Povídka o relativitě dobře míněných pomocí a o volání o pomoc, které nakonec bylo vyslyšeno.

I. část – Kachnička

„Co Vám mohu nabídnout?“ zeptala se Hanky starší prodavačka v obchodě s hračkami a kojeneckým oblečením. Mohlo jí být kolem padesáti, na sobě měla podomácku pletený svetr ve fialových barvách. Hanku nenapadlo, že by ji tak běžná otázka mohla zaskočit, a tak se cítila nesvá.
„Ráda bych… ráda bych něco, víte,“ zakoktala se a nervózně začala prsty žmoulat kovovou přezku svojí kabelky. O nic nejde, přeci, tak to řekni. Buď v klídku…
„Kamarádce se narodilo miminko a já bych jí chtěla koupit nějaký dárek.“
„To je pěkné,“ usměje se paní a otvírá spodní šuplík proskleného pultu. Vytahuje bílou dárkovou krabici s průhlednou fólií na horní části, pokládá ji na pult a opatrně ji otvírá. „A je to holčička nebo chlapeček?“
„Holčička.“
Prodavačka se malinko vítězně usměje: „Tušila jsem to!“
Pak na pultík rozkládá růžové dupačky s roztomilými srdíčky a medvídkem vpředu, háčkované rádoby botičky, bodýčko a čepičku. Všechno je to tak sladké a Hance se zdá, že jsou věcičky určené spíš pro panenky než pro skutečné děti. Vždyť je to prťavé!
„Tahle souprava je velmi oblíbená a je z nové kolekce Just Babies!“ vesele zahlaholí prodavačka. Je si vědoma toho, že právě této kolekci nikdo neodolá, protože je prostě k sežrání. Co na tom, že balíček stojí tři sta devadesát devět? V dnešní době se přeci nejvíc utrácí za děti. Ještě že se tolik rodí…

„Jako tetička určitě zaválíte! V těchto dupačkách se děti fotí často do rodinných alb!“ řekne hrdě paní a ukáže na malou nástěnku pověšenou na stěně. Jsou na ní připínáčky připevněné fotografie dětí oblečených ve zboží z této prodejny. Hance to připadalo směšné. Podobné fotografie má její gynekolog v čekárně – přehlídku odrozených děcek, ale tohle?!
„Hm…“ znejistí Hanka. „Je to dost… drahé.“ A malé, napadne ji, vždyť by to dítě nosilo jen pár dnů, určitě by z dupaček hned vyrostlo! Pak se zamyslí: „Tak já si to tu ještě oběhnu a možná se vrátím!“ Tuhle výmluvu používá často. Prodavače uspokojí a ji nezavazuje k návratu. A z nepříjemné situace se pak vyvlíkne raz dva. Hanka se tam chtěla stejně jen podívat, chtěla jen koupit něco, něco symbolického, co by jí utvrzovalo v tom, že se těší…
Prodavačka ji samozřejmě prokoukla a neskrývá zklamání. Naštvaně pěchuje oblečky zpět do krabice a pohrdlivě s přehrávanou zdvořilostí praví: „Jistě, jak libo!“

Jak libo, jak libo… Hanka se pomalu šourá po zmoklé ulici na Palmovce a přemítá. Pak si položí ruku na břicho v místě, kde má žaludek. Cože? Už zase? To snad ne… ráno ji probudila silná nevolnost, přiměla ji běžet na záchod a ulevit si. Pak do sebe natlačila hrst piškotů – kamarádka Lenka, která je také v tom, jí poradila, aby si nechávala pytlík piškotů poblíž postele. Prý, když ráno vstane, má jeden dva hned sníst, aby jí nebylo hned špatně. Jenže Hanka to dneska nestihla. A teď nemá chuť k jídlu a navíc všechno jí strašně páchne. Prošla kolem maso-uzenin a znovu se jí zvednul žaludek. Bože, to je hrůza! Kdy to skončí? Tak nakonec ano, je v tom… Ještě pořád se z té noviny, o které ví už měsíc, úplně nevzpamatovala. Šťastné noviny. Těhotenství je šťastná novina, ne?

