Nemám ráda sívíčka a nerada mluvím o sobě zkráceně. Život sám je tak pestrý, že je těžké napsat životopis a mít z něj pocit: „Ano, to jsem já!“. Nejsem. Měním se. Život se mění, vyvíjí a je těžké říct, zda jdete nahoru nebo dolů. I to se mění, i to je relativní. Čím níž jste, tím víc nabíráte jinde. A poučení přichází z neobvyklých situací… Pak tu máme sny… ach, ty sny… jako malá jsem chtěla být na prvním místě víla. Pak malířka. Ale také jsem chtěla ochutnat z každého povolání trošku, trošičku. To proto, abych se toho hodně naučila. Je dobré vážit svá přání (jenže to mi tehdy nikdo neřekl), protože je velmi pravděpodobné, že se splní. Ovšem, dopředu přesně nevíme, kdy se tak stane :-).

Tak tedy… onu středu mi nečekaně volá paní hospodářka z místní mateřské školy: „Paní Nezbedová, onemocněla nám kuchařka, mohla byste přijít na záskok?“ Ha! Jasně, že mohla!
Zvláštní… ještě před pár měsíci mě jedna slečna přemlouvala k tomu, abych dělala finanční poradenství, ale mému tělu se po počátečním nadšení začalo dělat neskutečně špatně, až tak, že jsem nebyla schopná dochodit školení a tuto lukrativní nabídku jsem musela odmítnout. A teď mám možnost pracovat jako kuchařka a má duše se směje, chechtá, raduje a tělo volá: „Hurá, to je přesně vono!“ No co, no… trochu vařit umím a stejně mě nemůžou postavit ke sporáku, budu jenom pomáhat! A peníze potřebuji, práci taky, komu se nelení, tomu se zelení, bez práce nejsou koláče, vykroč pravou a… směle do toho a půl je hotovo!!!

Nad formulářem o zaměstnání, který jsem vyplňovala na začátku mé sedmidenní kuchaří kariéry jsem se ale velmi pobavila – vykoukly na mě kolonky s názvy Titul a Dosažené vzdělání nebo Jazykové znalosti. „Vážně mám?“ zeptala jsem se paní hospodářky a chystala se napsat „Diplomovaný specialista v oboru mezinárodní hospodářství v německém jazyce“. Paní hospodářka se také pousmála: „To máte jedno, tady se jede stejně podle tabulek, takže tam můžete napsat, co chcete.“ (Pozn. autorky: po skončení mé sedmidenní kuchaří kariéry jsem měla velkou chuť jít do politiky a trochu, ne, hodně, to tam vymýt, případně rozkrájet a platové tabulky znovu naporcovat.)

„Dobrý den, tak pojďte,“ vítá mě kuchařka v půl sedmé ráno onen čtvrtek. Krásná kyprá žena s dlouhými vlasy a s úsměvem. Odejde kamsi a přenese a jako nic na stůl položí obrovský balík krabicových mlík a mě začíná svítat – sakra, to… asi… bude… dřina. „Nejdřív otevřete a nalijete sem do hrnce osm krabic.“ Jednoduché zadání. Snad to zvládnu. Otvírám a zkouším trochu konverzovat. Nalévám. Ještě pořád trochu spím. Je na mě brzo. A… ejhle… rozlila jsem to… Kuchařka se na mě podívá a laskavě pronese: „To je dobrý, to utřete…“ ale pak se zarazí:  „Já jsem říkala jen osm!“ Aha. Balík byl po dvanácti krabicích a mě nenapadlo je předem spočítat. To jsem ale ťulpa, zrovínka jsem vylila tu jedenáctou…
„Nevadí, to se vyřeší,“ usměje se kuchařka.
Pak mě seznámí s pracovní náplní – ráno umýt všechno nádobí po odpoledních svačinách z minulého dne. Připravit nádobí na vozíky pro dopolední svačiny a nalít do skleniček čaj, naplnit a rozdat konvičky. Nakrájet ovoce. Umýt nádobí po svačinách (Bohu díky za myčku!). Připravit vozíky na oběd – napočítat skleničky, hluboké talíře a příbory, dospod vložit misku na zbytky a košíček na špinavé příbory a pak to celé prostřít v jídelně a ve dvou třídách. První a druhá třída papá lžičkami, třetí a čtvrtá má speciální malé příborky a páťáci – předškoláci mají už ty největší. Na každý stolek rozdat tedy podle značek talířky a obsloužit též paní učitelky. Pak si připravit a napočítat talířky na hlavní jídlo, přičemž má první a druhá třída stejný druh a potom každá třída jiný. Do toho připravit ovoce na odpolední svačinky a vypomoct s vařením – očistit zeleninu nebo oškrábat brambory. A ukazuje mi, kde to všechno je, já kývám, jakože rozumím a že si to všechno pamatuji (což je samozřejmě nesmysl).

