Mateřské ztráty

Tato povídka byla inspirována skutečnou událostí. Je věnována Jakubovi, jeho rodině, přátelům a další obětem.

MATEŘSKÉ ZTRÁTY 

„Jak to, že nikoho nemá?“ zeptala jsem se Lenky právě ve chvíli, když nám dodavatel přivezl několik nových cestovatelských titulů. Naše knihkupectví s názvem „Kniha otevřená“ je jedno ze čtyř knihkupectví v našem malém městě.  Lenky jsem se ptala na jejího syna… no… Docela by mě zajímalo, jestli je volný, protože mě se vždycky líbil. Jakub kope v první lize a proto, že je pořád někde na tréninku, domů se prý chodí jen vyspat. Skoro ho neznám, totiž, na základní škole jsme se vídávali na chodbě a někdy při tělocviku. On totiž chodil do céčka, já do áčka.
„Já nevím, o víkendu jsem se ho chtěla zeptat, ale zamluvil to. Naposledy měl Zuzanku někdy před třemi lety,“ povídá Lenka, v ruce obrovskou krabici s nějakými atlasy. Přiběhla jsem k ní a varovala jí: „Prosím tě, neblbni. S těmi tvými zády to přeci nemůžeš tahat!“ Lenka má totiž nějaké problémy s páteří, asi z toho, jak pořád něco tahá a přitom necvičí….
„Když nebudu tahat knihy, přijdu o práci!“ ohradila se.
„Jo, a půjdeš prodávat do lahůdek, a já tu budu sama! Ani náhodou, radši to odtahám já,“ usmála jsem se na přítelkyni, „Já aspoň chodím do posilovny!“
Lenka se zamračila. Už pár let se jí snažím, mírně řečeno, dotlačit k nějaké sportovní aktivitě. Vždycky se zamračí a řekne, že je na to už příliš stará. Stará?
„Je ti pětačtyřicet, to přeci není stáří. Sportovat můžeš začít vždycky!“
„Ale i v lázních je krásně!“ Tak tím mě vždycky dostane.
Vybalily jsme věci a daly na dveře cedulku Polední pauza.
Sedly jsme si vzadu do kanceláře a vybalily naše svačinky. Já jsem si ráno narychlo uklohnila zeleninový salát a Lenka si přinesla zbytek guláše od soboty.
„A co jste dělali o víkendu?“ vyzvídala jsem jako každé pondělí.
„No, Jakub přijel v sobotu na oběd, takže jsem se věnovala především jemu. My se přes týden jen míjíme.“ Lenka se usmála.
Nemůžu si pomoct, ona ho moc miluje.
„Poslyš, Leni, když vám to s chotěm tak klape, proč nemáte víc dětí?“
„Já ti ani nevím…“ pokrčila rameny a pak pokračovala: „Já si vždycky přála mít chlapečka. Když se narodil Kubík, byla jsem moc šťastná a tak nějak to vyplynulo…“
„Aha.“
„A co ty, holka, kdy se budeš vdávat?“
Tak teď jsem se ušklíbla já. S Lenkou si rozumím velmi, ale dělí nás téměř dvacet let věku a odlišný přístup k partnerství.
„Já si dám, Leni, na čas,“ pak jsem si na něco vzpomněla, „Ale, představ si to, objevil se nový kolega cvičenec z posilovny. Jmenuje se, tomu nebudeš věřit, Dobroslav.“
Obě jsme se rozesmály. Abych byla upřímná, mně se hrozně líbil Lenčin Kuba, ale neměla jsem odvahu se zeptat…

