Geniální samouk

V roce 2012 si celý svět připomínal 200. výročí narození jednoho z největších a nejuznávanějších spisovatelů anglického literárního nebe 19. století Charlese Dickense.

         Charles John Huffan Dickens spatřil světlo světa v pátek 7. února 1812 v Landportu, tehdy předměstí, dnes součástí přístavního města Portsmouthu na jižním pobřeží Anglie jako druhé dítě a nejstarší syn Johna a Elizabeth Dickensových. Když bylo chlapci dva roky, odstěhoval se s rodiči do Londýna, ale již po dvou letech se přesídlili opět na venkov do Chathamu do Kentského hrabství, kde Dickensův otec působil jako úředník v námořních službách. Zde na mořském pobřeží pří ústí řeky Medway a pří staré silnici, která spojuje Londýn se starobylým arcibiskupským městem Canterburry, prožil Charles šťastné a bezstarostné dětství. Začal se také seznamovat s literaturou, s díly klasiků osmnáctého století. Četl dychtivě Henryho Fieldinga, Daniela Defoa, sira Waltera Scotta, toho měl obzvlášť v lásce a dokonce, když už byl starší a začal se věnovat psaní – inspiroval se v psaní právě od sira Waltera Scotta. Už jako chlapec napsal svou první tragédii – Misnar, která měla velký úspěch u spolužáků. Po sedmi letech se rodina stěhovala opět do Londýna a malý Charles musel přerušit docházku v soukromé chathamské škole (tehdy ještě v Anglii státní školství neexistovalo). Nastaly mu krušné časy.

Trpká příchuť života

        Z kentských luhů a hájů přichází mezi zbídačelé obyvatele londýnského předměstí – to na Charlese velmi zapůsobilo. V Londýně se cítil opuštěný, často hladový a nešťastný. Jeho otec John se začal v Londýně zadlužovat, až ho věřitele vsadili do Maršálského vězení, proslulého londýnského vězení pro dlužníky, v němž byl dlužník držen tak dlouho, dokud ho příbuzní nevyplatili nebo nezemřel. Za Johnem Dickensem se do vězení nastěhovala i rodina, kromě malého Charlese; byl dán na byt k jedné staré paní a musel se živit sám prací v dílně na výrobu černidla na boty. Pracoval přes dvanáct hodin denně za šest šilinků na týden. Jediným volným dnem byla neděle, kdy navštěvoval své rodiče a pět dalších sourozenců v jejich nuceném domově. Dokonale poznal tuto instituci a její řád a stal se po celý svůj život nepřítelem všech věznic pro dlužníky.

Večer se chlapec sám toulal v samotném centru města, kde žili jen ty nejchudší obyvatele (řemeslničtí mistři, úředníci, učitelé státní zaměstnanci, účetní a další), ačkoliv na okraji Londýna vznikala celá řada nových předměstí, k žádnému uvolnění přecpaného centra nedošlo. V nejchudších čtvrtích bydlela osmičlenná rodina v jedné místnosti. Ostatní, včetně dětí, žili na ulici a zde i umírali. Ulice bývaly znečištěné a hygienické podmínky byly nejen v nejubožejších čtvrtích, ale v celém Londýně zoufalé. Proto se nemoci šířily značně rychle. Za Dickensova života postihlo město čtyři epidemie cholery,  pravidelně se vyskytoval tyfus a spála. Jen hrstka z nich chodila do školy. Dickens se sám zasazoval o zřízení škol pro nejchudší. Tisíce lidí bylo uvězněno, protože nemohli zaplatit dluhy. Vznikaly charity- lidé sbírali potraviny, oblečení, uhlí. Vznikaly dílny, kde za jídlo a přespání museli lidé vykonávat většinou těžkou manuální práci. Toto období Dickens zachytil ve svých vzpomínkách a později z toho čerpal při tvorbě postav ve svých románech.

