Muž lehající si na pás

Byl to kmet, z dálky poznali jste ho hned. Říkali mu Forest. Ohnutý jako paragraf plahočil se vpřed. Ochrnutou měl ruku i nohu, jež mu uhnívala a o níž kolovaly zvěsti, že mu jednoho dne upadne dočista. Snad pomohla by mu očista. Všechny zdravil už ode dveří. Vypadal trochu jako veterán z Vietnamu. Ale více připomínal Tasmánského čerta.

Při nakupování házel housky do vozíku a následně na pás u pokladny, načež si tu poslední vzal do pusy a jak široký tak dlouhý se položil na pás. Přijel hezky paní pokladní pěkně pod ruce zakousnutý do housky s vytřeštěnýma krvavýma očima. Žena v syntetické firemní zástěře se jmenovkou „Helena je tu pro tebe“ Tasmánského čertíka pohladila po vlasech a něžným hlasem pravila: „Chlapče, ale ta houska patří do sáčku!“ On jen s plnou pusou a přivřenýma očima přitakával. Na pás mu ukáplo pár slin. Ostatní zákazníci přihlíželi jako zkamenělí.

Forest, pořád položený na páse, jal se ochmatávat paní pokladní, přičemž housku nedal z huby, funěl a slintal. Pak mu houska vypadla a zakutálela se paní Heleně kamsi pod židli. Byla to kaiserka z bílého pečiva, tu měl totiž Forest nejradši.

„No to snad nemyslíte vážně, okamžitě dejte ty svoje špinavé pracky pryč!“
„Mileno, Mileno, miluj mě ještě jednou!“
„Nesahej na mě, ty prase starý! A já jsem Helena, když už…“
„Mileno, ukaž koleno!“ sápal se po ní, Milena pořád seděla za pokladnou, kam se skoro nevešla, s jeho hlavou zabořenou v klíně. Poté začala velmi nahlas vzdychat. Forest objevil její bod G.

Ten sen se mu vracel každý den, noc co noc. Pokaždé, když viděl jezdící pás, bralo ho spaní. Jezdící mechanismus mohl taky za jeho postižení. Před deseti lety, kdy ještě dělal v továrně za pásem, se na chvíli zapovídal s mladou brigádnicí, načež ho pás zachytil a zmrzačil mu nohu i ruku. Půl roku si tenkrát poležel v nemocnici. Invalidní důchod mu uznali tři roky před odchodem do penze. Od té doby se začal Forestovi vracet sen, v němž si lehá na pás a líbá korpulentní upocenou pokladní. Jeho poslední šance na lásku. Kdo by taky chtěl mít něco se starým chromým vousatým chlapem?

„Okamžitě z toho pásu slezte!“ napomenula ho přísným hlasem pokladní v samoobsluze. Jenže těžko to vysvětlíte člověku, který se při každém nákupu cítí natolik vyčerpaný, že si musí lehnout. Než si zcela zvyknul na své postižení, lehával si na lavičkách v parcích. Usínal na eskalátorech v metru a v obchodních centrech. Pokaždé se probouzel na zemi a odevšad ho vyhodili. Do Tesca, kam chodil dříve, měl vstup zakázán, a policajti ho taky dvakrát nemuseli. Forest vnímal život z trochu jiné perspektivy.

Jediný, kdo mu rozuměl, byl prošedivělý rasta za pokladnou v Tescu, který rovnal peníze rychlostí bankovní čtečky. Jenže rasta už v Tescu nedělá, proto Forest začal chodit do Alberta. Měli tam sice místo vozíku košíky na kolečkách, ale nebyly tam takové fronty jako v Tescu. Po pár návštěvách si Forest zvyknul a stal se z něj štamgast. Dával se do řeči s bábami o holích, s kluky v odrbaných košilích, co si dávají k snídani pivo a k večeři rum. Za pokladnou našel další spřízněnou duši, opět to byl muž. Starý dobrák pan Bernardýn, který, když se napil, mohl se rozdat, přestože toho sám moc neměl. Hlas měl jako Forestův oblíbený herec Jiří Lábus a už od pohledu působil poněkud úchylným dojmem. Možná byl taky na kluky, a tak se Forest měl před ním raději na pozoru.

Taky tu byl černoušek Pierre, který říkal jen tři slova: „Dobry den, dekujuuu, naschedanó.“ Uměl i slovo čtvrté, ale to říkal jen hezkým ženám na odchodu. „Dobry den, dekujuu, hezkéé odpoledne.“ Ženy se na něj usmívaly.