„Tak Dobroslav, to je hezké jméno…“
„Ale ještě jsi mi neřekla, proč nemá Jakub přítelkyni?“
Lenka se zamyslela, pak povídá: „Jakub, já ti nevím. Pořád jen kope. V sobotu po obědě jsem za ním šla a chtěla jsem něco vyzvědět, ale řekl, že má pořád samý trénink…“
„Aha.“
„Ale, podívej,“ zazářila a vytáhla z kabelky nějaké noviny. Sport doma!
„Podívej, mám tu něco do své sbírky!“ otočila listem na stránku, kde stálo „Vítězíme na plné čáře“ a pod ní je velká fotografie celého Jakubova manšaftu. Lenka má doma velkou knihu s prázdnými listy a každý článek v novinách nebo fotografii do ní vlepuje, říká, že jednou na stará kolena si to bude číst a vzpomínat. Malinko mě píchlo u srdce. Jakub je vysoký, snědý, má černé vlasy a rošťácky se usmívá na té fotografii. A pak jsem sebrala odvahu a zeptala se Lenky: „Myslíš, že bys mě s ním mohla seznámit?“
Lenku to evidentně udivilo.
„Tobě se líbí? Vždyť jsi říkala, že nechceš žádného vrcholáče!“ To byla narážka na můj nevhodný výraz, který jsem pronesla někdy před rokem směrem k jejímu synovi. Přišel totiž do knihkupectví a vůbec, ale vůbec si mě nevšímal… A já, pitomec, jsem se urazila. Peníze, energie a čas na vytvoření dokonale svůdné sportovní postavy, hlídání nejnovějších trendů a tak podobně, to všechno vyšlo vniveč!
„Mě se líbil vždycky,“ přiznala jsem barvu, „Ale nikdy jsem neměla odvahu se tě zeptat. Jak je pořád někde na nějakých zápasech, nemám ani možnost se s ním sejít.“ Cítila jsem se trapně. Představte si, že byste balili kluka své kamarádky, navíc kolegyně z práce…
Lence to ale zřejmě nevadilo, naopak.
„No tak dobře! Přijď o víkendu k nám!“
To se ale zas moc nelíbilo mě…
„Jak k vám? To je divné, to je jako habaďůra, to se mu nebude líbit…“
„Ale já jinak nevím, no… tak ti dám na něj telefon nebo e-mail, nebo…“
Sehnat Jakuba je vždycky problém. Věnuje kariéře profesionálního fotbalisty tolik času, že na soukromí ho má zoufale málo.
„To asi nemá smysl. Sama jsi před chvílí říkala, že nemá čas.“
„Něco vymyslíme…“
„V nejhorším mám Dobroslava.“ Chtěla jsem být vtipná. Je pravda, že ve dvaceti člověk nemyslí na vážné známosti. Ozval se zvoneček od vchodových dveří. Někdo se snažil dostat dovnitř, to se tak občas stane, když jsme na polední pauze a zapomeneme se v kamrlíku.

O tři dny později mi Lenka, taktéž o polední pauze, podala lístek do divadla.
„Na!“
„Co já s tím?“ podívala jsem se na vytištěnou vstupenku s hologramem. Řada 12 vpravo, sedadlo č. 6, Tylovo divadlo, Sluha dvou pánů.
„No…, no, přeci! Jakub má lístek s číslem pět!“
Moc jsem tomu nerozuměla, ale po chvíli mi svitlo!
„Ty jsi ale dohazovačka!!! Děkuju!“
„To, aby to nevypadalo tak nápadně. Kdyby něco, koupila sis vstupenku sama a jde jen o náhodu!“
„Dobrá!“
Páni! Lenka je ale mazaná!

Ten den jsem s Lenčiným svolením odešla z práce dřív. Doma ve schránce jsem kromě několik složenek nalezla jedny noviny zdarma – výjimečné vydání známého bulvárního plátku ke svým náctým narozeninám. Docela mě to pobavilo a tak jsem do nich nahlédla. Asi deformace z práce, také pořád nahlížím do nových knížek a čtu si titulky, některé odstavce a tak… A tak jsem si přečetla například: „Češi, buďme na sebe hrdí!“, „Tyto noviny odhalují pravdu!“, „Tyto noviny pomáhají každý den!“, „Tyto noviny rozdávají radost a peníze!“ Ušklíbla jsem se. Barevný papír jsem hodila do koše, teď se tím přeci nebudu zabývat! Mám přeci domluvené rande!!!

Převlékla jsem se, vzala jsem si elegantní kalhotový kostýmek, přes sebe dlouhý kabát, šátek, kabelku. Vyfikla jsem se, jak jen to šlo, ale zase tak, aby to vypadalo, že jsem prostě jen jednou sama vyrazila do divadla. Nechtěla jsem být až přespříliš nápadná.

Byl listopad. Vyšla jsem ven před dům a namířila si to k divadlu. V našem městě působí jeden poloprofesionální soubor a na jejich představení Lenka občas zajde. Docela by mě zajímalo, jak přemluvila svého výhradně sportovně založeného syna k návštěvě kulturního stánku. Cestou začalo pršet, vytáhla jsem tedy z kabelky skládací deštník, ale jak jsem procházela parkem, pocákala jsem si od bláta šedé kalhoty. Já se na to!!!