„Jabíčka, pani? Máme tu povás móc pekná jabíčka!“ optá se jí vietnamský prodejce, jehož „stánek“ zasahuje až k chodníku a nedá se mu jen tak vyhnout. Jabka bych snad ještě snesla. Hanka kývne a mladý muž jí předsouvá umělohmotný košík a ještě se jí snaží vnutit několik trsů hroznového vína a křiklavě zelených banánů. Možná… ale mě je už všechno stejně jedno, vzdychne si Hanka. Tu se objeví asi dvouletá holčička, jež tam prodává s tatínkem. Má odrostlé černé vlásky a na hlavičce růžovou kšiltovku s medvídkem. Podobnou jako byly ty dupačky v obchodě. Hledí na Hanku, usmívá se, je roztomilá stejně jako ten medvídek a cosi jí vykládá. Hanka jí samozřejmě nerozumí ani slovo. Pán děvčátku něco vysvětlí a ono se schová za krabice banánů a dělá na Hanku nenápadné kukuč. Hanku ta hra rozesmívá a uvědomí si, že možná nebude tak zle. Igelitový sáček s jablky jen stěží nacpala do kabelky, pozdraví prodejce i holčičku a jde dál.
Projde uličkami na zastávku autobusu a už stojí před sloupkem s jízdními řády. To snad ne! Právě mi to ujelo! Ten autobus jezdí touhle dobou dvakrát do hodiny! Ach ne… když Hanku dnes viděli kolegové v práci celou bílou, z obavy, že by je nakazila nějakou virózou, ji poslali domů. Zatím nechce těhotenství zveřejňovat, ví to jen manžel a maminka. Maminka je šťastná a natěšená na první vnouče. Ona ano. Hanka ne. Nebo… rozhodně ne tolik.
Nejdřív si chtěla sednout, ale když si všimla obrovského cákance čehosi pod lavičkou, udělalo se jí zase špatně. Rychle se otočila a spěšně odkráčela někam jinam. Ostatně, proč ne, chci si toho ještě hodně urovnat v hlavě. Tak. Tak od teď bude všechno jiné. Budu maminka. Fajn. Za pár měsíců mě čeká porod. Ten přeci zvládne každá. Je normální rodit děti, mít děti, vychovávat děti. Teď je to jenom shluk buněk, tedy, asi. Vlastně už ne, embryo. Budu si muset nakoupit nějaké časopisy a knihy, abych viděla, jak se miminko vyvíjí. Můžu na to jít trochu vědecky. Nebo bych… postaví se před výlohu obchodu s drogérií a rozhodne se vstoupit. Ještě má čas. Bloumá mezi regály a vzpomene si na to, co původně chtěla v tom prvním obchodě. Vybírá si u regálu s dudlíky, lahvičkami a bryndáčky. Bryndáček? Dudlík? Ne, tohle je pěkné! Malá plastová žlutá kachnička nebo kuřátko nebo co to je. Má oranžový zobáček a možná i píská. Ano, píská. Podobnou jsem mívala, když jsem byla ještě malá. Taková hračička… proč ne? Zaplatí u pokladny a i s pokladem spěchá na zastávku a jen tak tak stačí nastoupit do autobusu.

