Návštěva u dědy aneb Rytmus pra-života

 kolibrik

Myslím, že se nachází v období zimy svého života. Vypadá ještě pořád jako pěkný útlý stromek, jehož lístky dávno opadaly, zahalený běloucí sněhovou peřinou a tomu, kdo chce, rád předá něco ze svého lesku, něco ze své téměř už zapomenuté slávy, něco ze svých vzpomínek. A stejně, jako se zima tváří líně, stejně, jako se po bílých pláních prohání hluché ticho, stejně tak se zpomalí a zvolní rytmus života starého člověka. A ať je léto, jaro, podzim nebo zima, chodívám se k němu napojit tou pomalostí, objímám jeho kmen a drobné částečky zkřehlé kůry si nechávám obtisknout do sebe. Třeba tak, že sepíšu tohle malé vyprávění o jednom docela obyčejném setkání s mou osobní studnicí moudrosti – s mým dědou. Možná pro ty z vás, kteří už nemají svůj starý kmen, a přesto by ho chtěli v tom zimním tichu dlaní zabalenou v rukavici alespoň pohladit.

Tak tam zase jedu. Ze Kbel na Petřiny vydá cesta autobusem, metrem a tramvají dobrou víc jak hodinu. Z mých návštěv se stal životní rituál. Pojí nás láska, přátelství a zvídavost. U dědy se čas zpomalí. Není kam spěchat, není co řešit. Denní ruch se smrskne na dané rituály – mytí, jídlo, četba, rozhlas, hudba, procházka, návštěvy a hlavně – pra-vi-del-nost. Je mu už 93, zažil válku, emigraci, dostal spoustu vyznamenání za životní zásluhy. Před pár lety jsem mu také jedno dala – za srdeční zásluhy. Z fima, k narozeninám, zlatostříbrnou brož ve tvaru srdce. Ochmatávací, to aby si ji mohl po hmatu prohlédnout. Je to náš děda-praděda. Děti si myslí, že je nemocný, když tráví tolik času v posteli. Já jim vysvětluji, že je jen starý, ale že je jinak v pořádku.

„A proč za nim jezdíš, mami, vždycky když nejsme doma?“
„Protože jsem u něj dlouho, víš, a protože mi cesta zabere nějaký čas a já si s ním pak povídám, čtu mu… to byste tam nevydržely.“
„On je slepej, viď?“
„Je, ale slepota je jen součástí jeho stáří.“

Prošla jsem od tramvajové zastávky uličkou mezi novými moderními terasovitými domy. Došla jsem ke vchodu, zazvonila a přes bzučák mě dovnitř vpustila dědova pečovatelka Pavla. „Už Vás očekáváme!“ hlásí hned u vchodu. Sundávám si zimní boty, odkládám kabát. Jako pokaždé dostanu vynadáno za to, že chci v bytě chodit bosa a vzápětí mi jsou přiděleny veliké pletené pantofle, ve kterých mé nožky vyloženě plavou, a tak je jako pokaždé nenápadně sabotuji. Děda samozřejmě pozná, když chodím bosky, protože dupu jako slon, a tak mě (jako pokaždé) opakovaně vynadá. Tentokrát trénuje – pomalu mašíruje opřený o chodítko po prostorné chodbě, která spojuje najednou tři místnosti – předsíň, obývák a kuchyňský kout. Tenhle byt je luxusní, nádherně řešený a já se v něm cítím jako doma. Děda má na sobě tepláky, na nohách bílé adidasky, flanelovou košili, přes ní vesničku. A na nose brýle, díky nimž alespoň rozeznává světlo. A na krku šálu.  „Děda tady včera seděl s Jirkou a Helenou a nastyd´!“ vysvětluje Pavla, aniž bych se byla zeptala, „Takže jsem mu dala šálu!“ „Aha!“ řeknu já, přihopkám k dědovi a obřadně ho políbím na neholenou tvář, on mírně sešpulí rty a jemně si podáme ruku – to je pozdrav.

