Ráno mě probudila polibkem.
Sakra! Protřel jsem si oči. Zaspal jsem! Manželka bude mít řeči…
Ozval se rozespalý ženský hlas: „Miláčku, jak jsi se vyspal?“
Pod jemnou peřinou jsem projel prsty kolem jejich boků a zastavil se u ňader. Tohle najít po ránu v posteli je mnohem příjemnější než nechat se budit dětským skuhráním… Několikrát v noci si žena sedává na okraj postele a kojí Honzu. Pořád si stěžuje na únavu. Že zase musí kojit a starat se, že se musí pořád starat a že já si klidně chodím do práce. Jana jako by po narození Honzy zestárla. Zaoblila se celá nebo spíš napuchla. Její ňadra se zdvojnásobila a připomínala mi balóny. A je strašně přecitlivělá, člověk už ani neví, co jí má říct, aby ji uspokojil. A přitom je neuspokojený. Neustále. Jedna hádka střídá druhou, takže se musím občas v práci zdržet. Mám prostě moc práce.
Tahle laňka je vděčná za každý večer. Někdy i za noc.
Teď ji jazykem projíždím okolo ňader a ona se chvěje jak tětiva. A ke všemu říká to, co jsem tak dlouho postrádal: „Jsi úžasný…“
Vstala a laškovnými krůčky odcupitala do koupelny. Boky se jí roztomile pohupují.
Zvednul jsem se, zapálil si cigaretu a nahý došel do předsíně, abych z manšestrové bundy vytáhnul mobil. Zase několik nevyřízených e-mailů a smska od Jany „Kdy přijdeš domů?“
Nikdy. Nejraději bych se nevracel. Tisíc lidí pořád po mě něco chce a do toho ona. Že chci něco já, je každému jedno. Potřeboval bych být na mnoha místech najednou a přitom bych nejradši byl aspoň chvíli sám. V klidu. V tichu. Někdy vážně uvažuji nad tím, že odjedu někam daleko, koupím třeba statek s krávami nebo stádo ovcí a budu je chodit pást. Jenže, tam by asi se mnou nepásla tahle laňka.
„Udělej si kávu, miláčku!“
To volá ona z koupelny.
Určitě.
Došel jsem ke kuchyňskému koutu. Má ho tady oddělený malým barovým stolkem, na něm stojí drátěná mísa s čerstvým ovocem. Květiny ve váze. Asi… nevím, co jsou zač. Ty ženské si zakládají na takových… Kde jen to? Už vím. Zapnul jsem kávovar a vytáhnul ze skřínky papírový pytlík s pressem. Našel jsem košili a zbytek oblečení, ona je stačila úhledně poskládat na křeslo. Vůbec si na to nepamatuji.
„Dám si vanu!“ volá. Jistě, dej si. Aspoň budu mít klid.
„Jo jo, dej si!“
Nad kávovarem se vzdula pára a já vytáhl malý hrnek naplněný silnou voňavou kávou. Mobil zapípal. Manželka, zase manželka. Otevřel jsem prosklená dveře vedoucí na prostorný balkón a posadil se na dřevěnou lavici. Všude samé kytky. Ženské jsou doslova ujeté na pěstování květin. Na zábradlí je připevněný bambus, takže sem není vidět. Co jí mám odpovědět? Ne jí, ale manželce? Nic. Až přijdu domů, řeknu, že se mi vybil mobil a že jsem se zdržel v práci a nechtěl je budit. Bude řvát, ale na to jsem zvyklý. Budu lhát, ale proč ne, chvilka klidu po ránu v horkém létě, po noci s krásnou holkou s dlouhými blond vlasy a oblými pevnými ňadry, je pro mě jako ta rekreační aktivita. O rekreačních aktivitách se zmiňovala lektorka na posledním povinném školení time managementu, na němž jsem se na chvíli stavil. Nemusel jsem, ale její postava, ty její nohy směšně zahalené v krátké sukni, ty její boty na podpatku… Správně. Ta samá lektorka právě relaxuje ve vaně s mořskou solí. V noci se také rekreovala. Vyfoukl jsem cigaretový kouř a cítil, jak se dostávám do pohody. Venku už teď začínalo být pěkné vedro, slunce se povážlivě přibližuje a svítí mi do očí. Klid, konečně klid.
„Už jsem tady!“ řekla ona zpěvně. Pořád se usmívá. Její dlouhé vlasy jsou mokré a vlní se kolem ramen, spadají na krátký béžový župan. Úzké modré oči se rozverně smějí. Dokonce se stačila namalovat, její pleť je matná a voní po květinách. Rty se jí lesknou, je zkrátka dokonalá. Chytnul jsem jí na zátylku a začal líbat. Celá se prohnula. Pásek županu se uvolnil a župan sklouznul na zem.
Na zábradlí je připevněný bambus, takže sem není vidět.