Je sedmého října dva tisíce třináct. Těžko se mi to píše, dojmy se mísí a postrádají logiku. Ale třeba, přeci jen, to na konec bude „čitelné“.
(8.20)
Padá to na mě. Vlastně ne „to“, Henrieta.
Jedu ráno v metru, hlavu opřenou o poškrábané okno a venku – tma. Je mi smutno, protože dnešním dnem končí moje práce pro Bílý kruh bezpečí. Dnes se koná vernisáž výstavy s názvem „Zločin a oběti“, s jejíž přípravou jsem několik týdnů pomáhala:
„Pořádající organizace Weisser Ring (SRN) a Bílý kruh bezpečí (ČR) u nás poprvé vystavují provokující až šokující exponáty s cílem prolomit mlčení o obětech trestných činů. Výstava vyzývá k odvaze vnímat oběti zločinu a umět jim zprostředkovat pomoc. Výstava proběhne od 8.-20. října v Policejním muzeu hl.m. Prahy.“
Nejde tedy o „krásné“ umění. Ale musí se. Musí. Věřte mi.
Jsem oblečená do společnosti – mám na sobě černé kalhoty, blůzu, svetřík a v ruce kabelku. Na krku teplý šátek v červené barvě s růžemi – koupila jsem si ho poblíž Moulin Rouge.
Na Pavlák jsem dorazila s předstihem. Nevadí, projdu se. Vykročila jsem dolů ke Karláku a začala si zpívat. Udělalo se mi lépe. Z jedné melodie se vyloupla druhá a hlas se chvěl a já vzala mobil do ruky a nahrávala. Paráda. Lidé chodí kolem mě a v duchu si ťukají na čela. Blázen. Jasně. Určitě. Blázen. Na ulici se přeci nezpívá… Jenže… dneska na tom vážně nezáleží…
Prošla jsem, ani nevím kudy, a šplhala po schodech nahoru vedená intuicí. Tuším, že jsem někde pod Karlovem. Na zdi jsem objevila budku s ptáčkem. Listí padá a já si zpívám…
Tak. Už jsem tady. U policejního muzea.
(9.30)
Pan vrátný otvírá a pouští mě dovnitř. Říkají mi tu „holčina“ a jelikož jsem už dávno zvyklá na to, že působím mladě, nesnažím se jim to ani vymlouvat. Holčina vyběhla do věže, ve „věži“ jsou totiž sály, kde se chystala německá část výstavy, a začala leštit vitrínky. Zkontrolovala obrazy, zda visí tak, jak mají, a upravila pár popisek. Za chvíli přijedou ostatní a to nastane teprve šrumec. Budou nervózní, protože všechno musí být do tří, do vernisáže, připravené. O pár minut později přiběhla kolegyně: „Vrátnej říkal, že už je tu ta holčina s červenejma těma!“ „Jakejma červenejma těma?“ ptám se dotčeně. „Holčina“ je OK, ale Probůh CO červenejma těma?! „Náušnice! Myslel náušnice!“ Ach tak. Zapomněla jsem se zmínit. Mám větší delší náušnice s korálky. Jsou červené…
(14.00)
Prohlížím si věci ve velké vitríně. Musím se pochválit, mám talent. Moje umělecké cítění došlo naplnění v praxi – moc pěkně jsem tam ty prospekty, letáky, samolepky, brožurky a reklamní materiály naaranžovala.

Čeká mě poslední úkol – připravit třetí malou vitrínu na konci chodby. Otvírám víko těžké čtvercové skříňky a podkládám dvířka papírovým tubusem. Aby to celé nespadlo. Třídím materiály Bílého kruhu bezpečí – informace a pokyny určené pro lékaře – aby v praxi rozpoznali zranění způsobená týráním. A je tu také spousta materiálů o DONA lince, to je linka určená obětem domácího násilí. Kartičky, zápalky, podtácky. Takové hodně červené až krvavě rudé podtácky. Nebo červené jako růže? Jako ty, co mám na šátku? Jako moje náušnice?
A mě se roztřásla ruka, tentokrát ale ne únavou. Lidé kolem mě plni adrenalinu běhají tam a zpátky a já se najednou zasekla. Aranžuju všechny ty věci a oči se mi začínají až nápadně lesknout. Padlo to na mě. Stejně jako ráno v metru. Vzpomněla jsem si na Henrietu. Na ženu, o níž jsem napsala román.