„Já si udělám kafe, dědo, chceš taky něco?“ To je další rituál. Udělám si kafe nebo čaj, zeptám se dědy, jestli chce také a děda jako vždycky odpoví, že ne. Napustím vodu do rychlovarné konve, zapnu ji a ta začne hlasitě hučet. Pak následuje obřad čůrání. No, zkrátka, jdu si odskočit. Děda nad tím mávne rukou, ale byly doby, kdy se mě ptal, zda jsem v pořádku, když musím chodit tak často na záchod. Děda mezitím dokončí trénink chůze, pak si sedne do křesla. Já si zamíchám kafe a posunu pojízdné chodítko k jeho pravému boku a na něj položím dětské pítko s vodou. Děda musí pravidelně pít a tak mu pití i během návštěvy pravidelně připomínám. Sednu si do koženého točícího křesla, ve kterém kdysi sedávala babička Irča, a následují další rituály. Zeptám se dědy, co čte. „No, já nečtu, ale poslouchám, co mi kdo přečte,“ odpoví děda skoro pokaždé. Já v tom rozdíl nevidím, ale on je přesný. Pak se zeptá on mě, co je u mě nového. Tentokrát jsem mu vyprávěla o mém výstupu Labutí a o dalších životních peripetiích, poznáních, o dětech, nahrávání povídek a tak. Děda se směje. Pak přejdeme k dalšímu rituálu – k četbě naší knihy. Nedávno jsme otevřeli Betty MacDonaldovou a její Co život dal a vzal a začetli se do ní. Moc nás baví, oba dva, a já si hraju na profíka, měním hlasy a v podstatě mu předvádím Český rozhlas Prahu a jeho četbu na pokračování. Baví mě to a dědu to taky baví. Tahle kniha je nádherně napsaná a občas musíme udělat pauzu, abychom se dostatečně vyřehnili. Pak nás přeruší Pavla slovy: „Bude oběd!“ a už dědovi ohřívá rýži se španělskými ptáčky, kterou mu přinesl včera Jirka. „A co bude jíst Alenka?“ zeptá se děda. I když jsem říkala, že si něco koupím cestou, už už se mi peče v troubě pizza. A já si uvědomuji, jak je a byla pravidelná strava v životě dědy důležitá a že se možná taky díky ní dožil tak vysokého věku. Opatrně se musí přesunout do ložnice. Má tam speciální zdravotní postel. Za pomoci Pavly si do ní lehá a já si pak vezmu talíř, abych ho nakrmila. Musíme zvednout postel do polohy skoro vsedě, pod krk mu rozprostřu utěrku a krmím. Není na tom nic divného. Jsem zvyklá. Pak se mi udělá pizza, sednu si na židli vedle postele a chroupu. A děda si, také jako pokaždé, postěžuje, že mu vynechává paměť. Tentokrát si nemůže vzpomenout na jméno malého ptáčka, který se živí nektarem z květů. „Myslíš kolibříka?“ Děda se zaraduje. Většinou mu vypadávají jména, ale to není senilitou, je to proto, že má paměť spojenou s viděním. Když člověk vidí, má přehled o věcech, ví, co kam dal a co kde napsal. Spoustu informací si vyhledá a děda byl zvyklý zapisovat si poznámky, vést adresáře a listovat v encyklopediích. Celý život se věnoval novinařině. Teď je závislý na lidech okolo. A tak se bavíme o kolibřících, které jednou viděl v Americe a já mu vyprávím o ondatrách, které vídám ve kbelských rybnících a snažím se mu nějak popsat, jak taková ondatra vypadá. A pak znovu čteme. A já zatoužím osobně poznat Bettynu starší sestru Mary. A zase se řehníme. Kouknu pak na hodiny – musím jet. „Dědo, já už budu muset jet!“ „No, to jeď, ale je to škoda.“ Co se dá dělat. Znovu ho políbím, podáme si ruce. A já se samozřejmě ještě skočím vyčůrat. A znovu mě čeká nekonečně dlouhá cesta domů. Tramvají, metrem a autobusem.

„A proč teda za ním jezdíš?“
„Proč? No protože ho mám ráda.“

 

 

Napsat komentář