Objevila jsem jednu zapomenutou knihu, kterou se nechlubím. Znovu jsem si ji přečetla. Teď bych ji nejraději proškrtala, přepsala a nejlíp vyhodila. Jenže pak jsem se na ni podívala jinýma očima. Není tak zlá, jen je napsaná přesně tak, jaká jsem tehdy byla. Nakonec – proč ne?! Dovoluji si tedy přiložit pár ukázek (poznámky v závorkách jsou současné).

(1) Moje modrá kočka
Je čtyřnohá, má ocásek, šedou srst a hnědé oči. Říká se, že pes se podobá páníčkovi. Myslím, že to sedí někdy i u koček, když si vezmu šedé tričko, jsme jako sestry. Dělíme se o postel, ale každá máme svůj záchůdek. Jsou chvíle, kdy ovšem respektuje, že do ložnice nesmí.
Narodila se 11. září 2010 a je mou mňoukající, vrnící, škrábající, útočící a mrouskající společnicí v mém malém bytě přezdívaném chýše. Pije vodu a žere granule. Sem tam mi omylem šlápne do palety a já ji pak honím po celém bytě, abych jí umyla packy. Pořád věřím přírodě a doufám, že pozná, co je a co není k jídlu. Asi to tak bude, protože už dlouho žádnou barvu neolízla.
Na očkovacím průkazu je uvedeno „britská modrá“. Původně se měla jmenovat Pinocchia nebo Modřinka. Nakonec se jmenuje Rolnička – podle Vánoc, kdy se u mě zabydlela, a podle známé písničky. Ale také proto, že se symbolem Vánoc – s rolničkami – se i přes rok setkáváme na vícero místech – v dětských i zvířecích hračkách, v součástech hudebních nástrojů a někdy v mobilních vyzváněních. Mám Vánoce moc ráda, tu pohodu, klid, lásku… taky shon, stresy… já vím. Všechno najdete v mé modré kočce.
Když se ke mně někdo chystá na návštěvu, musím se ptát: „Máš rád kočky? Nejsi na ně alergický?“
To byste nevěřili, kolik lidí nemá rádo kočky, zvláště ty nevychované, a kolik lidských obdivovatelů koček je na ně alergických. Včetně mě.
Vadí jim například, když je škrábne do nohy nebo kousne do prstu. Když se prochází po kuchyňské lince a skočí na pultík. Když jim upije kafe. Problém je v tom, že ona je hlavní obyvatel chýše. Já sem docházím, mám „doma“ na dvou místech, jak jsem se jednou dohodla se svou dcerkou Barčou, tady mám pracovnu i odpočívárnu. A kočku.
Dlouhou dobu měla ve zvyku si ve tři hodiny ráno ke mně vlézt do postele a lehat mi na hlavu. Naučila jsem se ji jednoduchým pohybem obou mých předních končetin shazovat, někdy mrskat na zem. Moje zadní končetiny musí zůstat po celou noc pěkně pod peřinou. Rolnička si totiž v noci hraje. A někdy ve hře loví moje chodidla. A má extrémně ostré drápky…
Né každý tohle snese.
Začala mrouskat. Nejdřív jsem si říkala, že to nechám být, ale pořád za mnou leze zezadu a nápadně zvedá zadeček. Kouká na mě psíma očima a skládá pro mě serenády. Napadlo mě, že jí pořídím kocoura a budu jí dávat antikoncepci jako u lidí. Že si budou užívat. Asi bych jim ale také měla přenechat ložnici, aby měli soukromí. Ovšem představa kočičího gentlemana, který mi očůrává stěny mě trochu odradila. Kastrace mě děsí.
Zatím to zkusím vydržet. Možná jí přece jen dopřeji krátký milostný románek a mateřskou zkušenost.
A tak píšu inzerát:
Jméno:   Rolnička britská modrá
Věk:   sedm měsíců
Vzhled: šedá srst, hnědé oči, čtyři nohy, ocas, uši
Hledá:  fešného kocoura stejného ražení pro sexuální setkání za účelem početí koťat
Prosím před románkem zašlete fotografii a popis.
Ráda bych, aby se Rolnička před aktem zamilovala.
Mrousk mrousk.
(Pozn.: Již nemám kočku, ani britskou. Případné nápadníky přepošlu do Černošic, kde jsem Rolničce našla novou rodinu. Žije v domě s jinou britskou modrou, lidmi, hady a psy. Je zcela převychovaná, dokonce se nechá pohladit!)