V šatně jsem si odložila kabát, odskočila si a pak se usadila na svém místě. Diváci přicházeli a já koukala do všech stran, jestli konečně neuvidím Jakuba. Nepřišel. Sedadlo vedle mě zůstalo prázdné a představení mě vůbec netěšilo. Pořád jsem se dívala, jestli přeci jenom…. O přestávce jsem vyšla na chodbu a procházela mezi lidmi a hledala Jakuba. Podívala jsem se na mobil, ale nenašla jsem žádné příchozí zprávy. Rozhodla jsem se tedy, že zatelefonuji Lence. Vyšla jsem ven před divadlo, protože jinak bych nic neslyšela, a zavolala jí. Telefon zvedl její manžel.
Uslyšela jsem tichý, roztřesený, raněný hlas: „Šárko, stalo se neštěstí. Jakub už nepřijde.“

Ztuhla jsem. Moc jsem tomu nerozuměla. Lenčin manžel však nebyl dál schopen slova, zaslechla jsem nějaké šustění, pak ťuknutí a nakonec nic. Nevěděla jsem, co mám dělat. Co se mu stalo? Nemám za nimi ještě zajet? Podívala jsem se znovu na mobil, který ukazoval půl desáté večer. Otočila jsem se směrem k vestibulu divadla a zjistila, že se lidé již odebrali na druhou polovinu představení. V tu chvíli jsme neměla náladu na Sluhu, v šatně jsem si vyzvedla oblečení a odebrala se domů.

Druhý den ráno jsem si to namířila na půl devátou stejně jako každý všední den do knihkupectví. Cestou k obchodu jsem ale potkala trafikantku, paní Julii, která se kdysi dávno chodila na základní školu s mou matkou.
„Šárinko, Šárko,“ volala smutně, „Děvenko, jdeš do práce?!“
Nejistě jsem kývla hlavou.
„Už jsi to slyšela?“ naklonila hlavu k okýnku své trafiky, jakoby mi chtěla říct něco tajného.
„A co, paní Julie,“ uchechtla jsem se, „Nějaký drb o celebritách?!“
Paní Julie je totiž odbornicí na bulvární tisk.
„Prej se ten fotbalista zavraždil!“
Co mi to vykládá? Jaký fotbalista?
„Ale jděte,“ už už jsem chtěla odkráčet, když… zastavila jsem se a otočila se směrem ke stánku s novinami. Na otevřeném pultu, kde Julie mívá vystavené noviny se mi oči zastavily na titulce „JAKUB NOVOTNÝ SPÁCHAL SEBEVRAŽDU!“
Cože?!
Sáhla jsem po novinách.
„Ko…kolik to stojí?“ zeptala jsem se Julie.
„To je hrůza, viďte? Představte si to, jaký to byl spořádaný hoch! A mě, MĚ vždycky zdravil! Deset korun!“
Vyndala jsem z kabelky peněženku a podala jí drobné, poděkovala a s novinami v ruce jsem pokračovala v cestě. Julie ještě za mnou něco volala, umlčel ji až příchozívší zákazník. Otočila jsem se a zahlédla trafikantku, kterak gestikuluje nějaké paní s přehnanými grimasami v obličeji jakýsi tajemný příběh o… o… mladíkovi, se kterým jsem se měla včera večer sejít v divadle…

V bulvárním plátku dále stálo: „Včera kolem dvacáté hodiny večer bylo v autě nalezeno mrtvé tělo známého fotbalisty Novotného. Podle našeho tajného zdroje, který nechce být jmenován, šlo pravděpodobně o sebevraždu. Leader teamu FC Podbrdy tvrdí, že byl Novotný pohodový kolega a neměl žádné problémy. Více se dozvíte zítra.“

Odemkla jsem vchodové dveře do knihkupectví. Jestli je tohle pravda… Provedla jsem svůj denní rituál, to znamená – v kanceláři jsem odložila oblečení, uvařila si čaj, sedla si za pult a odemkla dveře, aby mohli přijít zákazníci. O pět minut později dorazil majitel prodejny, pan Chlumecký. Je to silný, rozložitý pán s černým plnovousem. Dobrák od kosti, ale také velmi pečlivý šéf, který nemá nikdy potřebu se zlobit.
„Už jste to slyšela?“ zeptal se namísto pozdravu.
Ukázala jsem na noviny.
„Cože?!“ řekl pan Chlumecký hned na to, co si přečetl titulku, „Co je to za nesmysl? Měl přeci autonehodu!“
„Tak je to pravda?“ chtěla jsem vědět.
„Paní Novotná mi včera telefonovala a řekla, co se stalo. Tak on se vážně zabil?!“
„Snad tomu nevěříte!“ to už jsem skoro křičela. Copak tomu škváru všichni věří???!!

