Povídka budiž inspirována vánočním pozorováním ptactva.

Ozval se stejně nesnesitelný pronikavý zvuk, jako když dlouhými nehty projede soudružka učitelka během názorného nákresu kruhu obrovským kružítkem v hodině geometrie na tabuli – skřííííp, když stařík za sebou zavíral vchodové dveře. Už je to tak dávno, že by si Vlastimil sotva podobný výjev z dětství vybavil. Šedofialovou plátěnou tašku položil opatrně vedle botníku, vysvlékl si kabát, smeknul manšestrovou čapku a obojí pověsil na věšák vedle zrcadla.

Nevěnoval příliš velkou pozornost svému odrazu a i kdyby se snad o i to pokoušel (a to u něj vážně nehrozilo), neviděl by jasně. Zanedbanou zrcadlovou plochu pokrývaly ulepené bílošedé otisky prstů, tudíž podávaly jen mlhavé sdělení. A jeho obraz? Vyhublá vrásčitá tvář s vystouplými lícnimi kostmi, ostré bílé strniště na bradě a nad tenkými rty, oči vpadlé tak, že připomínaly skrýš pro netopýry, špičaté velké uši a na hlavě sotva vlas. Od doby, kdy zemřela manželka, je pozorování sama sebe ztráta času a s tímto pohledem související některé hygienické úkony Vlastimil dokonce degradoval na poslední stupínek důležitosti své osobní pyramidy potřeb.

Tu zbytečně velikou plátěnou tašku sebral zase ze země, rádoby pro srandu králíkům ji uchopil jen do dvou prstů tenkých jako jehličky. Ještě v zimních ošoupaných a na mnoha místech poprskaných polobotkách, které před dvěma lety koupili s Ivanou u Vietnamců na tržišti naproti autobusové zastávce, odkráčel do kuchyně a pak ji nechal, evidentně také pro srandu králíkům, padnout vedle lednice. Tento úkon zapříčinil hlučné melodické souzvučí lehce srovnatelné se zběsilými bitím kostelních zvonů šířících poplašnou zprávu do dalekého širokého okolí. A jeje, to budou ty Prímusy….

Vlastimil otevřel horní kuchyňskou skřínku a hned se mu vybavila vzpomínka na to sobotní odpoledne před sedmi lety, kdy ji pod Ivaniným bedlivým dozorem olepoval igelitovou tapetou s pruhovaným vzorem, a sáhnul po sklence s ozdobnými promáčklinami. Nadzvednul kličku u kohoutku, natočil vodu a naráz několika loky ji vyhltal. Uá, ulevil si. To bude zas den…

Jeho pohled zaznamenal blátivé stopy v předsíni. Na dálku mu to ještě pořád ostří, zato na čtení musí už od třicítky používat dioptické brýle. Kdyby to jen viděla Ivana… Jeho hubené a vráskami protkané dlaně sáhly po jaru s vůní citrónu a omyly se jím a spláchly vodou. Znovu pohlédl na ty stopy. No, ta by mi dala, to ona nemá ráda… ale co…

Sáhnul pro tašku, aby vybalil nákup – paštiku, šest rohlíků, jednu bramborovou a jednu hráškovou polívku v pytlíku bez škodlivých glutamátů, jeden uvařený houskový knedlík a deset vajec v podlouhlém papírovém platě. Od slepic z podsádou. Ty vejce snesly stoprocentně zfetované oškubané slípky v hromadném kurniku, zamumlal si pro sebe, a vůbec se napozastivil nad chybným gramatickým vyjádřením (pochopte, správně se říká ta vejce nikoliv ty vejce). A tu podsádku, pche, ttrávu (!) vyfotili v slepičí rezervaci jen kvůli obalu! Na mě si, holobrádkové, nepřijdou… Hned na to se sám pro sebe uchechtnul pozorujíce vybalené suroviny – to bude bašta!, a zalovil v tašce, aby postupně vyskládal na kuchyňskou linku všechny čtyři lahvinky Prímusu, symetrické skleněné manekýnky chránící svým tělem tekutinou, o jejíž zdravotní nezávadnosti, ba dokonce i výživové hodnotě, neměl Vlastimil, co živ byl, pražádných pochybností.