(2) Muži i ženy žijí na Zemi
Jedna kniha vychází z přirovnání, jak obě pohlaví pocházejí z různých planet – velmi zestručněno. Ta kniha v podstatě poměrně výstižně radí, jak by měli muž a žena spolu komunikovat, aby si rozuměli. Rozhodla jsem se sepsat vlastní návod na usnadnění mezipartnerské komunikace na základě vlastních zkušeností.
Je možné, že jako Alenka z říše divů, jsem úplně mimo.
Posuďte sami. Předkládám vám vlastní nejen manželské patnáctero (a časem dám dohromady určitě padesátero J)…
… takže…
Já a Ty rovná se MY
1. Nikdy si nemyslete, že čím krásnější svatba, jedno zda v okázalosti nebo skromnosti, znamená šťastnější manželství. Vezměte se a druhý den na to zapomeňte. A pokud nosíte snubní prstýnky, pořiďte si takový, který je buď moc úzký nebo moc veliký. NESMÍ sednout jako ulitý. Musí vám padat nebo trochu bolet. Abyste si ho pořád všímali. Stejně jako toho druhého. Abyste ho nebrali jako samozřejmost. A ať není z trávy nebo umělé hmoty. Ať je pěkně zlatý, zlaťoučký, aby vám připomínal, o co všechno můžete přijít, pokud vám prstýnek spadne z ruky nebo si ho sami sundáte…
2. Problémy, které nastanou, řešte hned. Při jejich řešení mějte stále na paměti, že tak činíte proto, aby vám bylo dobře. Mějte na paměti, že se nehádáte, ale provádíte proces dohody. A pokud ten pocit stále nemáte, nezapomeňte se po dokončení tohoto procesu udobřit. A rozhodně proces provádějte před dětmi, nečekejte na to, až usnou. I ony se jednou musí naučit řešit svoje problémy.
3. Netvařte se příliš šťastně. Všichni víme, že jsme ve skutečnosti všichni uvnitř šťastní. Ale pořád máme co řešit. Usmívejte se – hlavně do zrcadla, na sebe. Pak se dokážete smát i na druhé. Ale pokud vám není do smíchu, klidně plačte. A hlavně plačte před druhým, není to ostuda, je to pobídka k tomu, abyste odhalili problém.
4. Nerozdělujte světy na mužský a ženský. Neříkejte, že jsou muži z Marsu a ženy z Venuše. Žijeme jen a jen na Zemi a ufonů tu máme dost i tak J.
5. Važte si toho, co umíte. Važte si příjmů, peněz, bez ohledu na to, zda víc vydělává muž nebo žena. Vězte, že pojem mateřská/rodičovská dovolená vymyslel tupec. Je to veliká dřina – a špatně placená. Musíte zvládnout hned několik profesí – kuchařky, uklízečky, vychovatelky, učitelky, pračky, myčky, zdravotní sestry, herečky, zpěvačky a psycholožky. Být na mateřské je největší zátěž, kterou musí žena projít. Je to velká zkouška odolnosti – vás obou. A já silně pochybuju, jestli je systém správně nastaven, protože na mateřské by se měli rodiče střídat, a vzhledem k růstu porodnosti by s tím měli i zaměstnavatelé počítat…
6. Ženy – nikdy nedegradujte manžela na osobu, co přijde domů a čučí na bednu. Nedělá to schválně, aby vás naštval, je jen unavený. A vy jste moudré, a proto ho zapojte do svého domácího života a vysvětlete mu, že změnou činnosti si odpočine mnohem víc. U telky kynou bříška a to není sexy J.
7. Ženy, řekněte muži ne, když nechcete. Máte na to právo. Dejte mu najevo, že jste opravdu unavené a že z toho plyne vaše tzv. bolest hlavy. Není to nechuť k sexu, ani ke splnění „manželských povinností“, jste jen unavené. Nebo mu dejte najevo, že si zrovna chcete číst, plést, koukat na televizi, on by to měl pochopit. Opravdový problém nastane až, když budete RADĚJI pořád číst nebo plést. Ale ten problém nemusí být u partnera, docela často může být ve vás.
8. Muži, respektujte, že ženy mají své problémy, a nemávejte nad tím rukou. To, co žena nejvíc potřebuje, je vypovídat se. Prosím vás, naslouchejte. Vaše naslouchání je víc než kytice květin, perníkové srdce nebo báseň. A rozhodně víc než dobrý sex. Pokud vám řekne, že má pocit, že mluví do zdi, pak nenasloucháte. Naslouchání je jako když své milované ukrojíte kousek modrého z nebe a jako rytíř na koni jí ho snesete k nohám. Je to víc než zabít draka.
9. Chlapi – umíte to. Umíte obsloužit pračku, vytřít, umýt nádobí, vyžehlit prádlo. Vážíme si toho, když opravíte kohoutek nebo spravíte kliku. Ale vám to zabere pár minut, zatímco o domácnost se musíme starat tak 50 % vlastního volného času (možná víc). Když se o to podělíme, budeme dvakrát tak natěšené a plné síly na malé dobrodružství pod peřinkou.
10. Nepřestaňte nosit květiny a vařit dobrá jídla. Neobchodujte s láskou, jen jí prostě vyznávejte. Možná si toho vždycky nevážíme, protože máme zažito to „co za to chceš?“. Ale znamená to, že se pořád snažíte, a toho si nakonec přeci jen vážíme.
11. Nemusíte spolu pořád mluvit. Můžete i mlčet. Ale dávejte si pozor, abyste si uměli vždycky říct „Mám tě rád“ způsobem, kterému ten druhý rozumí. A když mlčíte, tak né moc dlouho. Pro druhého je váš hlas ten nejkrásnější.
12. Mějte na paměti, že umění milovat se nikde neučí. Ani ve škole, ani v rodině, ba ani v básních a filmech. Láska se nedá ani koupit ani vysnít. Láska je veliký dar. A když zjistíte, že ta vaše nebyla dost silná a společné pouto dost pevné, nezačněte se nikdy nenávidět. A z toho, co zbude postavte nový vztah – nemusí být manželský nebo milenecký, může to být přátelství. A mít přítele je hodně.
13. Ženy, neuklízejte příliš. Uchovávejte rozházené hračky a hrnek od snídaně. Stopy po lidech ukazují na to, že žijete spolu, i když zrovna nejste přítomní. To, co uklízet je třeba, jsou narvané skříně starým oblečením, protože vám dávají najevo, že jste něco nevyřešili. Jsou to problémy, které vám brzo začnou ze skříní přetékat. Někdy je lepší vykašlat se na mikroby na podlaze a alergeny v gauči a raději si uklidit ve vztahu.
14. Ctěte tajemno. Vlastní šuplíky, vlastní skříně a vlastní tajemství. Ctěte svoje tajemství, druhý nemusí vědět úplně všechno. Ale musíte vědět, co všechno vědět potřebuje. Pokud je muž pro ženu a žena pro muže nedočtená knížka, budou se pořád přitahovat J. Až se ale tajemství proflákne, neobviňujte se navzájem, ctěte se navzájem.
15. Já vím, že se máte rádi. To je paráda a tak to má být. Ale nezapomeňte mít rádi sami sebe. Vyhraďte si i ve společném soužití svou vlastní rezervaci, čas i peníze na své vlastní výlety, na své vlastní chození do kina. Jen JÁ A JÁ má taky něco do sebe. A máte si pak, o čem povídat :-).
(Pozn.: To nejsou to obecné pravdy! Upravte to, dopište svoje body, přepište to a pak nad tím vším mávněte rukou… a neberte se tak vážně!)