Během polední pauzy mě to nedalo a na internetu jsem začala vyhledávat informace o Jakubově smrti. Našla jsem dvě verze – buď prý šlo o nešťastnou náhodu nebo o sebevraždu. Jak se ale, proboha, dopátrali novináři k sebevraždě? Dohodla jsem se s panem Chlumeckým, že mě odpoledne v obchodě vystřídá a vydala se na návštěvu Lenky. Snad ji trochu povzbudím…

Otevřel mi její manžel, byl bílý jako stěna. Beze slov mě pozval dál.
Lenka seděla na gauči a zírala do prázdna.
„Ahoj Leni, moc mě to mrzí…“
„Mohl z vás být moc pěkný pár!“ podívala se na mě, z očí ji stékaly slzy. Nemohla jsem to vydržet, sedla si vedle ní a objala ji.
„Jestli chceš, vezmi si dovolenou, já to zvládnu v práci sama.“
Lenka vzlykala jako malé dítě. Nechala jsem ji. Vůbec jsem nevěděla, co říct. Mám jim popřát upřímnou soustrast? To se tak dělá, ne?! Co máte říct lidem, kterým zemřelo jediné dítě?
„Moc mě to mrzí,“ napadlo mě. Snad to nějak pomůže. Může vůbec něco pomoct?
„Kdybys něco potřebovala, stačí zavolat, já přijedu.“
„Šárko, jsi moc hodná. Chci chodit do práce. Nemusíš mě zastupovat, já to zvládnu. Po víkendu přijdu. Vůbec nevím, jak to tu vydržím. Všude tu je s námi…“
Vzlykala a plakala. Všimla jsem si, že na konferenčním stolku ležela ta její kniha, do které vlepovala veškeré zprávy o Jakubovi, a vzpomněla jsem si na titulku bulváru.
Vstala jsem a chystala se odejít. Lenčin manžel byl moc zdvořilý a pomáhal mi do kabátu.
„To nemusíte…“
„Ale ano, jste moc hodná, že jste přišla.“
„Mohu se vás na něco zeptat?“
František se smutnýma očima pomalu pokýval hlavou.
„Já vím, že to asi není vhodné, ale víte přesně, co se stalo?“
„Ale jistě, volali, že šlo o autonehodu.“
Pomalu jsem vytáhla z kabelky noviny. Františka to evidentně udivilo, pak se rozhlédl kolem, snad, aby nabyl jistoty, že ho Lenka neuslyší.
„Raději to hned dejte zpátky do kabelky, ona si ty články schovává.“
„Jenže tomu asi neuteče…“ musela jsem poznamenat.
Ozvaly se kroky.
„Děkuji, Šárko, že jsi přišla, já… já se budu moc snažit dát se co nejdřív do kupy.“ Objala mě a já jsem jen tak tak stihla schovat bulvár.
„Kdykoliv mi, Lenko, prosím, zavolej…“