První den padám na hubu. Neorientuju se. Při výdeji jsem dostala za úkol kopečkovat rýži. Příšerně mě bolí ruka a nejsem schopná v odměrce pořádně stlačit rýži a vzpomínám na dětství – „Poveď se mi, bá…“ A v duchu vidím děti, kterak si stěžují na to, že kopeček nevypadá jako kopeček a kdo za to jako může. Jsem mnohem pomalejší než nemocná kolegyně. Po obědě umývám a musím se soustředit, abych něco někam nedala špatně a hlavně (!) nic nerozbila. Jedu jako fretka a cítím se jako princezna Krasomila, na kterou ten potrhlý inkognito král Míroslav alá zahradník narafičil zpívající květinu a dal jí za úkol probdít noc, aby prokázalal, že už není pyšná (taková pitomost… hup s ní do kuchyně, s fiflenou jednou!!! Ach ano, já vím, že měla praxi v zahradnictví… ale aspoň s králem po boku! To není fér! Kde je Míroslav???!!!). První den po šichtě odcházím a, nikomu to neřikejte, potají pláču únavou.

Druhý den jdu raději už na šestou – mám za úkol oškrabát tři kýble brambor, respektive doškrábat, protože velkou část práce udělal stroj. Jak drsné bylo několikeré poznání, že je potřeba zacházet opatrně s velmi ostrým nožem… auvajs… Odpoledne jsem ale tak přetažená, že nejsem schopná ani přemýšlet, mluvit a vůbec existovat. Další den je naštěstí sobota – lehnu si a celý den si čtu. Na víc nemám sílu.

Další týden to už není tak zlé. Zvykla jsem si. Úterní tři kýble brambor mě už nerozházely a naučila jsem se docela slušně počítat (talířky, příbory, děti – jednoduché počty jsou jednoduché, avšak my – moderní lidé jsme zvyklí používat kalkulačku, nikoliv mozek). Jednou k obědu byl rýžový nákyp a já cukrovala porce. Jak kreativní úkon – a jak náramně se mi hodí ona dlouholetá praxe prosívání písku na pískovišti! Co jsi dneska dělala v práci? Cukrovala! Jindy jsem odpočítávala bramborové knedlíky nebo mastila kašičku, čistila zeleninu…

Jenže… teď je už pátek a já se dozvěděla, že paní kuchařka, kterou tu zastupuji, v pondělí nastoupí a já musím odejít. Ještě nikdy jsem nebyla smutná z toho, že se někdo uzdravil. Zamilovala jsem do čistých talířků a do dlabajících prcků. Do nízkých stolečků a do lžiček s vygravírovanou opičkou na rukověti. A do kuchařky a uklízeček. Ostatně – paní kuchařka je neuvěřitelná žena, před kterou smekám. Má tři odrostlé děti, odpoledne jezdí pracovat na pole a při práci se lehce usmívá. Neraduje se, netančí, nezpívá si, ale maká. Je přívětivá a neskutečně ženská. A peče výborné buchty. Uklízečky jsou super mámy. Poctivé, pracovité a nadávají na konfety po oslavách a na práci s přírodninami a jídla, jejichž přílohu tvoří rýže (to se totiž blbě uklízí).