II. část – Matka a dítě

Celé těhotenství se Hanka snaží sobě vsugerovat, že je všechno v pořádku. Je malá a drobná a gynekolog malinko vyhrožuje císařským řezem. Je to sadista. Jednou prohlásil: „Nebojte se, porod tolik nebolí, to jen ty ženské hysterické vyvádí…“ Hanka seděla na židličce u jeho stolu jen v tričku a kalhotkách a nevěděla, co na to říct. Copak tenhle pán už sám rodil? Starý vrásčitý doktor se na ní usmál a jí se chtělo plakat. Bříško roste, únava odchází, zato jí popadá uklízecí amok a vnitřní potřeba těšit se na miminko. Jenže má pořád pocit, že život porodem končí, i když moc nerozumí tomu, kde se to v ní bere. Její matka prochází nadšeně secondhandy a při každé návštěvě přináší nové a nové oblečky. Výbava se rozrůstá a Hanka se v ní přehrabuje. Ona sama nebyla schopná koupit nic, jen tu kachničku má položenou na nočním stolku… I tchýně září, ta zase přiváží různé zdravé věci pro těhotnou snachu. Kompoty, jablka ze zahrádky, vaří vývary – všichni jsou tak pozorní. Manžel se trochu obává porodu a je vidět, že ani on není zcela na novou roli otce připravený, ale snaží se. Společně jdou na předporodní kurz. Hanka se bojí porodu čím dál tím víc a když si strach připustí, honem honem si vsugeruje – zvládla to každá, proč bych to nezvládla já.
„Ahoj Haničko, už máš připravenou tašku do porodnice?“ důsledně připomíná matka po telefonu.
„Ještě ne, mami, ale už na ní pracuju,“ odpovídá hodná těhotná dcera. Dcera, která v sobě nosí nadějné vnoučátko.
„Zítra ti převezu ty látkové pleny. Pa pa!“
Hance to pořád nějak nedochází.

Porod byl příšerný. Trval dva dni, doktoři Hance dávají uklidňující léky, ona úpí na sále a neví přesně, co má dělat. Z kurzu si nic nepamatuje, jako by se všechno vymazalo z hlavy, pořád čeká, kdy ji zachrání „příroda“, a ona bude vědět, co a jak. Miminko se nakonec zdravé narodí, manžel má radost a Hance se uleví. Tak. Už to mám za sebou. Zdravotní sestra podává drobnou holčičku mamince k prsu. Miminko instinktivně hledá bradavku a pokouší se sát.
„Zatím tam bude jen mlezivo, ale po pár dnech, uvidíte, se pořádně rozkojíte!“
Manžel se dívá na miminko a z jeho očí září láska a přijetí. Pak se podívá na Hanku a podruhé v životě jí řekne: „Miluji tě.“

Porod byl, jak jsem už napsala, příšerný, ale pobyt v nemocnici by se dal směle přirovnat k hororu. Maminka jí zařídila nadstandard, snad aby si to užila s miminkem v klidu. Po dvou hodinách ji odvezli na pokoj, Hanka nemůže usnout. Když už konečně zabírá, sestra přiveze miminko v zavinovačce: „Malá pláče, asi chce maminku.“ Pomáhá jí si sednout, Hanka je vyčerpaná a příšerně jí bolí šití. Holčička otvírá očka a mňouká. Hanka ji neohrabaně přikládá k prsu a sestra odchází. Ne, nenechávejte mě tu s ní samotnou! Ale ne, to zvládnu, zvládla to každá. V pokoji je hlučné ticho, princezna usíná. Je moc hezká, uvědomila si Hanka, ale zároveň cítí jistou nepatřičnost. Co s ní? Pohladí ji po tvářičce. Promiň, broučku, ale já nevím, jak se to dělá. Možná je to ale jen únavou. Chtěla bych spát. Dítě ještě chvíli drží v náručí, má dojem, že to není tvoreček, ale plastová panna, jakou jako malá vozívala v modrém dětském kočárku po sídlišti. Ale té stačilo dát napít vody z malé umělohmotné lahvičky a ona se hned počůrala do plen. Jako dítě ten zázrak nadšeně pozorovala. Na co to, pro Bůh, vzpomínám? Tohle je živé mimino, nemůžu takhle uvažovat! Jsem dospělá!
Hned druhý den přichází matka a nyní už hrdá babička. Je to slavnostní chvíle, dokonce si oblékla ty nové šaty s tulipány, které neměla ještě na sobě! Holčičku bere do náručí a dělá cukrbliky. Je přítomný i manžel, a tak ji fotí. Děda a druhá babička s dědou nedorazí, protože ctí šestinedělí a nechtějí miminko ničím nakazit. Manžel přichází každý den a je moc milý.