Odcházela jsem podzimní ulicí na druhý konec městečka, kde jsem měla pronajatou garsonku na půdě jednoho rodinného domku, a myslela na Lenku. Je ohromně statečná. Možná jsem tak brzo za ní neměla chodit. Já sama nevím, co bych dělala na jejím místě. Jak jí asi bude, až se dozví zprávy o domnělé sebevraždě? Co když… co když se doopravdy zabil? Proč? Jako matka bych asi měla výčitky svědomí, kdybych se dozvěděla, že měl problémy. Jako matka bych si asi vyčítala, že jsem si ničeho nevšimla a nemohla včas zasáhnout. Třeba měl nešťastnou lásku… Třeba… ale na to určitě bulvární novináři přijdou sami… byl homosexuál a nechtěl jí to říct… třeba… To samozřejmě není žádný přečin, ale domněnka pro bulvární plátek je to geniální. Oni si určitě něco vymyslí… Přes cestu v parku mi přeběhla veverka a najednou jsem ucítila podivné mrazení v zádech. Co to bylo? Sedla jsem si na lavičku. No jo, moje rande. Možná mi umřel budoucí přítel. Ani jsem ho neznala. Dívala jsem se na chlupaté zrzavé zvířátko, které hopkalo sem a tam a předvádělo se přede mnou jako… jako na divadle. Cítila jsem, jak i mě se derou slzy ven z očí… to prázdné sedadlo ve dvanácté řadě… Potkala jsem ho několikrát, byl tak milý. Bohužel jsem nikdy neměla příležitost si s ním popovídat. Jen přes Lenku jsem ho trochu znala. Samý trénink, ale jednou mi vyprávěla o tom, že snad měl přítelkyni. Ale ano, teď jsem si vzpomněla, chodil s nějakou Marií, tuším, že se snad odstěhovala nebo co… Vytáhla jsem z kabelky znovu noviny. Jakub byl opravdu moc krásný. Bulvár si někde vytáhnul fotku celého manšaftu a zvětšil část, na které je on. Veselé oči, sympaťák. Ráda bych Jakubově rodině nějak pomohla, ale jak?!!

Druhý den ráno cestou do práce jsem šla opět kolem trafiky paní Julie. Tentokrát se u okýnka vytvořila bujně diskutující fronta. Zaslechla jsem výroky jako „a vážně?“, „No, to jsem nevěděla, vypadalo to, že je to slušná rodina“, „Takže ho vážně někdo zabil?“ Jakmile zahlédla fronta mě, ztichla. Stoupla jsem si za poslední osobu a čekala, až na mě přijde řada a ignorovala jsem šuškající spoluobčany maloměšťáky. Tentokrát jsem si koupila patery noviny. Chtěla jsem se dozvědět, co se dá…