Kdyby se Henrietin příběh odehrával v současnosti, jak by asi dopadl? Tehdy žádná DONA linka neexistovala, tehdy se o oběti nikdo nezajímal, tehdy se žilo jinak.

Těžko jsem se ovládala. Vyndala jsem tubus zpod desky, zavřela vitrínu a ještě ji trochu přeleštila. Kolem mě prošel fousatý pán, který nám pomáhal s věšením obrazů, a s neskrývaným obdivem poznamenal: „Nádhera!“ Pokusila jsem se o úsměv, ale pak jsem si šla raději na chvíli sednout do klubovny.

Henrieto, jsi tady?

Otírám si loužičky pod víčky a shora mi Ona posílá spršku drobných duhových kuliček, valí se po mém těle. Jak moc dobře ten pocit znám… Je tady. Pořád.

(15.00)
Vernisáž. Snad jde o náhodu – spousta žen má na sobě černé oblečení s červenými doplňky.
Dva starší hudebníci v „německém“ sále vyhrávají na klávesy a basu skladbu Autumn Leaves. O padání podzimních lístů. Kdo měl mluvit, mluvil. Na rautu nejdříve červeným u barového stolečku zapíjím minichlebíčky s mozarelkou a všelijakými oříšky, salámky, nějaké to slanoví, sýrové roládičky. Pak se dostanu do tzv. sekce s portským a mám tu čest přiťuknout si s paní prezidentkou Bílého kruhu bezpečí.
…
Henrieta je možná moje fantazie. Možná ale ne. Možná skutečně kdysi žila. Vyrůstala v normální rodině a žila normálním životem. Možná měla děti. Stala se obětí domácího násilí, tehdy se o tom ale tak nemluvilo a i když mnoho lidí tušilo, že není šťastná, nic neudělali. Zemřela. Zemřela na důsledky předsudků o tom, co je a co není „normální“ život. A vrací se.
Těch pár týdnů stála někde poblíž. Dokonce si myslím, že mi pomáhala uzlovat vlasce a rozmisťovat obrazy. Upíjela z mé sklenky vína a ujídala mozzarelu. Mou rukou tiskla dlaň paní prezidentky, aniž ta by něco tušila. Z vděčnosti. A možná to ráno zpívala v ulicích.

Já ale vím, že tam nebyla jen ona. A sama netuším, kolik „Henriet“ se vrací.

Moc bych si přála, abych do konce života psala pohádky, milostné básně a erotické povídky. Nebo malovala optimistické obrázky a přinášela jen Světlo. Jenže Světlo bez Tmy neexistuje.

Chtěla bych vyplakat vodopády slz za všechny Henriety, které se vracejí za svými dětmi a hledají pro sebe odpuštění. Za děti, které pořád píší do Nebe a kreslí matkám obrázky, vkládají je do obálky a posílají na adresu neznámou. Některé takové dopisy jsou na této výstavě k vidění.

(21.20)
Uvelebila jsem se v posteli. Malinko, ale docela malinko mě bolela hlava. Henrieta seděla u mě. Asi, abych se necítila tolik opuštěná. Myslím, že se usmála. Pohladila mě po vlasech a políbila na čelo.
„Dobrou noc, holčino.“
A zase jde. A nejspíš se zase vrátí. Těžko říct.
Možná se jednou vrátí doopravdy. A tentokrát já budu ta, kdo ji vezme do náruče a utiší její dětský pláč…

www.bkb.cz