(3) Proč SEX?!
Je červenec a já se chystám do čajovny. Cestou bloumám v prostředcích MHD a dostávám několik nápadů, o čem psát. Desatero! Super! Udělám vlastní rozbor Desatera. Bude to o tom, zda je schopný současný člověk dodržovat Desatero přikázání z Bible, třeba o tom, jak jsem jako malá kradla, ale neměla z toho dobrý pocit a do dospělosti jsem se na základě zkušeností naučila cítit špatné svědomí, a to mi dodnes nedovolí „pokrást“. Atd. atd.
A tak jsem se rozhodla, že si pro inspiraci pořídím Bibli a vplula do blízkého antikvariátu. Prohlížím si regály s knihami a koukám na obrovský těžký svazek. Obsah Bible přirovnávám k účetní závěrce – hromada čísel a hesel a nechuť se v tom orientovat, i když vím, jak potřebná je. A tak rukou šmátrám po regálech a… a… ruka se mi zastaví u knihy  Sexuální štěstí pro ženy – praktická příručka. A já namísto Bible kupuju lechtivou učebnici…
No nazdar. Zase SEX!
Co na tom sakra lidi mají? Na sexu jako takovém mi přijde zvláštní jeden rozpor. Buď se o něm lidi nebaví, protože je to příliš intimní a soukromá záležitost. Nebo se o něm baví moc. V každém americkém filmu platí pravidlo – musí tam být násilí, láska a – sex. Alespoň jedna dobře natočená soulož. Jinak se to neprodá.
Jako inspirace pro psaní o sexu mi jakoby náhodou padl do ruky časopis Týden s velkou titulkou: PROČ SEX – Největší záhada evoluce. A já si čtu článek – do detailů rozebrané sexuální chování a akty různých živočišných druhů, zodpovězení otázek rozmnožování, předávání a míchání genů a kdovíco ještě. Fotografie různých pářících se zvířat. Proč se prostě a jednoduše neklonujeme? Proč nejsme hermafroditi? Ovšem velmi sympatické mi bylo na jednom druhu, kde po znásilnění samice sežere samce. Nechala bych postižené ženy se inspirovat, jenže pak by je nejspíš zavřely do vězení a mě taky – pro navádění…
Pak tam jsou rozebrány slovní výrazy pro onen akt. Sexuální styk, akt, soulož a jiná vulgárně laděná slova jako… no, znám další výraz, používá ho moje kamarádka – „sexovat“. Mě trochu připomíná – skládat pucle, stavět věže z kostek, háčkovat. Mě se nejvíc líbí „milovat“. Jenže pro sexuální styk zrovna milovat nepotřebujeme. Škoda.
Tak proč se to pořád obemílá? Proč je největší záhadou evoluce právě SEX? Proč hledáme tak složitě odpovědi?
Koukněte se kolem sebe. Ráno vstanete a zavadíte o obrázek vašeho dítěte, který je připevněný magnetkami na lednici. Je krásný. Pak si obléknete do práce oblíbenou sukni. Je krásná. K narozeninám dostanete kytici chryzantém. Je krásná. Kouknete k obloze – je krásná. Čtete si báseň. Je krásná. Mrkněte na romantický film. Je krásný.
Užíváme spoustu darů. Od lidí, od múz i od Boha. Pokud nám to funguje dobře v sexuální oblasti a jsme schopni řešit problémy s ní související, můžeme prostě a zkrátka naprosto upřímně tvrdit, že se nám sex LÍBÍ.
JE KRÁSNÝ.
KRÁSNÝ, KRÁSNÝ, KRÁSNÝ.
Se tu, toť vše. Proč hledat vědu v něčem, co je přirozené, lidské a baví nás to. Proč si vymýšlet vědecké teze a srovnávat se nutně se všemi zvířaty, jak to dělají tam či onde. Proč se prostě neradovat z krás vlastního těla? Z jeho funkcí? Z jeho možností?
Proč sex? Proto.
A, milé dámy, pokud máte problémy s tímto tvrzením, ráda vám zapůjčím knihu Sexuální štěstí pro ženy. Zatím zřejmě sepíšu ono Desatero, protože teď zrovna mluvím o sexu až moc.
(Pozn.: To platí, knihu opečovávám 🙂)
….

(4) Zdrávas Absint
Chlast chlast a zase jen chlast.
Takhle slušně vychovaná mladá dívka nemluví.
Pravda ale je, že i slušně vychovaná mladá dívka si občas přihne. Zvlášť když končí čtvrták na střední škole.
Píše se rok 1998 a já jsem na pařbě u spolužačky. Účastníci jsou rozděleni na dvě skupiny – A a B. Pijeme totiž absint, nápoj, který vyžaduje určitou obřadnost, a spolužačka nemá dostatek vhodných sklenic.
Bohužel jsem byla přiřazena do skupiny A.
Bohužel proto, že skupina A musí pít rychleji, aby se dostalo na skupinu B.
Člen skupiny A přebírá nalitou sklenici.
Člen skupiny A bere do rukou malou lžičku s cukrem.
Člen skupiny A namáčí lžičku s cukrem do obsahu sklenice, totiž do absintu.
Člen skupiny A si nechá podpálit lžičku s cukrem namočeným v absintu.
Lžička hoří.
Člen skupiny A hasí hořící lžičku vložením do obsahu sklenice, totiž do absintu.
Absint hoří.
Člen skupiny A sfoukne absint.
Člen skupiny A svižně vypije obsah sklenice, tedy cca 20 ml milého zeleného moku, tedy absintu.
O 10 minut později. Já, jakožto pokorný člen skupiny A, ležím před televizí v obýváku spolužačky a nemůžu se hnout. V hlavě mi běhá něco v tom smyslu „Co se to se mnou děje? Kde to jsem? Žiju? Nemám něco udělat? Nemůžu. Aha. Budu ležet.“
Tuším, že se spolužáci dívali na film s názvem The Kids.
Evidentně to byli hlavně členové skupiny B, jelikož členové skupiny A se začali houfně řadit před WC spolužačky…
Zdrávas Absint!
Toť nápoj pařížských umělců a múz…
(Pozn.: Z pařížského letiště jsem si přivezla malou lahvinku absintu. Nemám odvahu k tomu, abych ji vyzkoušela. Ale na krabičce je autoportrét mého oblíbence pijana – Van Gogha. Tak… až bude nejhůř… snad.)