Otevřela jsem dveře knihkupectví a provedla obvyklý ranní rituál. Sedla jsem si za kasu a pod pultíkem jsem si roztáhla tisk. Zaslechla jsem zvonek u dveří, vešla paní Benešová, která má na druhé straně městečka malý zverimex. Neměla by už také otevírat? Paní Benešová je malá hubená žena s bílými vlasy a zvědavým kukuč. Pomalu mi padaly z očí růžové brýle ohledně souzení místních lidí. Nežijeme v harmonii. Pomluvám asi nelze zabránit.
Bělovlasá zákaznice pozdravila a pak chodila mezi regály a ohmatávala knihy, jakoby něco hledala.
„Můžu Vám nějak pomoci?“ zeptala jsem se.
Paní Benešová zavrtěla hlavou.
„Zvířátka jsou tamhle!“ ukázala jsem na oddělení s publikacemi o chovatelství.
„A.. ano, vlastně, chtěla jsem si koupit něco o činčilách…“ řekla paní Benešová a namířila si to tam.
„Činčily nemáme, ale mohu je objednat, jestli si budete přát.“
Paní Benešová přistoupila k pultu a řekla: „Dobrá, tak já si ji objednám…“
Podívala jsem se do databáze velkoobchodu a našla dvě publikace.
„Máme tu Chovatelství činčil z vydavatelství Naše zvíře od pana Koutného za 140 korun a publikaci Vše o činčilách od Zlatého stromu za 250 ká čé, napsala to paní Zlámalová,“ okem jsem ji stále sledovala. Byla nervózní a dívala se okolo, jakoby něco hledala.
„Tak kterou si vyberete?“
Paní Benešová pokývala hlavou a řekla: „Tu o činčilách.“
„Chovatelství činčil nebo Vše o činčilách?“ už jsem taky začínala být nervózní.
„Vše o činčilách.“
Zapsala jsem si informace do knihy s rezervacemi. Paní Benešová se znovu rozhlédla a pak tajemně zašeptala: „Paní Lenka tu je?“
„Není, má dovolenou. Potřebovala jste něco?“
Ještě tajemněji se nahnula přes pult, jakoby nás sledovali vojáci.
„To je hrozné, co?“
„A co jako?!“
„No, to co se stalo s jejím synem!“
„Umřel, to se jednou stane každému,“ řekla jsem trochu drsně. Chtěla jsem se té báby zbavit.
„Ale jak?!“ paní Benešová zvedla ukazováček.
„Jak? Přestalo mu tlouct srdce, přestal dýchat a nevykazoval známky života.“ Tak nějak to říkají v televizních novinách, ne? Nežije a tak nevykazuje známky života. Je to idiotská fráze.
„Ale… ale Šárinko,“ nesnáším, když mě někdo takhle oslovuje, ale budiž…, „Šárinko, Vy to nevíte?“ Paní Benešová vykulila své až příliš zvědavé oči.
„Co jako nevím, paní Benešová?“ tvářila jsem se náramně zvědavě. A na minutku mě napadlo, že bych jí mohla nenápadně pod pultíkem kopnout do…
„Von byl teplej!“
„Aha!“¨
„Von to, tento, s těma z fotbalu.“
Ještě donedávna tato paní sem chodívala a lezla Lence do… a vychvalovala si, jak nás jako maloměsto Jakub zdárně reprezentuje v první lize. Najednou je teplej…
„No, nepovídejte, paní Benešová a jak jste se to dozvěděla?!“
„To píšou tady!“ a madam šedovlasá vytáhla ze síťovky bulvární plátek s velikou titulkou „Jakub Novák nejspíš spáchal sebevraždu!“
„Ukažte!“ sáhla jsem na noviny. Dole pod titulkou bylo zase vysvětlení „Podle zdroje, který nechce být jmenován se pravděpodobně…“
„A paní Benešová,“ nedalo mi to a madam důležitě zbystřila, „Povězte mi, jak jste přišla na to, že byl homosexuál?!“
„Vždyť je to v novinách!“
„V novinách, paní Benešová, je domněnka o tom, že spáchal sebevraždu!“
„Tak to musel být homosexuál, vždyť žádnou ženskou neměl!“ Ta paní ví dokonce víc než bulvární tisk.
„Ale v bulvárních novinách se, paní Benešová, přeci píše jen to, co Vám zvedne adrenalin v krvi, rozruší,“ a možná vzruší, „a hlavně, co Vás přiměje, abyste si ty noviny kupovala. Nikdo přeci druhý den po smrti neprokázal, že nešlo jen o autonehodu!“
Paní Benešová, div, že se nepokřižovala, se začala bránit: „Ale, když je to v novinách, musí to být pravda. Kdyby to nebyla pravda, určitě by to nevytiskli!“
Marnost nad marnost.
„Paní Benešová, chcete objednat ještě něco jiného kromě činčilek?“
Paní Benešová znejistila. Snad jí konečně došlo, že má opustit místo mého působiště.
„Né, děkuji. Nashledanou.“ A odebrala se k východu.
„Nashledanou a přijďte zas!“

Když zmizela, vstala jsem, zamkla vchodové dveře, pověsila na ně zevnitř cedulku PŘIJDU HNED a rozložila noviny na pult. Seriózní tisk se zmiňuje jen o tom, že došlo k autonehodě a příčina smrti se vyšetřuje. Bulvární tisk ví mnohem víc. Tedy, „víc“ v uvozovkách.
„Hrozná tragédie, říká kamarád z týmu, je to pro mě obrovský šok, Jakub byl príma kamarád. Nečekaná smrt zasáhla český fotbal…“