Nastávají nemocniční galeje. Vstávání k dítěti, obědy, svačiny, které nestíhá, přebalování, neustálé vážení a měření teploty, bolestné kojení. Občas do pokoje vlítne sestra nebo doktorka a ptá se, zda je všechno v pořádku. Pak tam chodí jiné sestry a radí, jak s kojením. Na Hanku jsou moc hrrr, ale některé jsou milé a pozorné. Hanka předstírá štěstí. Musí. Ona sama si totiž pořád nedokáže přiznat, že to cítí jinak. Pak se přemluví, chodí po pokoji s miminkem a vypráví mu pohádky nebo mu zpívá. Nakonec to snad nebude tak zlé… možná bylo jen moc brzo… možná…

První týdny jsou těžké. Hanka padá únavou, ale pohled na spící miminko ji blaží. Hančino srdce se trochu otvírá, ale hlava stejně neví, co s ní. Neustále pere látkové pleny, věší je a když malá spí, žehlí. Rána po šití se už jakžtakž zahojila. Dny ubíhají jeden po druhém a Hanka je unavená, nevyspalá a začíná chápat, že se život teď točí jen kolem miminka. Dokonce přijela tchyně, rozplývá se při pohledu na mrňouska, maminka přiváží teplá jídla a radí, jak má co dělat. Radí pořád a radí čím dál tím častěji. Miminko zaujalo hlavní roli v životech všech a Hanka, i přes veškerou péči, se cítí být odsunutá do pozadí.

Po dvou měsících přijela kamarádka Lenka se stejně starou holčičkou.
„Jsem tak nadšená, že jsem máma! Podívej se, jak je roztomilá! Jsem z ní úplně unešená, netušila jsem, že bude mateřství krásné!“ A k tomu všemu si vzdychne a pronese ach.
Hanka objektivně soudí, že její Julinka je roztomilejší než kamarádčina Petruška. Pozoruje kamarádku a to, jaké umí dělat budliky budliky a jak se rozplývá, připadá jí směšná. Dokonce šišlá. Hanka se cítí divně.

III. část – Matky a matky

Po třech měsících praní látkových plen se Hanka naštve a požádá manžela o koupi papírových. Už toho má dost. Nedělá nic jiného, než že pere a žehlí. Manžel samozřejmě souhlasí, proč by ne, hlavně, když si odpočineš. Hančina matka to ale špatně snáší. Normální  je přeci používat látkové! Tyhle novoty… Jsou zdravější na kyčle a miminko musí už odmalička cítit, že je mokré, aby se co nejdřív naučilo na nočník! Ale, mami, já nechci, žijeme v jiné době. Všechny kamarádky používají papírové! Jsem unavená… A to matka netuší, že by Hanka chtěla dělat i něco jiného, né jen lítat kolem mimina. Matka se cítí dotčeně a při každé návštěvě nebo telefonickém hovoru jí nezapomene předhodit tu strašnou hloupost a provinění proti všem tradicím, tedy to, že už NEPOUŽÍVAJÍ látkové plíny. Člověk by měl skoro dojem, že se miminko při používání papírových plen dostává do ohrožení na životě…

Druhá babička je jiná. Přijíždí jen občas a raduje se – avšak výhradně z miminka. Malá Julinka se vždycky jako zázrakem v babiččině náručí uklidní a slastně usíná. Babička je nadšená, mluví k ní jemným hláskem, zpívá jí ukolébavky, vypráví jí pohádky o zvířátkách. Ona sama vypadá jako babička z pohádky. Jen co babička odjede, Julinka spustí srdceryvný pláč. Hanka je nešťastná, neví, jak ji utišit. Neví si rady. Julinka po večerech křičí, vzlyká a ona ji musí pořád nosit. Její matka radí, ať ji nechá v postýlce vyplakat, ale na to Hanka nemá ani srdce, ani trpělivost. Zkusila to párkrát, ale cítila se jako macecha. Nemůže přeci nechávat dítě křičet o samotě a ve tmě pokojíčku. Jednou se z toho Julinka dokonce pozvracela…