Nato se poměry Johna Dickense upravily- zdědil peníze a mohl zaplatit dluhy a Charles se konečně dostal z dílny, kterou tak nenáviděl.  „Vzpomínka na můj život u té firmy je pro mne tak tíživá a bolestná a pojí se k ní tolik duševních útrap hluboké beznaděje, že jsem nikdy nenašel dost odvahy zkoumat, jak dlouho mi bylo vlastně souzeno ten život snášet. Trval-li rok nebo déle nebo kratší dobu, to nevím. Vím jenom tolik, že byl a že přestal; a že jsem ho vypsal (román David Copperfield) a tím to pro mne končí.“  Rok a půl strávil ve Wellingtonově domácí akademii; špatné soukromé škole pana Jonese, kde se naučil jen velmi málo. Naneštěstí musel Charles opět opustit školu, jelikož otec ve svém novém zaměstnání – byl prodejcem vína, příliš ochutnával a z platu mu toho moc nezbylo.

Ctižádost, pracovitost a vytoužené zaměstnání.

         V patnácti letech se stal poslíčkem v advokátní kanceláři a po nocích se učil s nevšední pílí a vytrvalosti náročný těsnopis a snil o dráze parlamentního zpravodaje. V době, kdy se naučil brilantně těsnopis, přišla mu nabídka s časopisu Mirror of Parlament. Díky jeho výdělku se rodina mohla odstěhovat do lepšího bytu a sám si též našel bydlení. Toto období bylo pro Charlese Dickense šťastné, zamiloval se.

Šlo o jeho vášnivý vztah k Marii Beadnallové, dívce o rok starší, než byl on sám, kterou pravděpodobně poprvé potkal v roce 1829, kdy mu bylo pouze sedmnáct let. Jak přesně se dostal do společnosti rodiny Beadnallových není zcela jasné, ale víme, že dva z jeho blízkých přátel patřili ke kroužku, který se utvořil kolem Marie a jejich sester. Jeden z nich, Henry Kolle vystupoval jako prostředník, když Dickensovy city k Marii staly předmětem nesouhlasu jejich rodičů. Kolle si brzy nato vzal Mariinu sestru Annu a v téže době Henry Austin, který sestry Beadnallovy portrétoval, pojal za manželku Dickensovu mladší sestru Letitii. V honosném domě Beadnallových v Lombard Street, hned vedle banky, v níž byl Mariin strýc a po něm později i její otec ředitelem, byly pořádány hudební večírky. Po vší té nestabilitě a nezajištěnosti, kterou Dickens zažil ve své rodině, působila na něj domácnost Beadnallových kouzlem solidnosti a elegance, jaký dokáže poskytnout život v blahobytu. Když po dvou letech vztahu Marie odjela na žádost svých rodičů, (kteří chtěli, abych jejich vztah skončil) do Paříže, aby tam dokončila vzdělání, Dickense to zdrtilo. Rozhodně nebral Marii jen jako přechodnou známost a s rozchodem se vyrovnával jen velice těžce.

V roce 1833 vyšla v časopise Old Monthly Magazíne první Dickensova literární povídka: A Dinner at Poplar Walk, která tematicky čerpala z londýnského každodenního života. V podvečer své dílo hodil do schránky redakce časopisu Old Monthly Magazine. Redakce se nacházela ve dvoře domu na Fleet Street, ulice londýnské tiskárny. V prosinci našel v časopise uveřejněnou svojí povídku. Byl tak rozrušený, že půl hodiny běhal po ulici s očima zalitýma slzami radostí i pýchou. Po té pracoval v založeném deníku True Sun a v roce 1835 se mu splnil sen – začal konečně pracovat pro velký deník Morning Chronicle. V tomto obtížném a vysilujícím povolání, o němž píše i v „Davidu Copperfieldovi“, zjezdil celou Anglii. Byla to velká škola budoucího romanopisce, protože na svých cestách prožil tolik rozmanitých příhod, poznal tolik lidských typů a osudů, že tyto zkušenosti z těchto let dával do svých knih. Majitelé Morning Chronicle začali vydávat i večerník. Na místo šéfredaktora dosadili George Hogartha, Edinburčana, titulovaného právníka, jež dlouhá léta provozoval původní profesi. Ve zralém věku pochopil, že jeho právnická kariéra k ničemu nevede a stal se novinářem. Velice brzy si Hogarth povšimnul svého mladšího kolegy Dickense a požádal jej o nějaké příspěvky pro svůj list. Črty, které pro něho Dickens psal, byly tematicky soustředěny kolem Londýna a později se objevili v jeho Bozových črtách. Přezdívka Boz je po jeho mladším bratrovi. Pod tímto pseudonymem byly už také otištěny v Evening Chroniclu a Dickensuv plat šel rychle nahoru z pěti na sedmnáct guinejí týdně. Na tom, že Dickens pocítil náklonnost k tomuto kultivovanému staršímu muži, nebylo nic překvapujícího. Potěšení, že může navštěvovat svého staršího rádce, nebylo jediným důvodem, proč Dickens tak rád pobýval v Hogarthově domě ve Fulhamu, tehdy ještě londýnském předměstí plné zahrad a sadů, se Dickens setkal s Hogarthovou nejstarší dcerou Catherinou. Dickens obdivoval mladou vzdělanou dívku, kterou od mládí obklopovali významné osobnosti, jako například Samuel Rogers, Disraeli a Thomas Moore, před kterou se otevřel svět, a přece si zachovala jasnou hlavu. Dickens po několika měsících známosti požádal Catherinu Hogarthovou o ruku. Bez váhání přijala. Ani její rodiče nebyli proti tomu. Viděli v šikovném mladíkovi budoucího zetě. Bohužel od počátku až do konce bylo manželství nešťastné.