Tentokrát jsem se při prostírání obědů trochu zdržela ve třídách a prohlédla si je. Dětská kuchyňka a malé žehlící prkno, dřevěný domeček pro panenky, skříňky na výtvarku, knihovnička,  kostičky. Všude samé obrázky. A já si zavzpomínala na svoji školku. Nesnášela jsem škraloupy na mlíce, ale pili jsme z takových malých hrnečků s holčičkou, která jela na tříkolce a z druhé strany byl brouček nebo květinka, a ty hrníčky jsem milovala. Nesnášela jsem tlusté maso a jeden kousek jsem schovala do kapsičky u zástěrky. Paní učitelka mě prokoukla a žalovala mamince. Měla jsem první doopravdický průser… Tady se žižly dětem nedávají.

První den jsem cestou domů po práci bulela z únavy. Teď se mi chce bulet, protože se mi bude stýskat. Nejspíš se mi stýská už teď. Mám unavené ruce a hojící se rány po prvních bramborách. Bolí mě nohy a mám obrovskou chuť gruntovat. Ale nejdřív to chci napsat, všechno, než to zmizí a zbude jen neobtisknutá vzpomínka. Někteří lidé mi říkali – tak to jsi na tom tak špatně, že jdeš do kuchyně, hm… nebo a není ti líto, že jsi předtím byla nahoře a teď… nebo za co se trestáš? Za nic.

Mám dojem, že tahle práce byla za odměnu. Tak třeba tuhle:

Poslední den jsou k obědu špagety. Moje nejvíc nejoblíbenější jídlo mého dětství. Moje jídlo „štěstí“. Kdysi jsem na dovolené s rodiči v Maďarsku ztropila poprask – v pizzérii jsem si dvakrát (!) přidala plný talíř špaget. Také jsem se jednou špagetou málem zadávila. Nemůžu zapomenout na hrůzné příkoří z doby, kdy jsem byla jako dítě v nemocnici a jeden den jsme měli špagety k večeři a já si chtěla přidat (bodejď by ne, když mi dali původně cca sedm špaget, navíc ještě rozkrájených!). Kuchařka koukala na mě vyčítavě a ježibabím hlasem řekla: „To ale nezbyde na ostatní!“ Potvora! Ale nakonec se překonala a dala mi přídavek, ovšem trochu mi ho otrávila nevlídným přístupem.

Je tedy pátek (ten poslední… fňuk fňuk) a všichni už dojedli. Učitelky už dávno přinesly misky na přídavky – nutno se zmínit, že největší jedlíci jsou ty nejmladší děti ve třídě medvídků) a já se chystám k myčce. Tu náhle objeví se (nebo spíš zjeví se) za přepážkou oddělující kuchyň od jídelny blonďatá holčička s copánkem, na sobě má dlouhé červeno-růžové tričko s Minie od Mikimause a proužkaté elasťáčky. A talířek v ruce. „Dobrý den,“ řekne ona. „Dobrý den,“ řekne ten den nejdůležitější kuchařka na světě nebo aspoň v této mateřské školce – tedy já, „Jdeš si pro přídavek?“ Holčička nesměle kývne. „A kolik?“ ptám se já. „Jen pro mě,“ řekne ona. „Jasně.“ Beru její talířek, odkráčím k hrnci a naberu jí poooořádnou porci. Nešetřím. Žížalky, masíčko a navrch s láskou sypu hrstku strouhaného eidamu. Předám jí nálož. Holčička způsobně poděkuje a odkráčí se spokojeně nadlábnout. A já jsem si vám na něco vzpomněla… tehdy, v tom Maďarsku jsem dostala od dědy krásné tričko s Minie…