Jindy Lenka Hance poradila, aby ji zkusila nosit v šátku, prý se to miminkům líbí a doporučila jí správný typ. Hanka šátek koupila a naučila se ho vázat. Julinka v něm spokojeně přitisknutá k matce usíná a lebedí si. Jéje, málem bych zapomněla, Julinko, dnes přijede na návštěvu babička! Hanka bere do ruky mobil a říká si, jaké by to bylo překvapení, kdyby přišly obě babičce naproti k autobusu! A tak se domluví a jdou k zastávce. Babička přijede a na tu podívanou, která jí připomíná fotografie chudých Afričanek pracujících na plantážích s děckem zabaleným v šátku, reaguje zcela nečekaně: „Ty ses dala k nějaké sektě?“
Hanka nechápe: „Jak to myslíš?“
„Za nás se nic takového nepoužívalo. Dítě patří do zavinovačky a do kočáru. Takhle ho tahat, vždyť si zlomí páteř!“
Hanka jí nerozumí. Vždyť Lenka říkala, že je to zdravé. Copak matka nevidí, jak je Julinka spokojená?
Aby tomu babička dala korunu, dodává: „Představ si to, Haničko, zrovna dneska ráno jsem u baráku potkala doktorku Matlalovou, co jsme k ní chodili s tebou na obvod, a ona mi potvrdila, že látkové pleny jsou nejlepší na kyčle!“
„Ale, mami, já nechci používat látkové pleny!“
„Dej si říct, holčičko…“
Uvnitř Hanky se odehrává tichý boj. Zatím ještě mírový. Chápe, že to matka myslí dobře. Rozumí jí. Však i ona má nějaké zkušenosti. Ale chce přeci jenom něco namítnout a tak to zkusí: „Ale, mami…“
„No, jak myslíš,“ řekne babička uraženě a dodává: „Ale neměla bys Julinku takhle tahat, ty jí pořád tak taháš…“ a pak přišlo na řadu kázání o tom, jak sice babička chápe, že má Hanka Julinku ráda, ale že je s ní příliš často… že by moc ráda věděla, jestli už ji konečně navykla spát samotnou v pokojíčku, a že doufá, že ji netahá k sobě do postele. Tak snad Hanka musí něco vydržet, dítě se vyřve, vždyť přeci posiluje plíce!

Hance se chce plakat… vždyť se přeci tolik snaží! Už aby jeli k druhé babičce… Ano, celá rodinka vyráží na víkend k manželově babičce. Tam je to docela jiné. Babička opět chová a hraje si s miminkem: „Haničko, ty nic nedělej, odpočívej!“ A Hanka si spokojeně lehá ke knížce. Ale stejně je jí trochu divně. Má pocit, že je babička víc máma než ona. Asi žárlí nebo co… Po nějaké době vstane a jde se podívat na babičku, která se věnuje Jůlince v obýváku. Láskyplně se nad ní sklání a zpívá jí Chtíc, aby spal. Její syn, tedy Hančin manžel, sedí v křesle a spokojeně pozoruje, jak se babička rozplývá. A Hance je smutno, chtěla by být také taková… večer šeptá manželovi: „Tvoje maminka se o Julinku umí hezky starat, viď?“

„Taky si myslím,“ v jeho očích však čte něco překvapivého – velkou lásku k matce. Zoufale to potřebuje slyšet… „Jirko, pověz mi, máš mě ještě rád?“
„To víš, že jo, jak tě to napadlo?“
„Miluješ mě?“
Manžel si zívne: „Jo… to se přeci rozumí samo sebou…“ a usne.
A Hanka si smutně uvědomí, že ono „Miluji tě“ jí za poslední tři roky řekl dvakrát. Poprvé, když ji požádal o ruku, a podruhé v porodnici…

Uvnitř její duše se vytváří nepřehledný chaos, jakási rozpolcenost, Hanka začíná mít pocit, že vůbec není matkou, že je jaksi rozložená mezi dvěma babičkovskými tábory. Mezi tou, která v dobrém radí, a tou, která v dobrém hlídá. A manželem se cítí být nemilována… jen se snaží být hodná… ale, kde je… kam se poděla… Hanka?