(5) Dánséavekmua?
Chodili jste do tanečních? Já chodila do i za taneční. Do Lucerny.
V malém sále stály uprostřed dva mohutné sloupy, a tak někteří z nás neviděli dobře na předvádějící učitele. Byli jsme malí a klukům se potily dlaně a žvýkali žvýkačky. Byli nesmírně nesmělí. Ani já nebyla zrovna průbojná, ale troufla jsem si na to, abych tanečníky vybírala. A taky si myslím, že ony „volenky“ byly poněkud ponižující. Pořádek sice musí být a čas kvapí, ale  stát jako tvrdé „Y“ a čekat až na mě přijde řada, kdo si mě „vyvolí“ k tanci a kdo na mě „zbyde“. Taky jsme měli průkazku a když někdo přišel pozdě k výuce, byl mu ustřižen roh. Čtyři ušmiknuté rohy a dostali jste vyhazov z kurzu. Nosívala jsem bílé klouzavé lodičky. Tancovalo se v nich parádně, ale projít se jen tak po parketu byl problém. Kolikrát jsem uklouzla a málem upadla. Na fotkách vypadám jako neohrabaný ťunťa.
S jedním kamarádem jsou chodila i do speciálek, jenže půlku jsme tak trochu odflákli. Byl to výborný tanečník, s rytmem v těle a mizerným hudebním sluchem. O pár let dříve moje první líbání a první nutné srdeční zklamání. Ale tancovat to on uměl, dokonce i improvizovat. Někdy jsme šli na ples a při tanci ještě kromě konverzace zvládli i zpívat. Byla sranda.
Teď jsem bez partnera, nejen tanečního, a je mi smutno. Tancovat doma s koštětem stojí za houby. Zpívat z okna stojí za nic a malování je o ničem. Když nemáte s kým své kroky sdílet, a snažíte se sebevíc být samy sebou, přijde moment, kdy už prostě nemůžete. Začne vám to vadit. Být sám a cítit se osamělý je rozdíl.
Pak přijde chvíle, kdy někdo vyhlásí volenku. Dámská nebo pánská? Proboha, jen to ne! Radši dobrovolná!
Šaty mám ušité, ale… chybí mi střevíčky. Velikostí chodidla bych mohla směle konkurovat Popelce (podle mě měla nohu větší než já, ale snad v žádném pohádkovém vydání velikost bot nebyla zaznamenána J). Možná jí ale byly velké, proč jinak by jí měl jeden spadnout z nohy? J Mohla bych si možná koupit pár a jednu botku nechat v prodejně, řka: „Prosím, schovejte ho tady pro mého prince, určitě se objeví.“ A pak dám do novin inzerát: „Jen ten, kdo najde můj střevíček, smí se ucházet o mou ruku. P.S. nápověda je Breno… , střevíček prosím dodat do Toužimské bla bla…“ Mazané, ale poněkud – naivní.
Není potřeba brát hodiny tance ani chodit do kurzu. Nehledám učitele. Potřebuji jemný doprovod, který mě dobře zná. Mě vést opravdu nedokáže kdokoliv.
Moje střevíčky by mohly být červené a klouzat po parketu by mohly umět jako brusle. Vůbec se svou barvou k šatům nehodí. Ale to je jedno. Červenou potřebuju, je to barva Země, jinak bych mohla klíďo píďo odtančit někam daleko ke hvězdám, kde si mě princ asi těžko najde. I když – ten Můj by to nejspíš dokázal. Asi bude Superman J…
A tak zatím tančím bosky. Namísto parketu mám doma plovoučku, kobereček a dlažbu. Musím se hodně houpat ve špičkách a natahovat ruce i ramena. Jenže s koštětem je to fuk, koště je kompatibilní na každou velikost.
Už to asi dlouho nevydržím. Ještě chvíli a stane se ze mě divoženka a v noci budu lákat s malou lucernou pocestné tůristy k tanečku hluboko, hluboko v lesích, ze kterého již není návratu… A budou se o mě šířit pověsti… „Tam nechoďte, tam straší Nezbedová… no jo, úplně zešílela… zbyl po ní notebook, starý psací stroj, hromada obrazů a Modrá kočka…“
(Pozn.: V Toužimské už nebydlím! Nezbedová, Nezbedová, nechtěj supermana. Normální chlap bohatě postačí!)