Ve tři odpoledne přišla i Lenka.
„Měla jsi zůstat doma, prosím tě…“ vyčítala jsem jí.
„Doma na mě všechno padá.“
Přišlo několik zákazníků a bylo znát, že se chovají trochu jinak. Všichni jí vyjádřili upřímnou soustrast a Lenka se snažila držet. Jakmile jsme ale zavřeli krám, zhroutila se. Plakala a plakala a já vůbec nevěděla, jak jí mám pomoct.
„Je to pravda?!!!“ volala.
„Leni, co?“
„Že se zabil???!!!“
„Vždyť se přeci zeptej doktorů…“
„Ale vždyť to tu píšou!!!“ vytáhla z pod pultu noviny. Já, blbec, je zapomněla schovat.
„To.. to…“
„Šárko, já je mám doma taky….“ pomalu se začínala uklidňovat. Vzlykající jsem ji objala. Bylo příliš brzo, aby šla do práce. Měla zůstat doma.
„Šá… Šárko… doma se to nedá vydržet. S manželem vůbec spolu nemluvíme a všude vidím Jakuba. Všude jsou jeho věci. Když přijdu k němu do pokoje, musím plakat. Nevím, co mám dělat…“ pak se zvedla z podlahy, sedla si na židli a někam volala na mobilem, „A… ano, tady je Novotná. Pane doktore, prosím Vás, zabil se můj syn? Podle lékařského vyšetření nikoliv. A… haló? Ach ano, mám se obrátit na policii…“
Klepala se jí ruka natolik, že upustila mobil.
Jak jí mám pomoct?
„Neměl se věnovat fotbalu, je to samý trénink, neměli jsme ho na fotbal vůbec dávat. Možná by teď žil…“
„Ale Lenko, to je přeci nesmysl…“
„Ne… neměla jsem… měla jsem ho kontrolovat… měla jsem se dívat… měla jsem… měla jsem něco dělat… Šárko, já teď nemám, proč žít…“
Tisíc podobných slov vyslovovala její ústa. A já seděla a pevně ji držela za obě dlaně. Myslela si, že přijde na jiné myšlenky, když dorazí do knihkupectví. Myslela si, že změní osud, možná čekala, že si sem Jakub přijde koupit nějakou knihu o sportu. Já jsem jen tichý přátelský svědek neštěstí blízkého člověka a jeho rodiny.

Po dvou dnech noviny přestaly o Jakubovi psát. Žádné zprávy, žádné pikantnosti, žádné domněnky. O pár týdnů později potvrdila oficiálně policie, že šlo o autonehodu. Autu, ve kterém Jakub jel z tréninku domů, byla chybně provedena poslední technická kontrola. Lenka a její manžel však neměli sílu na to, aby žalovali servis. Tato zpráva však nikdy v žádném tisku nevyšla.

Proč to ale celé vyprávím?

Věcí, které se odehrály okolo smrti Jakuba bylo samozřejmě víc. Lidé si po čase zvykli a Lenka se naučila o Jakubovi mluvit. Nikdy nikdo neprokázal, že by se Jakub zabil úmyslně. Lenku to samozřejmě velmi změnilo, ale po letech se s tím „nějak“ vyrovnala. Pochopila, že nastal jeho čas. Dokonce mi ukázala onu knihu, do které lepila články o Jakubovi, a jedno rodinné album. Ač by mi to byla sama nikdy neřekla, myslím, že mít takového syna bylo pro ní veliké vítězství. Né, proto, že uměl dávat góly, ale proto, že se tak pěkně usmíval na fotkách, kdy jako malý sfoukával svíčky na narozeninovém dortu. Nebo když mu bylo osm a vyrazili společně autem na Bulharska a mámu zahrabal celou až po uši do písku. Nebo když jí seděl na klíně ve třech letech, lízal zmrzlinu a mamince udělal na světle modrých pruhovaných šatech obrovskou hnědou čokoládovou upatlanou skvrnu.

Já Jakuba samozřejmě nikdy nepoznám. Naše rande se nekonalo a já se dala na nějakou dobu  dohromady s panem Dobroslavem. Pochopila jsem ale jedno – vykonstruované domněnky, nepotvrzená fakta, ať už jdou z úst do úst nebo je opravdu někdo vytiskne a prodává v bulvárních novinách nebo v tak zvaném seriózním tisku, mohou doopravdy ublížit obyčejným nevinným lidem. Naše malé městečko je naštěstí přátelské a pár drbů nám životy neohrozí a snad ani pověst. Lenka je stále milá na své zákazníky a ví, že život jde dál. Přišla o to nejcennější, co měla, ale má svou knihu a své vzpomínky. Má manžela, kterého miluje. A má mladou kamarádku, mě.

Kdyby to snad přeci jen šlo, ráda bych touto cestou něco vzkázala lidem, kteří píší noviny nebo jakkoliv fungují v médiích. Uvědomte si jedno – za maskou celebrit se skrývá obyčejný běžný člověk, který miluje. Má opravdu své rodiny, své děti a svůj okruh přátel a známých. Pokud se píše o nevěrách a vykonstruovaných polopravdách nebo se otisknou ubohé fantazie pro zvýšení čtenosti především bulvárního tisku a daná osoba je stále na živu, může se bránit.

MRTVÍ SE ALE BRÁNIT NEMOHOU.

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Próza | Štítky: | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Napsat komentář