Je podzim. Prochází zahradou. Vzduchem voní spadaná jablka a ještě před chvílí zahlédla ježka producírujícího se po okraji silnice. Neví, proč tu je. Proč? Chci znát důvod… Co tu vlastně dělám? Začíná se smrákat a mám tu práci. Cítí ho. Sehnula se. Mňau. Výborně, je tu kočka! Malá mourovatá s modrým obojkem kolem krku se jí lísá u nohou. Pohladila ji. Cítí jeho pohled. Jako by chtěl mít jistotu, že je to opravdu Ona. Kočka dotěrně doráží, div že ji nepovalila. No tak… Myslí si, že ho nevidí. Neujde jí ale jediný pohled, jediné gesto, jediná myšlenka, jediné slovo. Proč? Chci znát důvod. Proč ho tolik…

Bože, to je ráno! Podívala se ven z okna. Je to nádherné, ale také děsivé. Nad střechou protějšího domu se jako balón vznáší sytě růžové ranní slunce. Odpoledne padá, padá do mdlob. Příšerná migréna, ten den ji měla snad celá planeta. Před očima jí probíhají barvy. Bílá, červená, modrá. Možná čistota, možná země, možná intuice. Možná mír, krev a nebe. Možná naše země. Možná nic. Proč ale?

Stojí na peróně s dalšími lidmi. Přes rameno těžkou tašku. Der Zug endet in der Station… hlásí display. Německy. Končí ve stanici. Končí… něco končí, mihlo se její hlavou. Pořád něco končí… Ach ne, raději to nechám být…

Narodil se syn. Synáček, malé pomačkané dítě. Pyšný otec píše. Proč vlastně, máte už děti dvě? Ale tohle je syn!

Prochází obchodem. Laciným asiatským. Pro něco jdu, ale pro co? Prsty prošla po stojanu s pověšenými blůzami. Rozhrnula je. Nemají tu nic, co bych chtěla. Pak narazila na malé dětské tričko, černobílé. Malé, černobílé. Hodilo by se pro syna. Mám ho koupit? Je život černobílý? Není, otočila hlavu a spatřila dvě malé barevné ryby, nesmyslně barevné – v růžové a zelené barvě. Dětské houbičky do koupele. Bez hlubšího rozmyslu po nich sáhla a šla je zaplatit. Musím se smířit s tím, že nic není jen tak. Ryby jsou lepší než černobílé tričko. To tričko bylo smutné. „Chcete na to sáček?“ optala se prodavačka a vyrušila ji tím ze zadumání.
„Ani ne, děkuji.“ Hodila ryby do tašky. Pak zaslechla hovor prodavaček.
„To myslíš vážně?“ „No, vážně, říkali to v rádiu. Prý spáchala sebevraždu.“

Mezi domy, vysoko v nebi Bůh vyčaroval dvě duhy. Nádherné. Každý je vidí. A přitom neexistuje.

„Jak se cítíš?“
„Dobře,“ usmála se. Setřela pot. Cítí se nádherně. Tělo se ještě chvěje. Není to láska až za hrob, není to věrnost, není to touha mít se. Jen se to děje. Usmála se na něj znovu: „Proč to vlastně děláme?“ Pokrčil rameny.

Kráčí pomalu po asfaltové cestě. Duší se dere žal, který chce ven. Kéž by se někdy dala vnitřní temnota člověka zastavit, umlčet, abychom byli jen dobří nebo alespoň černobílí… Ach Bože, proč se musím rozloučit? Sehnula se na kraji chodníku a natrhala malou kytičku chudobek. Statečné kvítky zvedají svou hlavu k slunci i v krutých mrazech i v suchých dnech parného léta. Pokorné kvítky hledající světlo. Silné kvítky. Ano, letos jsou silnější. Začínají se nápadně podobat kopretinám. Jako by je Bůh rozhodil po trávě nám za odměnu, abychom viděli, že celý rok kvete. Jako by jim dal privilegium připomínat jaro. Hotovo. A tak jde dál s malou kytičkou, kterou svírá dlani. Ptáci létají zatraceně nízko. Tady je to tak vždy. Je to divné místo… před očima prolétla straka, její modrý ocas ji oslnil. Před vstupem do lesa se zastavila a oči objevily několik fialových květů. Sehnula se a utrhla dva pevné stonky lučního čehosi. Mraky se začaly rozhrnovat a propouštět sluneční paprsky. Ty kreslí zářivá oblaka na zem. Prošla po písčité cestě, zahnula ke stromům a našla ten správný. Jeden, který se v kmeni rozvětvuje ve dva. Co teď? Mám vyrýt klackem do hlíny kříž? Ale proč? Spustila květy z dlaně, jako když Bůh rozsévá sněhové vločky začátkem zimy. Popadaly. Dva kvítky, jako by k sobě našly cestu. Hledí do sebe.

Důstojný pohřeb.

Všechno nejlepší,“ usmála se rozverně a podala mu dárek. Dlouhé sirky. Věděla, že tomu nebude rozumět a věděla, že chtěl něco jiného. Knihu. Knihu, kterou neumí vybrat. Opatrně ho políbila na tvář zarostlou jemný vousy. Je mi to líto, ale nemůžu ti to slíbit. Nemůžu ti slíbit věrnost a lásku, dokud nás smrt nerozdělí. Ale budu s tebou. Tak, jak můžu. Nevím proč, ale je to tak.

Hroutí se a ožívá. Jedni slaví narození a druzí smrt. Jedni lásku a druzí zklamání. Ty kvítky znovu nevyklíčí, ale aspoň se poznaly. Ta hvězda nikdy nezhasne. Ač zdá se, že žijeme jen své životy, jde jen o klam. Jako duha sedmi barev.

Po těžkém dni, kdy duše chtěla z těla ven a už se nevrátit, se pomalu probouzí. Snad je to sen. Vidí Jeho. Usmívá se. Je i není krásný. Je všechno. Jako její život. A říká: „Mám tě rád.“

(Obrázek – Tomáš Prokopič)