Osamocenost a pocit opuštění se zdá být pro Hanku s každým pokrokem holčičky přeci jen o  trochu snesitelnější. Julinka pomalu začíná lézt a směje se na celý svět, tedy až na občasné velmi hlučné vzdorovité záchvaty. Kdyby jen nebylo TĚCH záchvatů! Když to na ní přijde, je k neutišení. Lenka říkala, že je to normální, že je to začátek období vzdoru. Manžel říkal, že se tak dítě chová proto, že mozek zpracovává vjemy posbírané přes den a utvrzuje Hanku v tom, že je to normální. Hance to ovšem trhá srdce na kousky.

Hančina matka je na návštěvě, tentokrát přišla později než obvykle, opanovala Hančinu kuchyň a uvařila k večeři buřt guláš.
„Měla bys už přestat kojit,“ začala radit.
„Proč? Vždyť mám pořád mlíka dost…“ odpovídá Hanka, sedí na gauči a mimino drží na prsu.
„Kojí se jenom prvního půl roku, pomalu jí začneš dávat kašičky… a navíc je pořád na tom prsu přisátá, to není normální.“
„Doktorka říkala, že je dobré kojit alespoň rok,“ pokusila se Hanka matce jemně oponovat.
„Ale, Haničko, to ale není normální, abys ji měla pořád na prsu. Vždyť si vůbec neodpočineš…“
Dítě usíná v náručí.
„A neměla by při kojení usínat!“ podotkne ještě babička.
„Jdu ji uložit…“ Hanka v náručí odnese Julinku a v předsíni na chvilku zaváhá. Má ji položit do postýlky v pokojíčku nebo do postele v ložnici? Za zády cítí matčin zkoumavý pohled, jako by čekala na to, až udělá zase nějakou chybu. No, raději ji dám do postýlky…

Obě ženy spolu večeří. Těžko říct, kdo je kdo, zdá se, že jde o matku a dítě, nikoliv o babičku a matku vnučky. Hanka nabere lžící trochu omáčky a pofouká jí: „Možná, že už pomalu přestanu kojit…“ prohodí ledabyle.
Babička se spokojeně usměje: „Uvidíš,“ chytne ji chápavě za ruku, „že to bude pro vás pro obě lepší. Doufám, že už nespí Julinka u vás v ložnici?!“
Spí, řekla si v duchu Hanka, spí, protože s ní se vyspím i já, ale pak zalže: „Ne, nespí.“ Když lže, cítí výčitky. Nerada matce lže.