(6) Vlastní dopis milostný
Jak dalece jsem klesla… Chci si napsat vlastní milostný dopis. Dostat se do pocitů svého vlastní obdivovatele, milence a partnera. Napadlo mě, že bych to dotyčnému poslala, s obálkou a nadepsanou zpáteční adresou (samozřejmě ke mně) a známkou. Mám velký smysl pro recesi. A navíc někteří jsou obzvlášť natvrdlí… Ať je legrace…
Jedna malá rada – než si budete psát vlastní milostný dopis, nepište předtím závěť. Budete se samy sebe snažit dostat do nálady… a to je teprve hrůza…
Čau lásko,
už dávno jsem Ti chtěl napsat, jak úžasná jsi. Obdivuji Tvoji vytrvalost a víru, se kterou si jdeš i za domnělými cíli. Tvou neustálou snahu být lepší a schopnost odpustit sama sobě fakt, že lepší nejsi.
Dělat s vervou věci, o kterých jsi přesvědčená, že jsou správné, ale i ze stejného důvodu změnit názor, to umíš opravdu jen Ty. A s jakou ladností vaříš a mícháš led v Bailies! A něžně zapaluješ svíčky! A hážeš kočkou!
 to mělo být vážný… vážně… sakra…
A ten způsob malby! Dokážeš se umazat i za krkem. A s jakou vášní si jako pejsek kost držíš štětec v ústech.
To fakt nejde. Nevidím se jeho očima… to je hrůza…
Ano ano, nejlepší způsob jak si zvednout náladu je napsat sama sobě milostný dopis…
A jak pěkně se řehtáš, když napíšeš něco, co Tě rozesměje…
Toužím po Tobě dnem i nocí, snad právě proto, že v Toužimsklé dlíš. A když venku cupitáš, tvůj klus podobá se běhu laně… Tvá chodidla se velikostí vyrovnají Popelčiným. Nemám slov.
Já taky ne…
Způsob, jakým se zvedáš po špičkách a tancuješ na jedné noze, abys dosáhla do věcí v regálech skříní uložených kdesi ve výškách… Jak cupkáš krokem batolivým podobajícím se tanci tučňáků…
To fakt nejde, nejde, nejde, nejde…
Milé dámy. Je to opravdu moc těžké. Já sama o sobě vím, že jsem děsně ženská ženská. Ale mám-li se podívat opravdu sama na sebe svýma očima, vychází mi děsnej komik. Zkusím to jinak…
Jednou jsem Tě pozoroval, když jsi se proměnila v růži. Měla jsi na sobě krásné krátké šaty, úzké, s odhalenými rameny. Předváděla jsi se v prostředí plném starých pánů a věděla jsi, že chceš být nejkrásnější a nejsvůdnější jen proto, aby si řekli „Kdo že je ta krásná dáma? Víla? Odkud sem slétla?“. Muže jsi fascinovala a ti zůstávali s úžasem stát. Lichotilo Ti to. Poprvé. Kvůli tomu starému pánovi, který to nemohl vidět, jsi byla ochotná ze sebe dostat něco, co jsi dosud úzkostně schovávala.
Nemusíš se převlékat do krásných sexy šatů. Jsi krásná pořád. Jsi krásná v teplácích, nahá nebo v pruhovaném pyžamu. Jsi krásná při běhu, při chůzi i při spánku. Jsi ta nejkrásnější růže, kterou na Zem poslal Malý princ ze své planetky, aby ostatním dávala přivonět. Jsi květina, o kterou je nutné se alespoň pohledem dělit.
Vážené, takového chlapa já chci!!!
Dojímáš mě. Všimla jsi si, že ostatní ženy někdy touží po něžném dotyku slov a nedostává se jim. Vymyslela jsi si kouzelná zrcadla, kde víc než nalepené obrázky, mozaiky a kamínky, lásku dodává přání od Alenky z Říše divů. Jak se snažíš namalovat svět krásnější, i když jsi si už teď vědomá toho, že jde jen o způsob pohledu. O krátká zastavení.
Líbí se mi jak píšeš. Jak půvabné nesmysly! Občas marně hledám ve slovníku, co které slovo znamená. Asi tam není. Můžu se jen domnívat.
Díky lásce se s Tebou stala veliká proměna. Mohla by sis klidně říkat „Moderní zaláskovaná aktivistka“. Žádná mateřská centra, lidi – milujte se a množte se!
Snažíš se porozumět každému nepochopitelnému lidskému myšlení. Abys dokázala porozumět sama sobě. Abys dokázala pochopit ostatní. Jsi si vědomá toho, že všichni lidé jsou uvnitř hodní a to Tě dovádí k různým sporům, protože pořád zapomínáš na fakt, že hodná jsi především Ty a hlavně o sebe se musíš starat.
Asi končím. Nevím, kam tenhle psychologický rozbor povede. Je ovšem zajímavé, jak jsem přešla z vizáže do vnitráže. Jak je vidět, že na obale navenek zase tolik nezáleží…Vnitřní krása je víc. A to jsem původně chtěla popsat svou pleť, oči, ňadra, zadeček… a tak dál J. O tom to fakt není…
Sbohem, má krásko! Brzy se uvidíme!
Ano ano!!!!
(jsem idiot… ale řehtající…)

 

