nahá, schovaná pod peřinou. Měla bych se cítit raněná, měla bych bojovat za svá práva. Stalo se něco, co jsem nikdy nechtěla. Jsem milenka? Jsem žena? Jsem kamarádka? Mám čekat dvacet, třicet let než děti dospějí? Odpustí mi to někdy? Otočila se na druhou stranu. Budou šťastné, když uvidí mě šťastnou? Až jim to jednou budu vyprávět, snad pochopí, že všechno má svou cenu.
Pak usnula. Usnula v zahradě tulipánů, zkrásněná napojená láskou a zvláštní moudrostí, která čeká na pochopení vlastními dětmi. Těch květin, které jednou dospějí v silné krásné stromy obohacené vlastním poznáním. A láskou, kterou se rozhodla pro ně uchovat, a láskou, kterou se rozhodla uchovat pro sebe.