Cesta do minulosti

Dlouhá, temná kamenná chodba osvětlená pochodněmi. Plápolající oheň svítí na cestu do daleké minulosti. Vydala jsem se na putování časem, odhodlaná, vstříc minulému životu, který mě volal k nahlédnutí a i přes pocit nadšení, nedočkavosti a zvědavosti, cítím závan obav a strachu. Hlas v hlubinné regresi, odpočítává a mě celé tělo těžkne, má mysl se přestává soustředit na čísla a soustředím se pouze na cestu, aniž bych tušila, kam mě zavede. Mám pocit, že se propadám někam hodně hluboko. Procházím dveřmi, vidím pouze bílé světlo, které je tak intenzivní že mě oslňuje. Začínám vidět gotické tmavé, vysoké okna. První myšlenka, která mně napadne je, že jsem v kostele, nebo v podobné stavbě. Dívám se kolem sebe. Jsem v tmavé, úzké, klenuté síni s vysokými stropy. Zdi jsou holé, bez výzdob. Žádné náboženské motivy. V čele sálu je vysoký dřevěný stolec a před ním stojí štíhlý muž v červeném plášti. Nevidím mu do obličeje. Cítím chlad, i když za oknem svítí slunce, jehož paprsky prostupují okny. Po obou stranách této gotické místnosti sedí asi osm mužů oděných do černých upnutých šatů, zdobených bílými límci, které připomínají spíše zdobené obojky jako pro smečku psů, která slepě následuje svého pána. Rozhlížím se kolem sebe a pořád nemůžu uvěřit tomu, co vidím. Začínám mít pocity, které se mi nelíbí. Hlas, kterému naslouchám, mě uklidňuje a začíná se ptát na mě. Soustředím se, připadá mi to obtížné. Najednou se dívám směrem k zemi. Vidím, že jsem oblečena do červených, bohatě řasených brokátových šatů. Jemně nadzvedám sukni, abych viděla na boty. Mám červené střevíčky. „Sakra, co to má znamenat !“ Byla jsem připravena vidět ženu odsouzenou k smrti upálením v rozervaných špinavých šatech, tak jak tomu všechny indicie nasvědčovali a teď tohle. Vůbec tomu nerozumím, nerozumím tomu, co vidím! Dívám se na ruce. Nejsou staré, ani špinavé, naopak jsou velice dobře pěstěné. Pravou ruku mi zdobí zlatý, velký prsten s červeným kamenem. Dívám se a vidím, jak mi dekolt zdobí velký zlatý kříž. Cítím strach, zoufalství a zradu. Zradu muže, kterého jsem milovala. Bolí mě u srdce, úplně hořím. Srdce mi přímo buší a já mám pocit, že mou hruď roztrhne. Svírám zlatý kříž ve svých rukou. „Já věřím v boha, ze srdce v něj věřím.“ Muži v černém mají sklopené hlavy a nikdo nic neříká, ani se na mě nepodívají. Začínám cítit obrovský vztek z jejich slabosti a zbabělosti. Srdce mi tluče závratnou rychlostí, prožívám strach o můj život. Muž v červeném plášti, cítím, že mě miluje. Vynáší rozsudek nade mnou, rozsudek smrti. Projíždí mnou strašná bolest. Cítím ji ve všech svalech a kostech. Nemohu dýchat. Dávám se do hrozného pláče. Vše co prožívám je tak silné a emocionální, trhá mě to na kusy !

Hlas, který slyším, mi sděluje, že teď už jsem pouhým pozorovatelem. Už nic nemusím prožívat znovu. Vše má proběhnout bez emocí. Rozhlížím se a vidím mlhu. Najednou z té mlhy vidím dřevěné pódium. Je to popraviště. Vidím ostří kovu, které mi sťalo mou hlavu. Nic necítím. Necítím žádnou bolest ani strach, necítím nic z těch pocitů, jako když jsem byla odsouzena.

Procházím temnou, úzkou kamennou chodbou, která je osvětlena světlem z pochodní. Připadá mi, že jdu celou věčnost. Hlas, kterému naslouchám, odpočítává a já už chci projít těmi známými dveřmi do oslnivého bílého světla. Opět mi chvilku trvá, než se rozkoukám a jsem schopna něco uvidět. Stojím ve známé gotické síni. V čele stojí vysoký, štíhlý muž v červeném plášti. Po stranách místnosti sedí „oněch“ šestnáct mužů v černém. Mám strach, znova a znova. Opět přicházejí ty známé pocity strachu z autority, oni mi vzali život. Po kamenné dlažbě za zvuků kroků s ozvěnou ke mně přichází muž v červeném plášti. Kleká si přede mnou na koleno, vztahuje ke mně ruku a praví: „ odpusť, mi má královno.“ Slzy mi stékají po tváři. Srdce mi tluče a bolest svírá hruď. Jak strašlivě silné emoce prožívám. Chytám muže za ruce a on vstává z chladivě kamenné podlahy nehostinného místa gotického chrámu. Přichází hluboký pocit lásky a odpuštění. Cítím to v srdci a přes slzy nic nevidím. Stojím ve svých krásných rudých, bohatě řasených šatech a opět cítím svou sílu. Cítím tu velkou energii, pro kterou jsem si tam přišla. „Odpouštím Vám všem, všem mužům, kteří jste mě zradili. Odpouštím Vám všem, všem mužům, kteří jste mě o můj život připravili. Odpouštím vám všem, všem mužům, kteří jste mě, křivě obvinily z kacířství a já ve svém srdci víru v boha měla.“ Přichází neskutečný pocit úlevy, pocit božské lásky a odpuštění. Najednou cítím nádherný vnitřní klid a mír. Takovou vyrovnanost a harmonii o které jsem ani netušila, že existuje.

Hlas odpočítává návrat do přítomnosti. Jsem zpět. Protahuji se. Ještě zůstávám chvilku ležet. Dívám se do stropu a snažím si srovnat myšlenky, prožitky, a emoce. Utírám si slzy, které ještě nestihly uschnout na mé tváři. Tělo mě bolí pod náporem svalového vypětí, které jsem prožila. Pomalu vstávám z postele a připadá mi, jako bych zdolala stovky prožitých let. Jdu do kuchyně, mám hroznou žízeň. Oči, mám zakalené pod slzami, které ne a ne vyschnout a vrátit se do minulosti. Piji vodu a začínám se dusit. Probíhá hrozná bolest v krku. Usedám na pohovku a dávám se do smíchu. No jo, jak se má člověk napít, když přišel o hlavu.

Vrátila jsem se v čase pro energii, sílu, která na sebe začala upozorňovat v noci místo klidného spánku v obtížnějším období mého života. Absolvovala jsem dobrodružnou cestu, tušila jsem obvinění z kacířství a smrt, ale stejně mě překvapilo a přineslo spoustu otázek na to, co jsem viděla, cítila a opět prožila. Naplnilo mě štěstím odpuštění, kterého jsem byla schopna. Celým mým tělem prostoupila láska. Jsem za tu cestu neskonale šťastná, a děkuji za pochopení. Pochopení, proč jsem od malička babičce Jitce utíkala z kostela, když mě tam chtěla vzít. Proč jsem se na „jihu“ před kostelem, kde byli „ostatky“ svatého pozvracela a proč jsem dostala hysterický záchvat, když můj tchán chtěl pokřtít mé syny.

Jsou nádherné věci mezi nebem a zemí a proto mne zde život baví.

Děkuji
Jolana, Mělník 23.8.2013

Napsat komentář