Židle

Běžela jsem, jak nejrychleji to šlo, a křičela „Počkej na mě, já už nemůžu!“, ale brácha už zmizel za zatáčkou. Dnes bylo to takové zvláštní jarní počasí, občas mě oslnilo zapadající slunce mezi mraky a do toho foukal studený vítr. Nebe za dráhou se začalo černat.

Bylo mi tak sedm let, když jsem v kamaších a v kostkovaném kabátu běžela poprvé do kina Svět. Přibrzdila mě až hospoda U Kubelků, u zdi byla opřená stará pánská kola a z kanálu na silnici byly cítit splašky. Dveře od lokálu byly otevřené, kouřem zalitý horký vzduch se valil ven a muži uvnitř se hlučně smáli. Trochu byl vidět obraz chlapečka, který čůral do potoka s již tehdy lehce zažloutlým nápisem:  „Nikdy nepij vodu!“ Rychle jsem to pro mě podivné místo přeběhla a už jsem se ocitla u červených vrat, kde stálo jen: „Kino Svět.“

Bratr na mě čekal u vchodových dveří a v ruce už držel dva malé modré proužky – lístky. Ty si od nás s vážnou tváří vzal starý soused oblečený velmi slavnostně. „Snad nám to bouřka nepokazí…“, usmál se a před námi se otevřel sál malého kina, který byl pro mě v té době vlastně neuvěřitelně velký. V několika řadách tu byly leskle natřené černé sklápěcí židle s čísly.

Nepamatuji si, co tenkrát dávali za film, vím jen, že to pro mě byla velmi vážná a důležitá chvíle. Ten film několikrát přerušila bouřka a my jsme zůstali potmě… a radostně jsme zavýskali, když plátno znovu ožilo. Bylo to napínavé snad pro všechny v sále, takový boj techniky proti přírodním živlům. Myslím, že jsme film viděli tak do poloviny, přesto jsem odcházela plná nadšení.

Časem jsme malé kino vyměnili za velké kino letní, když jsme o prázdninách zase pobývali ve starém domě nedaleko Prahy. Postupně se však přestalo promítat v letňáku i ve větším kině u nádraží. Také nápis na červených vratech jednoho dne navždy zmizel. Nikdo by dnes nevěřil, že za železnými vraty vedle hospody kdysi nějaké kino bylo. Jak to tam asi teď vypadá, napadlo mě jednou, když jsem šla okolo. Kam zmizely ty krásné černé židle?

Až jednou jsem se zastavila na kole u Hájku (místní kaštanové aleje), kde bylo fotbalové hřiště a mé oči něco upoutalo. Podél krátce zastřiženého trávníku stály ty vznešené lesklé černé židle. Nějaký muž, nejspíše štamgast z hospody U Kubelků, si právě do jedné z nich típl cigaretu a mně z toho bylo náhle trochu smutno. Tak tady skončilo mé Kino Svět, soused pan Gorčák, co trhal lístky, již dávno zemřel.

Někdy sedávám v jedné pražské kavárně na podobné černé židli a přemýšlím, jak útulná byla malá kina nejen v Čelákovicích, kam dodnes jezdívám, a jak cize, ztracená si někdy připadám v dnešních multikinech.

Pobaveně pozoruji, jak lidé pašují vody se šťávou pod bundou, aby ušetřili něco z rodinného rozpočtu nebo jak se cpou popcornem ve vypolstrovaných sedačkách, kde se jich v klimatizované místnosti sejde sotva deset. Fronty už se nestojí a promítalo by se možná, i kdyby se přes kino převalila vlna cunami, jen se jaksi vytratilo to nadšení a kouzlo, vždyť skoro vše jde dnes stáhnout ještě před premiérou…

Tak kam se hnát, kam běžet? Snad budou mé děti cítit tu nostalgii také, až se ty vypolstrované židle s držákem na pití ocitnou někde na fotbalovém hřišti, ale to se asi nestane… nebo si jich možná nikdo nevšimne.

židle

1 komentář u „Židle

Napsat komentář