Dojedly a z pokojíčku se ozývá pláč. Hanka vstane a chystá se tam, rádoby laskavá babičina ruka si však sedá na její rameno a chce ji zadržet: „Nech ji, ať se vybrečí.“ Hanka zaváhá. Srdce volá po dítěti, ale zažitá poslušnost svádí k tomu, aby naslouchala matčiným radám. Laskavá a ve všem dobře smýšlející babička jí podá špinavý talíř: „Ještě umyjeme nádobí. Mezitím jí to přejde.“
Talíře řinčí, dítě křičí a babička bere do ruky hadr na nádobí, čichne si k němu a vyčítavě pronese: „Copak ty ty hadry nepereš? Nevíš, kolik je na nich baktérií, čichni si k němu!“ a podává jej Hance přímo pod nos. Hanka je už unavená a má chuť utéct.
Řekne jen: „Hm…“, uši se však soustředí na dětský řev.
„Tak ho vyhoď!“ řekne matce roztřeseným hlasem, který se snaží udržet v asertivní, pevné, poloze. Pak se otočí a jde k pokojíčku. Matka na ni ještě volá: „Ještě to vydrž, uvidíš, že jí to přejde a usne sama!“
„Nepřejde!“ zvolá Hanka s jistou dávkou drzosti. Matka se jí snaží zadržet a radí: „Tak jí dej pod studenou sprchu, to ji určitě vzpamatuje!“ V Hančině hlavě se zrodí nutkavá myšlenka: „Musím to dítě umlčet!“, okamžitě se jí poleká a matky se nechápavě zeptá: „Cože?“
Matka se jí snaží dohnat, skoro to vypadá, že ji chytne za ruce a odtáhne zpátky do obývacího pokoje.
Konečně bere Hanka uplakanou holčičku do náručí a tiskne ji k sobě. Julinka se tiší, uklidňuje a vzlyká, je celá umáčená od slz a dožaduje se prsu. Hanka si s ní sedne na židli a začne kojit. Babička stojí mezi dveřmi a její stín zaplaví matku i dítě. Zkusí to s výčitkami: „Kdybys mě byla poslechla, určitě by usnula sama. Nic nevydržíš! Ale já ti můžu říkat klidně, co chci, a ty si to stejně děláš po svém!“
„Mami, jdi pryč,“ řekne tiše Hanka a slzy se jí linou po tváři.
„Cože? Ty mě vyhazuješ?“
„Mami, jdi!“ křičí a pláče.
„Ale já jsem to myslela dobře!“
„Jdi! Prostě jdi!“
Matka se uraženě obléká a odchází. Také s pláčem.

Hanka se třese jako osika. Drží v náručí malé tělíčko dcerky a přes proudící slzy ji vidí rozmazaně. Srdíčko tepe, cítí ho na břiše. Poté, co Julinka konečně usne, opatrně ji položí do postýlky, padne s pláčem na koberec. Vzlyká a snaží se sama v sobě vyznat. Tuší, že matce ublížila, ale ještě pořád nechápe, že si sama ubližovat nechává. Po chvíli se ozývá šramocení v zámku, manžel přichází vesele z práce. Hanka vstává a potají si rukávem otírá oči.
„Ahoj,“ řekne tiše a snaží se kolem něj projít tak, aby nic nepoznal. Stydí se. Dojde do koupelny a omývá si napuchlé tváře ledovou vodou.
„Co ti je?“ zeptá se manžel.
„Ale, jsem jen unavená.“
Mě se zdá, že jsi pořád unavená, pomyslí si on.
„Dáš si buřtguláš?“
„Ten od babičky? Byla tu dneska, ne?“
Hanka se pokusí o úsměv: „No, to byla.“
„Tak ten si dám,“ těší se Jirka konečně na pořádnou večeři, „Mňam!“

Hanka ho pozoruje při jídle. Pak se osmělí a zkouší mu všechno vypovědět, kdo jiný by jí taky mohl pomoct? „Jirko, já… vadí mi, jak mi moje máma do všeho mluví. Dneska jsem jí vyhodila, protože mi pořád říkala, že mám nechávat Julinku vykřičet.“
„Vážně?“ zeptal se manžel klidně a upil vody. Hanka má dojem, že jí vůbec neposlouchá.
Pod tušením dalšího pláče se jí třese brada: „Je nesnesitelná, já ji už nesnesu!“
Jirka neví přesně, co říct, a tak to zkusí aspoň takhle: „Neboj se, to přejde, myslí to s tebou dobře…“ Je jen unavená, přetažená, možná bychom mohli…
„Co kdybychom jeli v pátek zase k našim? Odpočineš si tam, Julinku zabaví moje maminka…“
„Co… cože?“ Hanka si vzpomněla na to, jak posledně pozorovala harmonický babiččin vztah k Julince. Na písničku a na to, jak jí manžel řekl, že jí má rád samo sebou. Automaticky. Jak jinak, když jsou manželé? V tu chvíli se v ní něco zlomilo. Vstala od stolu a vzala mu špinavý talíř.
„To je dobrý nápad, pojedeme k vašim. Proč ne!“

Hledala lásku. Hledala přijetí. O rady, které dostala, nestála. Radu, kterou potřebovala, nedostala. Ovšem – kdo z nich si ve skutečnosti rady věděl?

