Milý Ježíšku,

chtěla jsem začít tím, že nevím, kde začít. Ale já vím, kde začít. Tenhle rok byl obzvlášť náročný a obzvlášť krásný. Byl o setkáních. Jako včera, víš, slavili jsme… se podrž… Vánoce!

…
Nebyl den štědrý podle kalendáře, ale to jen proto, že ten ofiko kalendář je špatně sestavený. Téda podle mě nastopro. Štědrost se rozdává 24. listopádu. Neměli jsme stromeček, jen to melí. Namísto kapra jsme uzobávali jahody a namísto cukroví proéčkovanou mléčnou čokošku. Vyhrál sice naoko jen někdo, ale zvítězili jsme všichni. Věř-nevěř, zpívala se koleda – jedna smutná o psu, nejlepším příteli člověka. A já, básnický pako, namísto toho, abych plakala, jsem se řehnila – asi proto, že až se pláč vypláče, zrodí se smích. Ladili jsme halelůja do notových vln shůry spadlých. Namísto králů tří přišla žena obalená do opatrné pokory.
A já si rozbalila dárečky. Byly nádherné. Víš, ty panenky, míče, stojany, šatičky, spoďárky, cos mi dával, když jsem byla malá, taky nebyly k zahození, ale tyhle bych nikdy zahodit nechtěla. Dokonce bych je ani nechtěla vonosit.  Tohle byly jiné dárky. Skoro řekla bych „dary“, takové, které člověk dostane jen tehdy, dokáže-li je poznat. Takové nějaké poznávácí. Jak bych to popsala… tak třeba tákhle:
S Pavlem bych docela ráda šla pouštět draky nebo sáňkovat. S Klárkou stavět shněhuldu. Ale nějakýho faktiš krejzovního. S Markem uplácat z hlíny hrníček a vobarvit ho růžovočerveně. Nebo radši dva. Baňatý. S Bořkem spočítat všecky hvězdy na obloze. Mohli bysme chodit okolo zeměkoule a tvářit se přitom „jakoby nic“. Do Janinýho kožíšku bych se nejraději zachumlala jako do maminčiny náruče a probudila se až na jaře. O Irininu skálu bych se chtěla opřít, odpočinout si a nabrat tu vobrovitánskou sílu, kterou z ní cítím. S Ivetkou bych chtěla tančit při měsíčku. Vopatrně. Ona v kozačkách na podpatku a já pěkně bosky, jak jsem zvyklá. A mezi Tomovými tóny v rybím vzletu proplouvat. A spolu je hrát. A všem, a jejich samozřejmě víc, bych se chtěla pod stromeček zabalit do srdíčkovýho papíru. No… možná ne celá, možná jen to lepčí ze-mě.
Myslím, že letos, Jéžo, nemám právo si nic přát. Letos Ti chci poděkovat. Já vím, že nepřinášíš dárky jen pod stromeček, ale po celý rok. A letošek byl fakt výživný. A ta oslava včera stála zato. Takže díkes. Jó a dneska Fandík přišel ze školky s korálkem a já si vzpomněla na básničku, co jsem psala přede dvěma roky, tak Ti ji posílám. Jen tak. A Barča nakreslila obrázek. Je fakt kanón. Jsme tam oba dva a óbr jahoda. Nesluší se psát Ti, co může znamenat. A modrá kočka s čoklíkem. A ty červy jsem tam nechtěla, to Barča. Když kreslila, obě jsme se válely smíchy po koberci. Po tom zemskym, se zvířátkama. No. Tak radši končim, než začnu bejt sentimentální.
Jo, bajdvej, Ježíšku, já vím, že jsi. Protože takové dárky můžeš nosit jenom Ty.
Tvoje, forevr, Alenka v říši Země
P.S. Soráč, původně jsem Ti chtěla napsat víc duchovní dopis, ale víš, asi bych si připadla přitrouble. Tak mě ber takovou, jaká jsem. Tož to umíš, ne? Myjuju Tě! Jo… posílám Ti ten Korálek. Si to užij!

Korálek

Korálek zbloudilý hledá se
utekl z náramku
po trávě koulel se
po mechu
mezi stromy
pádil a pelášil
rychlostí nezměrnou
zanechal po sobě
několik stop.

Cestičky trhané
v blátě i písku
lesknou se
na sebe oblékl
okvětní lístek sedmikrás.

Utíká, pádí a já pláču
kde ho mám?

Najdi ho, prosím
prohledej louky
zeptej se ptáků
motýlů, brouků.
Až najdeš ho, schovej ho do dlaní.
Nenos mi ho, navlékni jej na nit,
nech si ho na krku.

Ten dárek kulatý
malinký skleněný.
V slunečních paprscích
jak vzácně vypadá.

Odráží světelné stíny.
Světýlko tichounké
svítí ti do očí
je stejné jako já
ztracené a znovu nalezené.

Domov svůj našlo si
na tenké nitce
nosí se na srdci.

Z tisíců korálků
zbyl jeden jediný
ostatní neznámo
kam se ztratily.
Jen tenhle korálek
našel jsi v trávě
ačkoliv hledat jsi nechtěl.

Patří ti.