         Manželství a slavná dráha romanopisce.

         Charles Dickens bydlí v domě se svou ženou Catherinou a její mladší sestrou Marií (v té době bylo zvykem, že mladší sestra bydlela s tou vdanou). Někteří životopisci uvádějí, že se Dickens do Marie zamiloval. Ale pravdou je, že si s Marií rozuměl daleko více, než s Catherinou. Dickens měl s Catherinou deset dětí. Marie brzy zemřela ve svých sedmnácti letech, což Dickense velice zasáhlo. Dokonce si přál být pohřben vedle ní a po celý život nosil její prsten. Říká se, že právě ona se stala předlohou pro Dory v Dickensově románu David Copperfield. Georgiana, další mladší sestra Catherine, se přestěhovala po smrti Marie do domu své sestry a jejího manžela. Dickens se do ní zamiloval.

Čtenáři v této době rádi četli romány na pokračování, které vycházely v časopisech nebo v laciném sešitovém vydání. V módě byl dosud román, který se pro tento způsob právě hodil, protože byl řetězem pestrých dobrodružství jednoho,většinou komického hrdiny, román, jemuž říkáme pitoreskní. Pro jeden takový románový seriál si Dickens vymyslel jako ústřední postavu pana Pickwicka, anglického měšťana s výjimečným smyslem pro dobro a spravedlnost, ale také s neobvyklou schopností dostávat se do zapeklitých komických situací a seznamovat se stejně svéráznými lidmi, jako je on. A tak se zrodila jedna z nejslavnějších knih 19 století, Kronika Pickwickova klubu. Dickensův úspěch byl na svou dobu neobvyklý. Časopis s prvními stránkami Pickwickovců vyšel v nákladu čtyř set výtisku. Další pokračování mělo již čtyři tisíce výtisků. A od té chvíle nedali čtenáři ani nakladatelé Dickensovi chvíli klidu a žádali další pokračování a nová díla. Dickens své popularity nikdy nezneužil a nesnížil se k podbízivé laciné tvorbě, naopak využil své populární pozice a promítl do svých knih nejožehavější problémy své doby. Například v románu Oliver Twist (1837-1838) dojímal Dickens lidi osudem bezprizorních dětí, s nichž mnohé sklouzly na cestu zločinu, a vylíčil drsnou skutečnost výchovných institucí pro ty nejchudší. Stejně smutným údělem dětí se zabýval i v Malé Dorritce (1855-1857), nad kterou tehdy slzela celá Anglie, a domnívám se, že i dnes je kapesník mnohých čtenářů vlhký. Ve svém autobiografickém románu David Copperfield (1849-1850) podal barvitý obraz Anglie v první polovině devatenáctého století s hlavním hrdinou, který se pokouší uchytit se na vratkém žebříčku společenské úspěšnosti, podobně jako mladý Pip z románu Nadějné vyhlídky (1860-1861). V románu Zlé časy (1854) ukázal Dickens neblahé důsledky využívání dětí pro maximální dosažení zisku a osobního prospěchu – ve světě to začalo platit jako životní princip.