(7) Bordelismus – VIVAT!
„No, ty tady máš zase nepořádek!“
„Ahoj. Jen pojď dál, toho bordelu si ale raději nevšímej.“
„….“
Pořádek či nepořádek my ženy chápeme občas jako osobní vizitku.
Je to trochu jako: „Pěkně pozrav.“ Nebo „Poděkuj, když ti teta dala ten bonbon.“
U nás totiž není nikdy uklizeno. NIKDY.
Ještě jsem neslyšela: „Pojď dál, dneska tu mám překrásně uklizeno“.
Bordelaření a uklízení je ovšem věda. A né ledajaká.
Jedna moje kamarádka nepořádku dává přívlastek „provozní“. Ano, kdybychom nenadělali nepořádek, těžko bychom měli co uklízet. Je to jednoduché, přemístíte předmět A do místa A1, kde původně stál předmět B, tudíž musíte předmět B umístit někam jinam, nejlépe na místo předmětu D. A tak to jde pořád dokola. Jednou jsme se holt naučili používat palec v opozici a zvedat předměty, což byl zlomový bod lidstva o větší důležitosti než vynález parního stroje.
Na vytváření bordelu jsme já s bráchou odborníci. Pokud chcete OPRAVDU uklízet, stačí říct, my vám to doma tak zasviníme, že už NIKDY nebudete tvrdit, že nemáte uklizeno.
Jeden můj příbuzný svému nepořádku říká chaos. A tvrdí, že ví, kde co má. Neví, ale tvrdí to. Pořád.
Jednou měl na psacím stole chaůsek v hodnotě cca 100 000 Kč – v pětitisícových bankovkách chaoticky pohozených na jiném blíže neidentifikovatelném chaosu. Adresu na toho příbuzného vám nedám. Já jsem ovšem ráda, že vím, kde má peníze uložené…
Děti je třeba k pořádku vychovávat. Ale podle mě je také nutné je naučit nepořádek přijímat.
Fandíka už trénuju v okecávání bordelismu. A jde mu to dobře. Známe tu starou pravdu, že ponožky žere pračka. Fandík ví, že to pravda není, protože ponožky u nás žere veverka. Přijďte k nám na návštěvu, strčte hlavu do pračky a uvidíte. Je tam. Vážně.
Mazané, že?
Já a brácha – taky děti. Jednou v neděli večer si lebedíme v našem pokojíčku a koukáme na nějaký povedený seriál. A já jen tak vzhlédnu ke stropu. Po něm si to mašíruje jeden, dva,… dvacet,… devadesát osm,…. asi tak čtyři sta až pět set pěkně vypasených  jablečných červů. Je ovšem z hlediska znalce bordelismu nutné podotknout, že mě tehdy opravdu fascinovalo, že ta malá zvířátka necestovala po stěnách, nýbrž pouze po stropě. Po vysprejování a vyluxování havěti jsme hledali zdroj nákazy. Aha. Plesnivá svačina v šatní skříni.
Vím, že existuje věda, která se zabývá pořádkem. Učí nás rozmístit věci v místnosti tak, abychom se cítili dobře. Jednou jsem cosi hledala ve svém zádovém zavazadle a kamarádka mi řekla „No jo, to tvoje Feng Shui v batohu.“
Svůj batoh mám ráda. Opravdu. A nosím ho skoro pořád. Je to totiž mnohem zdravější a pohodlnější než nosit kabelku, z toho bývá skolióza. Možná to někomu připadá romantické a působím jako brouček, protože mám krovky. Jen vzlétnout!
Co ovšem považuju za totálně odstrašující a antierotické, je hloubkový průzkum mého roztomilého batůžku. Pokud máte odvahu, čtěte dál.
Lovím, lovím…
Plná petlahev s minerálkou. Prázdná petlahev od minerálky. Poloprázdná dětská šťávička, naštěstí pevně uzavřená. Nová plínka pro Fandu v pokrouceném tvaru, vysypaný pytlík karamelových sušenek. O pytlíku s gumovými medvídky a několika kusy želatinových bonbónů přilepených po stěnách ani nemluvím. Platíčko s Ibalginem a zčásti vyzobané platíčko s prošlou antikoncepcí. Šátek. Dětské ponožky – 2,5 páru. 1x dětské slipy. Rozsypaná slunečnicová semínka a několik volně ležících mincí. Nová dokladovka aktuální, stará dokladovka neaktuální. Peněženka. Do půli snědená jahodová přesnídávka. Modrokočkový zápisníček a 3-5 propisek. Několikery klíče. Rozpadlé náplasti a dezinfekce. Knížka, notebook a nějaké papíry. Rtěnka na rty a tři lesky na rty. Malá mapa Prahy, deštník, krém na ruce a plyšové prasátko. Staré zmuchlané lístky na MHD.
Jsem ráda, že tam tentokrát nenacházím hnědý tekoucí banán…
Někde pod tím vším MUSÍ být moje dioptrické brýle, protože je vždycky zoufale hledám, když je potřebuju.
Krovky…
On a Ona. Já na návštěvě. Koukám, koukám a vidím několik vrstev chaosu na všech vodorovných plochách. Na podlaze, stole, židlích, kuchyňské lince, gauči, okenním parapetu. Prostě všude. Mě to zas tak nevadí, jenom pozoruju. Udělají večeři, pohybem ruky sklidí pár věcí ze stolu, aby se tam dal dát talíř s jídlem. Pak On začne hledat ztracenou vrtuli od domácí pece. Prohrabávají se vrstvami věcí. Navrhuju, že by ty věci mohli uklidit a přitom se třeba vrtule objeví. Buď na některých vodorovných plochách nebo na místech určení. Ne-e. To oni neudělají. On vymyslí lepší řešení. Jde a přes internet objedná čtyři nové vrtule, do zásoby.
Ještě pořád máte pocit, že nemáte doma uklizeno?
Jedna moje jiná kamarádka povýšila uklízení na životní poslání. Tvrdí, že jí uklízet nebaví, ale miluje, když je uklizeno. A tak většinu času tráví uklízením.
Taky uklízím. Přiměřeně. Když nepořádek vidím.
Interval vidění a nevidění nepořádku se ovšem člověk od člověka liší.
A tak ten čas, co je mezi tím, věnuju kreativnějším zábavám. Někdy jdu ven. Někdy si hraju s dětmi, taky někdy vařím. Někdy tančím, někdy maluju, někdy jen tak koukám do zdi nebo hladím svojí modrou kočku.
A někdy okecávám svůj bordelismus.
Jako třeba právě teď.
(Pozn.: Zcela fundovaně prohlašuji, že liché  ponožky nežere veverka, nýbrž Stoponožka. Nestala se ze mě lepší uklízečka, ale nutno dodat, že banány ani plíny v batohu již nenosím… jo, brýle byly na psacím stole!)