No jo no, oko zabloudilo směrem k chodidlům. Pořád mám ty boty… sebekriticky si musel přiznat, že přeci jen prodlévat delší čas ve venkovní obuvi v prohřátém bytě není úplně normální a po dvou minutách vnitřního přemlouvání svého vzdorovitého já se odšoural do předsíně, konečně se přezul a konečně ho také napadlo, že za sebou ten nepořádek uklidí. V koupelně napustil vodu do kýble a ponořil do něj hadr. Pak opatrně kleknul na všechny čtyři a umě začal rozmazávat po předsíni zemí ovoněné bláto. Připadal si jako stará, tučná uklízečka ze závodní jídelny, kterou vídával při odchodu ze závodu drhnout podlahu. Říkalo se jí Julča s velkou zadnicí. Uchechtl se. To je den…

Venku se blížilo stmívání.

Po skončení „úklidu“ vytáhnul z šuplíku starý původně mluvící otvírák, který dostal při rozlučce v závodu spolu s dvaceti pivy pěkně zastrkanými do velkého proutěného košíku, a posadil se k malému kulatém stolku s jednou židlí uprostřed kuchyně. Jeho povrch zdobilo několik zářezů, jež vznikly důsledkem kutilských nehod během posledních dvaceti let – počínaje hoblováním prahů a konče opravami televize. Leta vytrénovaným hmatem otevřel pivní láhev a napil se, pak spokojeně vydechnul. Tak. To zatím stačí, zahuhňal si pro sebe, pivo dám na balkón, je tam zima jak v psinci, ještě větší než v lednici, venku nezteplá, a tahem otevřel kuchyňské balkónové dveře.

Fuj, to je mráz! V rohu balkónu byly položeny dvě papírové bedny s posledními podzimními jablky. Malé, vedle sebe i na sobě poskládané kouličky dokonale prolezlé červími chodbami. Položil lahve na kraj hned za druhé křídlo balkónových dveří, které obvykle neotvírá, aby zbytečně neprodléval v mrazu a zabouchnul. Červové jedni červiví, zamumlal si pro sebe, kdybyste do těch jablek nelezli, nebyli by z vás dneska zmrzlí muži! Pankráci, Serváci a Bonifáci, červáci! Vlastmilův, řekněme málo smysluplný, černý humor ten den dosahoval až oslavných výšin, jen se o něj neměl s kým podělit.  Kamarád a hospodský kumpán Honza Pospíšil se rozhodl zemřít už před rokem a Ivana? Ta už domů… Z pomalu, ale jistě dotírajících myšlenek na manželku ho vytrhlo jemné ptačí capkání. Neslyšel ho, ale viděl. Kos! Po balkóně si sebevědomě hopká malý ptáček s černými pírky a sytě žlutým zobákem! Vesele si kadí, klove do červivých jablek a… co to… co to…? Kosák mistrně uždibováním zobákem jakoby odcvrnkne jedno malé pěkně červené jablíčko na okraj balkónu a pak ho, opravdu, doťukne tak, že jablko spadne dolů! Pták frnk´. Zloděj!, napadlo hned Vlastimila. Otevřel balkónové dveře a zvolal do stmívající se městské části „Ty hajzle!“ V tu chvíli se rozsvítila pouliční světla a s nimi na dohled viditelná městská vánoční výzdoba včetně světelného řetězu obtáčejícího jako had vysoký smrk podřimující  hned naproti. Roztomilá bílá světýlka. Pes, kterého venčila sousedka Mrázková na chodníku pod domem, se rozštěkal a rozvyl. Obtloustlá sousedka vzhlédla a zavolala: „Šťastné a veselé, sousede!“ Vlastimil znejistil, trochu se zastyděl, ale neodpověděl, jako by nic chňapnul dvě jablka a rádoby nenápadně vklouznul zpátky do kuchyně a prosklené dveře za sebou zabouchnul. Jablko položil na stůl, odešel do obýváku, jeho hubená postava pohodlně zapadla do dvacet let starého prosezeného červeného křesla a automaticky stiskla tlačítko na ovladači. Výborně, dávaj vraždy…

O dvě tradičně napínavé hodiny později znovu otevřel balkónové dveře a tentokrát chňapnul lahev s nedopitým Prímusem. Z kuchyňského stolu vzal balení Májdy, igelitový sáček s rohlíky a malý nožík ze šuplíku. Hodně ostrý nožík, který právě dnes, když se probudil o půl páté, snad z nudy, obrousil včetně všech ostatních nožů, které po šuplících našel. A pak to šel ještě zaspat. Tento nožík nebyl rozhodně určen k mazání pomazánek na pečivo, spíše ke kuchání ryb a Vlastimilovi se před očima zjevil obrázek manželky, kterak oblečená v modrých teplácích a starém hnědém svetru stojí u kuchyňského stolu a trpělivě kuchá kapra. Vlastimil sedíval u kulatého stolu na své židli a popíjel Prímusy a přitom ji kritickým okem pozoroval při práci. Často ji uctíval drsnými narážkami, které mu připadaly nezvykle něžné, obvykle na téma šířky jejího pozadí (pokaždé vybavujíce si vytírající Julču), do kterého si alespoň jednou v roce na Vánoce vydatně plácnul. Ivana to trpělivě snášela, věděla, že jde jen o hru. O lety prachem zanešenou milostnou taškařici…

