Hudba večera

Úryvek z mé rozepsané novely vypráví o sibiřském chlapci, kterému zemřeli rodiče v jeho útlém věku. Další léta strávil v dětském domově. O několik let později se o něm dozvěděli příbuzní, kteří si chlapce vzali sebou do prosluněné Kalifornie.

Jednoho červnového podvečera převládala u rodiny Cooperových příjemná atmosféra. Seděli v obývacím pokoji a povídali si se svými přáteli, které si pozvali na večeři a sklenku červeného vína. Hovořili o práci, o stále probíhající válce v Koreji a o svých dětech.

V sedm hodin byli personálem svoláni do jídelny k večeři. Když všichni začali jíst včetně dětí, náhle se teta Luisa zarazila a rozhlížela se, u stolu chyběl David.  Hledali jej po celém domě, ale chlapce nenašli. Strýce Edwarda napadla myšlenka, kde by ten uličník mohl být. Řekl ostatním, ať počkají uvnitř, že se půjde podívat ven sám. Luisa chtěla jít s ním, ale on to nevlídně odmítl. Všichni se lekli náhle změny v jeho chování. Byl rozčílený. „Až já ho najdu, ten to ode mě schytá. Vždyť je mu teprve deset let, nemůže se takhle courat po okolí, kdykoliv se mu zamane. Především když se již stmívá.“ dořekl větu s třesoucím hlasem a odešel z domu.

Předpokládal, že se David bude procházet nebo houpat na houpačce v dolní zahradě. Cesta do zahrady byla strmější, vydlážděná kamennými oblázky, ale posypaná suchými drobnými kvítky z kaktusů, které kvetly okolo. Edward Davida na zahradě nenašel, vyšel zpátky nahoru, a najednou si všiml v dálce malé postavičky na úpatí skály, kde příliv prudce narážel do skal. Dostal strach, že se chlapci něco stane a běžel za ním. Uprostřed cesty se však zastavil a byl ohromen melodií houslí, na které slyšel v dálce hrát toho malého rošťáka. Nenechal si tento zážitek pro sebe a běžel pro ostatní.

David zapomněl, kde stojí, tóny houslí se rozletěly a všechno to, co prožil za svého bídného dětství, se náhle vylilo z jeho srdce vulkánem zvuků srážející všechno, co jim stojí v cestě. Hrál jako šílený, nevěděl, jak už dlouho hraje, jenom cítil, jak mu slzy zalévají jeho velké modré oči. Slunce už pomalu zacházelo za obzor, rackové žalostně kroužili pro svůj úlovek nad rozbouřeným mořem a svojí chycenou kořist si odnášeli na úpatí útesu.

Rodina a přátelé se zpovzdálí dívali na chlapce, aniž to tušil. Celé tělo se mu chvělo, kolena se třásla, únavou se zapotácel a upustil smyčec. Schoval zase housle do pouzdra a sestoupil zpátky na dolní cestu směrem domů. Tu teprve uviděl kolem sebe svojí rodinu a přátele. Všichni mu tleskali, teta Luisa jej s dojetím vzala okolo ramen a odvedla domů.

Bylo už pozdě večer a venku se opravdu setmělo a nebe se rozzářilo stovkami hvězd a v této světlé noci postupně odeznívali ještě vyluzující tóny houslí, spjaté s harmonií přírody.

Napsat komentář