 

(8) Lesní poselství
Dneska jsem se konečně chopila svého vílího poslání. Vyrazila jsem na průzkum v rajónu.
Oblékla jsem se tak, jak se obvykle moderní víly oblékají. Žádné růžové závoje a perličky. Vobič tílko, teplákové šortky a tenisky. O svém spodním prádle víly nepíší. A džínovou kšiltovku. Osedlala jsem svoji supermoderní Esku z roku 1990 se třemi základními převody. Nejsem žádný cyklista, já se prostě projíždím. A taky nepřevádím, jezdím standardně na nejtěžší převod. Nesnáším totiž rychlé šlapání a pomalou jízdu do kopce. Radši jdu pěšky a kolo vedu.
V mém rajónu jsou naštěstí většinou rovinky, pole, pole a pole. Kombajny, traktory a pár lesíků. A taky lidi schovaní ve vesnicích. A tak vyjíždím, po vesnicku, bez přilby a chráničů. Naštěstí mě nevidí děti, protože bych zrovna nebyla příkladná. Metu si to svým hlemýždím tempem, koukám okolo a zpívám si. Paráda.
Asi po dvaceti minutách mé závratné jízdy si řeknu, že se projdu v lese. Našla jsem koutek, kde jsou stromy opadané a na zemi je spousta jehliček, klacíků a šišek a taky všelijakých lesních bobků. Jdu do toho. Sundám si tenisky i ponožky a zkouším se projít po vílím. Víte, že to jde? Ani nemusím být moc opatrná. Během svého tance, kdy se mi jen jednou jehlička zapíchla do chodidla, míjím několik petlahví a misek. Ale pořád to jde. Obejmu strom. Ticho. Lesní ticho. Strom mi říká, že tím je právě pro lidi les užitečný. Chytrej strom. A já jdu dál. Líbí se mi moje nožní jehličková terapie. Udělám krok a malinko se propadám do půdy. Na chvilku si stoupnu na pařez a cítím, že se stávám stromem. Pak si sundám vrstvu lesa z nohou, obléknu ponožky a obuju boty.
Vracím se ke kolu. Na cestě je děsnej svinčík. Hromada nějakých dlaždic. Rozbité zrcadlo a spousta střepů. Umělé cosi a okolo něj partička mravenců. Rozsypané autosklo.
Pozoruju mravence a snažím se rozumět jejich řeči.
Jeden povídá: „Jéje, kámo, co to je?“
„To bude asi něco z nějakého nového druhu stromu. Zřejmě nějaká novota, ještě to neznáme.“
A tak se Ferdové dohodnou, že si z modrého plastu postaví mraveniště. Moderní lesní architektura. Jsou to čilí a inteligentní tvorové. Nastěhujou tam všechny mravenčí obyvatele. Někteří tu modrou ochutnají – třeba je to k jídlu… A víte, jak skončí tahle pohádka? Za několik generací mravenci zmutují a budou pouštět ohavné jedy. My to zjistíme a budeme se bát do lesa. Takže musíme vymyslet ještě lepší repelenty jako ochranu proti zákeřným jedovým mravencům.  Samy si vytvoříme svoje přírodní nepřátele.
A pak se zastavím a koukám na zrcadlové střepy. Napadlo mě, že je posbírám a udělám z nich třeba mozaiku. A tak jsem začala opatrně sbírat. Po chvíli jsem si uvědomila, že je to marné. Všechny nenajdu, jsou rozmístěné na poměrně velké ploše, a některé kousky jsou zaryté docela hluboko v zemi. Smutně na tu spoušť koukám. Vezmu si aspoň jeden kousek, zabalím ho do papírového kapesníku a dám do tašky. Otočím se a chci zase obejmout strom. Jenže pak se zarazím, protože se mi to tu nějak nelíbí. Je tady moc člověka. Moc stop.
Koukám na stromy. Smutní králové s korunami na hlavách. Víčko od CocaColy, obal z toaleťáku s nápisem Triumf. To je fakt povedený. Člověk chce přetrumfnout les.
Nevím, jak je to možné. Vždyť my přece všechno vyhazujeme do koše, ne? Tak jak to, že je takovej bordel v lese? V oáze a království klidu? Vždyť se my, lidi, přeci snažíme pracovat s odpadem. Znova koukám na střepy. A na kousky z autoskla, jsou přesně tak velké jako lesní bobky, do kterých jsem před chvílí bez okolků šlapala. Do autoskla šlápnout nechci.
A pak jdu dál a všímám si staršího pána stojícího u svého bouráku na lesní cestě. Pán si prohlíží lak svého auta. Asi měl strach, že mu ty příšerné větve poškrábou kapotu.
Jako víla to opravdu nemám lehké. Les po mě chce, abych o tom všem napsala. Jenže, lese, tohle všechno přece každý ví. Co si myslíš, že s tím zmůže prťavá divoženka? Napiš o tom.
Tak píšu. Asi jsem otravná.
Ale mám jeden návrh. Nechci dělat žádné akce na ochranu lesa. To by mě moc profláklo a zaměstnalo do konce života. Ale pojďme udělat jednu jedinou akci, jděte do lesa a odneste si malý suvenýr, malou upomínku na to, kde se nachází v lese člověk. Odneste si střep.
Pochopíte totiž pak, že les je rozbitý. Že střep je ostrý a vy se o něj můžete zranit. I les je zranitelný, dokonce i mravenci netuší, co je ta modrá věc v mechu.
Neuděláte to. Vy víte, že to může bolet. Nejste blázni, abyste jako já vyndávali z hlíny střípky. Do lesa jdete na houby, né na sběr střepů. Vy to víte.
Ale mravenci o tom nemaj ani páru.
Pár nadšenců se najde a do lesa půjde a posbírá odpadky. Mohli by udělat Den na ochranu lesních mravenců, přivést posbíraný sajrajt na Václavák a postavit z nich megamraveniště. Jenže to bude fungovat jen na přechodnou dobu. Lidi budou chodit okolo a řeknou si: „No jo, zase nějací aktivisté a navíc ekologové. Pche!“
Uděláme to jinak. Pojďte se se mnou, alespoň teď, v duchu, vrátit do lesa. Přinesu krabici a vy mi pomůžete vytáhnout všechny zrcadlové střípky. Buďte opatrní, ať se neříznete. Představte si to, tisíc střípků různé velikosti. Na velkou zeď je zkusíme přilepit, dáváme jeden střípek za druhým a děláme z něj mozaiku. Dílo je dokonáno. Postavte se naproti.
Co vidíte?
Sebe.
Člověka. Tváří v tvář.
Rozbitého na kousky a poskládaného do mozaiky.
Mozaika je krásná, ale je to mozaika – má trhliny.
(Pozn.: Pořád v lese uklízím. Jenže často mnohem víc a častěji než doma. Možná jsem v lese víc doma než doma. A člověk? Trhliny? Taky jsem člověk…)