Pivo si tentokrát nalil do skleničky s promáčklinami, kupodivu se mu podařilo vytvořit i pěnu, usrknul a částečně slíznul bílé vousy ze rtů. Opatrně otevřel plechovku s očkem, které slouží namísto otvíráku, vytáhnul rohlík z pytlíku a namazal jej silnou vrstvou paštiky. Lahoda. Pravda, bez talíře, ale co, Ivana tu stejně není…

Pohled v pravou chvíli zamířil k balkónu. Kos, ten starý zlodějský pták, pravděpodobně pozval slečnu na hostinu. Páreček hopkal sem a tam a přihrával si zobáky jablko až na okraj cihlové dlažby a to se přesně podle předem dobře promyšleného strategického plánu skoulelo dolů. Já se na to!, zahuhňal si pro sebe Vlastimil. Pak si ale vzpomněl na Ivanu a rozněžnil se. To bývaly časy, kdy Ivana v modrých teplácích a starém hnědém svetru trpělivě sypala ptáčkům po římse balkónu slunečnicová semínka a zvědavě vyhlížela první sýkorky… a ta její zadni… Vlastimilovi zacukala brada. Dožvýkal poslední sousto prvního rohlíku a chystal namazat si druhý. Vánoce… Svátky jsou tady. Radujme se. Ale sám? Z čeho by se měl radovat? Najednou kouká na to jedno ze dvou jablek, které si před dvěma hodinami přinesl z balkónu. To si dám, až dojím tu paštiku. No jo, Ivana. Ach jo. Vstal a vytáhnul ze skříně malý bílý talířek a spořádaně si znovu sednul k večeři.

Mezitím se páreček kosů vrátil. Drze oklovával jablka v bednách. Vlastimil pozorujíce to balkónové divadlo ustal ve žvýkání, hajz… kosice jako by ucítila důchodcův pohled, ustrnula a zpříma na něj počala hleděla, zatímco kos se snažil na její stranu odcvrnknout další naklovaný sladký dar podzimu. Vlastimila ten výmluvný ptačí pohled upřímně dojal. Jabko? Vánoce? Ze stolu vzal jedno neomyté jablko, aby jej rozkrojil. Automaticky, bez rozmýšlení, těmi od paštiky mastnými prsty s vůní citrónového jaru na nádobí. Rozkrojil ho jinak, než byl zvyklý – napříč. Tak to dělávala Ivana o Vánocích a vždycky u toho pronesla: „Tak… rozkrojíme jablíčko…“ a když tam bude hvězda, budeme mít šťastný rok, a když křížek, tak… Ták… chvilka napětí… na Vlastimila vykoukly dvě hvězdy, v jejichž cípcích jako ptačíčkové v hnízdech choulily se malé hnědé pecky. Vlastimil se zaradoval – nejen že hvězdička, ale jablečná dužina je čistá, prostá červích prolezlin! Chňapnul půlku jablka, tiše vstal a pomalu otevřel balkónové dveře. Zatím co kosí gentleman pořád tvrdošijně kloval do jablka, asi se jej snažil (překvapivě) odpinknout na kraj balkónu a pozvat svou milou na štědrou večeři, dáma pořád strnule zírala na starou vyhublou opuštěnou lidskou bytost s bolavými zády. Stařík ale nezamával rukou a nezvolal kššc, které kosice slýchávala celkem běžně, udělal kousek, za nějž by na něj byla manželka pyšná. Sehnul se, přičemž mu luplo v kříži, tiše položil půlku jablka s hvězdou na druhý kraj balkónu. Tak si ho sežerte, ptáci, zahuhňal, a zavřel za sebou. Až teď se kosice probrala ze strnutí, odhopkala k vánočnímu dárku, a na jedno klovnutí ho odšťouchla dolů.

Vlastimil stál v kuchyni a díval se na balkón. Pěknej svičník tam mám. Ale zase přilítnou…