Nejdřív počkala, až usne. Až si tím byla úplně jistá, vstala, a aniž by rozsvěcela, svlékla si košili a oblékla spodní prádlo, kalhoty, svetr. Když odcházela z ložnice, ještě se na chvíli zadívala na manžela. Naposledy. Jak byla šťastná, když ji požádal o ruku! Jak byla šťastná, když ji odváděl pryč, daleko od jejích rodičů! Ucítila, že se blíží slza a silou vůle se jí ji podařilo zadržet. Pak přešla do pokojíčku. Julinka spala na bříšku s nohama pokrčenýma pod sebou. Je krásná. Přikryla jí peřinkou s obrázky holčiček a kočiček. Stejnou měla jako malá. Čekala, že bude zase zdražovat slzu, ale necítila skoro nic. Jen tupé odhodlání. Udělala pár kroků zpátky a pak se ještě na chvíli vrátila. Zaposlouchala se do jemného dětského oddechování. Možná ji napadlo, že je v tom nevinně. Možná ji napadlo, že i ona je v tom nevinně. Na zemi vedle postýlky cosi zahlédla, sehnula se pro to. Malá gumová kachnička. Aniž by nad tím příliš přemýšlela, nacpala si ji do kapsy kalhot. Pak odešla do předsíně, obula si boty, otevřela dveře, klíč strčila z venku do zámku, aby se jí podařilo za sebou neslyšně zavřít.

IV. část –  Kachnička

Zimou ztuhlá stojí na peróně, ruce v kapsách. Dívá se na plátno, na kterém se odráží spoty jako v kině. Dopravní podniky hl. m. Prahy, nějaká celebrita drží v ruce Oskara nebo co. Policie pomáhá a chrání a hledá třináctiletého chlapce. Prý odešel z domu a nechal rodičům dopis na rozloučenou. Prý se už nechtěl učit. Já dopis nenechala. Proč taky, stejně by je nezajímal. Jak by je mohl zajímat nějaký dopis, když je nezajímám já?, říká v duchu trochu nespravedlivě. Ani já nechtěla dělat úkoly, ale musela jsem. Učila se vzorně, to aby rodiče z ní měli radost. Teď už nechce nic. Jen… pryč. Ano, pryč od toho všeho.
Necítí nic. Ani srdce, ani zlost, ani lásku. Nic. Jen čeká, až kamera za ní přeruší promítání. Ví to. Když to skončí, přijíždí vlak. Jedenáct minut, třicet sekund, třicet jedna, dva, tři, teď.

Snad Bůh ji tam poslal, snad byl to Anděl…

Noha se chystá udělat poslední krok a náhle do Hanky vrazí zfetovaná holka se štěnětem na vodítku. Na hlavě barevné dredy, na ruce tetování a na nohách minisukně. Je cítit kouřem a nemocnicí. Hanku to probere z letargie.
„Máš žváro?“ zamumlá holka. Kolik jí může být? Šestnáct? Hanka pocítila lítost.
„Nemám,“ řekla a došlo jí, že je jí zima. Vzala si svetr jen přes podprsenku, venku může být kolem pěti stupňů. Ta holka ale páchne! „Soráč no…“ řekne feťačka a v mlhavé chůzi se rozplývá z obzoru.

Hanka si sedá na lavičku. Vytáhne ruku z kapsy. Prsty stále objímají dětskou hračku, žlutou gumovou pískací kachničku. Jako v snách ji bere do dlaní a zkouší ji zadýchat. Snad proto… snad proto, aby se konečně ohřála…