(9) Normalizace
Vážně netuším, odkud to slovo pochází. Zřejmě z „normální“. V době normalizace lidem ti nejvyšší podstrkovali vědomí toho, co je normální. Nebo ne?
Normální a nenormální si lidi vymysleli proto, aby mohli mezi sebou hledat rozdíly. Příznivci „Respektovat“ to mají opravdu těžké, protože rozdíly jsou úplně všude. Černý a bílý, světlo a stín, den a noc, velký a malý – jenže to nejsou rozdíly, to jsou duality. Jedno bez druhého nemá smysl.
Rozdíly jsou věci, které si člověk vymyslel, aby se rozlišoval, aby se členil, vytvářel skupiny, příznivce i odpůrce, aby se povyšoval, řídil, usměrňoval a válčil. Aby lidi rozděloval na normální a nenormální.
Co je skutečně normální a mělo by být normální, je SVOBODA.
Byli jsme v době normalizace svobodní? Nebyli. Tak si ji prosím vás uměle přestaňme vytvářet.
Vymyslela jsem si pro vás cvičení. Sami sobě odpovězte, zda jsou následující úkony normální nebo ne:

a)      mrkat, jíst, pít, chodit

b)      krkat, prdět, kakat, škrábat se a smrdět

a)      objímat stromy, válet se v trávě, ochutnávat vodu z potůčku, zpívat, kreslit

b)      mluvit vulgárně, číst ženské časopisy, sedět celý den na zadku, pít pivo a koukat do zdi

c)      ujít 20 km v přírodě, spát pod širákem v zimně, obléct si svetr naruby

d)     sbírat po lese odpadky, jíst bio potraviny, čichat ke květinám

e)      chodit na houby, usekávat slimákům hlavy, střílet po srnkách

f)       denně utírat prach a vytírat a ohřívat si jídlo v mikrovlnce

g)      utírat dětem špinavou pusu mokrou žínkou

h)      kupovat si běžný prací prostředek, jezdit v MHD načerno

Většina z vás jistě odpověděla a shodla se na tom, že a) je normální. Pokud jste normální i vy, musíte uznat že b) je také normální, protože chtě nechtě to umíme a děláme všichni. Od c) do j) se odpovědi různí, protože jsme jiní. Jsme prostě každý originál a jsme JINÍ.
Znám spoustu normálních lidí. Jeden normální pán chodí po Palmovce a povídá si s lidmi. Lidi si ťukaj na čelo a posílaj ho do blázince. Jenže on dělá jenom to. Je vysoký, klátí sebou a nahlas si povídá s lidem. Nikoho neobtěžuje. Nikomu neubližuje. Ale lidi ustupují, mají z něho strach. Je divnej. Ten pán není nenormální, on jen nezná hranice.
Se mnou si většina lidí povídá. Jsem hezká, sympatická mladá žena. Jsem normální. Obarvím si vlasy a hele – rozdíl a né pro každého člověka pozitivní. A už mě šoupají do škatulky „obarvená“, „nepřírodní“, „nepřirozená“ a „hloupá blondýna“. Takže nenormální. Jenže já tím nikomu neubližuju, moje barva po nikom nestřílí a ani nikoho neoslňuje k oslepnutí. Přesto vzbudí rozruch.
Naše nenormality jsou strašně nebezpečené. Vzpomeňte si na války. Rasistické problémy, nacionální problémy, neschopnost respektovat rozdíly. Nenormality jsou výbornou záminkou ke spuštění manipulace.
A tak opět hlásám. Ó slovutný člověče, buď normální. Normálně se na to vykašli a začni přemýšlet sám o sobě. Hledej to, co ti dělá radost a dělej to, co tobě přijde normální. Jen se, prosím tě, snaž, činit tak jen na svém vlastním území a na svém vlastním těle. Měj vlastní názor, ale nikomu ho nevnucuj. Zastrč chapadla a pro dobro své a ostatních je nevystrkuj. Nejsi víc ani míň. Taky prdíš a smrdíš. Jako já.
O tom, co je a není normální, vypovídá, alespoň dle mého názoru, následující výrok, který jsem si vypůjčila z knihy Umění sexuální extáze (Marqo Anand, nakladatelství PRAGMA, vydáno 1997). Cituji:
„Zkušenosti a chování šamanů, indických jogínu a mystiků a duchovních hledačů z ostatních kultur by stačily našim psychiatrům k tomu, aby tyto lidi diagnostikovali jako psychotiky. Na druhé straně neukojitelná ctižádostivost, iracionální kompenzační pudy, posedlost technologií, moderní závod ve zbrojení, bratrovražedné války a revoluce, které na Západě považujeme za normální, by byly považovány indickými mudrci za příznaky naprostého šílenství.“
– Stanislav Grof, Beyond the Brain
(Pozn.: Pořád prd..m a …, akorát o tom tolik nepíšu 🙂 A vůbec, lepší je nepsat o sobě, ale o jiných… nebo někdy radši psát míň… a žít víc 🙂)

– The End-