Dickens se stal jednou z nejslavnějších osobností své doby – dokonce i jako veřejný předčítač a nadaný herec (Dickens též miloval divadlo) a jeho popularita dosáhla až do Ameriky, kam se jako slavný autor vypravil. Dostalo se  mu výjimečného přijetí a mimořádných poct. Avšak triumfální cesta nijak nezastřela jeho kritický pohled na Ameriku (nemohl se smířit s přežitky otrokářského systému). A barvitě tento svět vylíčil v knize črt Americké poznámky (1842) a v románu Martin Chuzzlewit (1843-1844).

Po celý Dickensův život je charakteristický soucit s uraženými a poníženými anglické společnosti. Snažil se vrátit svými díly lidem víru v dobrého člověka a tím vzkřísit v nejkrásnější podobě pojem lidské důstojnosti bez ohledu na původ, stav a majetek. Sledujeme osudy naplněné bolestí i radostí a náhlými zvraty ke štěstí a koncům, které vše napraví.

Dickens v soukromí nežil příkladným životem. Svou manželku Catherinu opustil v roce 1863, kvůli herečce Ellen Ternanové. Následujícího roku jel Dickens s Ellen Ternanovou v doprovodu její matky do Paříže a na zpáteční cestě prožili hrozné železniční neštěstí u Staplehurstu v Kentu, kdy se prvních pět vagónů propadá do vody. Jen jeden vůz uniká zkáze a právě v něm všichni tři cestovali. Dickens se snažil pomoci raněným spolucestujícím a poslední věc, kterou zachránil, je jeho rozepsaný rukopis Náš vzájemný přítel (1865). To, že cestoval ve vlaku s Ellen, se snažil Dickens utajit, i když to po neštěstí těžko šlo. Sice byl Dickens považován v Anglii za hrdinu, ale z vlakového neštěstí si odnesl celoživotní trauma a vlakem už necestoval do konce života.

Poslední léta života

Tyto zážitky se odrazily v jeho posledním románu Záhady Edwina Drooda (1870) se strašidelnými a tajuplnými zápletkami, který bohužel nedokončil.   Ještě v posledním roce života mu temperament nedovoloval, aby se s lehkým srdcem vzdal veřejného života a účastnil se v Londýně mnoha hostin a společenských událostí a přednášek. V březnu 1870 byl na dvě hodiny přijat královnou Viktorií (1819-1901), která během jejich rozhovoru milostivě stála, neboť dvorní etiketa nedovolovala, aby se posadil. Dickens ji dokonce nabídl, že jí prozradí zápletku svého dalšího románu Záhady Edwina Drooda. Poslal královně první vyšlé číslo i s doprovodným dopisem o ději, ale nikdy zápletku nedostala – bohužel, nezajímala se. Tudíž nikdo nezná Dickensovy záměry, i když Collins se po Dickensově smrti pokusil román dopsat.

V posledních letech svého života ztrácel paměť a měl příznaky mrtvice, po níž měl ochromenou nohu. Lékaři ho varovali před přepracováním. Věděl, že je konec nablízku. Snad právě s vědomím krátkého času, který mu ještě zbývá, upustil osmého června od pravidelných zvyklostí (Dickens byl ve všem velký puntičkář a měl dokonce podrobně vypracovaný denní režim) a pracoval po celý den v besídce na svém románu. U večeře přiznal sestře své ženy Georgině, že je mu velice zle. Chvíli nato vstal od stolu, prohlásil, že musí okamžitě odjet do Londýna, a zhroutil se k zemi. Proležel celou noc a následující den na pohovce v jídelně 9. června 1870 v šest hodin večer zemřel.

Měl být nejdříve pochován na své přání v katedrále Rochesteru, ale po jednomyslném přání národa jako mimořádná a ctěná osobnost byl slavně pochován ve Westminsterském opatství.  

Napsat komentář