„Ten pazdrát na to ještě nějakou sbalí,“ posteskl si Forest a zastrčil si svoji čouhající flanelovou košili zpátky do kalhot. Znovu si tak připomněl svůj poslední životní sen. Alespoň jednou v životě si ještě štrejchnout. Sice nahou ženskou znal roky už jen z televize, z programu TVP2, kde každou neděli po 23. hodině dávali „Polské ložnice“, ale pořád se cítil tam dole aktivní.

„Ještě jednou, naposledy, si štrejchout!“ opakoval si polohlasem, když odcházel z prodejny Albert. Jakýsi sekuriťák mu při odchodu vynadal, že svou loudavou chůzí zničil vstupní dveře. Sekuriťák, celý rudý vzteky, programově zvyšoval hlas, byl natolik rozčílený, že u toho doslova nadskakoval a zmateně salutoval.

„Ty dveře se vždycky, ale vždycky zavíraly!“

Foresta to trochu vyvedlo z míry, uklidnil se až při poslechu jazzu, který vyhrával u vchodu. Zakousl kaiserku a belhal se domů do svého jednopokojáku se semišovým propáleným křeslem a věčně rozladěnou, nahlas puštěnou televizí, již měl zapnutou hlavně proto, aby si nepřipadal tak sám. Občas se u něj stavila sousedka paní Alžběta, která mu vyprala a někdy přinesla bábovku. A pak u pigi čaje s kolečkem citronu luštili sudoku.

Tu noc si před spaním Forest pustil český rozhlas Vltava. Hráli parádní jazz Milese Davise a Herbieho Hancocka. Při poslechu této medové muziky mu znovu přišly na mysl ženy. Přitom „Polské ložnice“ vysílají až v neděli a dnes je pondělí. Namáčel čokoládovou sušenku v lógrové kávě značky Jihlavanka a představoval si brigádnice z Alberta, jak se nahé prohánějí na kolečkových bruslích mezi regály a dělají nemravné pštrosí pohyby.

Je to dlouho, co se miloval se ženou, natož se ženou o tolik mladší! Už dávno na ženy zanevřel, jeho život byly už jen bílé kaiserky a jezdící pásy. Kdyby chtěl získat srdce nějaké ženy (a nemusela to být žádná krasavice), bohatě by postačilo, kdyby jen byla veselá v rozkroku. Ale nejdříve by musel udělat něco se sebou. Oholit se, možná zajít k holiči a taky udělat něco s tou zpropadenou haksnou. Moc dobře věděl, že už to nerozchodí. Že mu nepomůžou lázně, lidový léčitel ani požehnání papeže Benedikta, natož Františka. Přesto by si ještě jednou naposledy štrejchnul, nemusela by být ani mladá. Mohla by být klidně otočená k němu zády. Možná by to bylo takhle lepší. Vždyť on už taky není žádný fešák. Mohl by si u toho představovat třeba kobietu Zbraslawskou z „Polských ložnic“. Nemusela by se na něj dívat, ani nic říkat, jenom by spolu bezduše hekali. On by seděl na židli a ona by byla k němu otočená zády, tak by mu to vyhovovalo. Mohla by být klidně postižená. Slepá nebo němá, ale svým způsobem krásná. Pak by to oslavili placatkou tuzemského rumu a kubánskými doutníky u sobotního pořadu „Rozverná symfonie“ na Radiožurnálu.

A kdoví, možná by se mu přestal vracet ten zatracený sen, ve kterém položený na pás ochmatává korpulentní upocenou paní pokladní. Alespoň jednu výhodu to mělo. Po probuzení věděl, že tam dole je pořád chlap.

(Ukázka z knihy Antihrdinové, 2014 BELETRIS)

Napsat Facebook komentář

x komentář

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Próza | Štítky: | Autor: .

Autor: David Pillow

David Pillow (* 1979, Ostrava), básník, spisovatel a příležitostný DJ. Pořádá a moderuje literárně-hudební pořady Otevírání, Básnickou revue a každoroční večírek u příležitosti ukončení sezóny - Dotočná. Spolupracuje s hudebníky a výtvarníky. Vystupuje s projekty Monolit, Dialogy s klavírem, Pillow/Varg a divadelním spolkem Au! Píše knihy, komiksové scénáře a divadelní hry. Obdivuje město Vídeň a elegantní nebojácné ženy. Rád pobývá v kavárnách a antikvariátech, prochází se nočním městem či cestuje vlakem. Má slabost pro americkou drsnou školu a impresionismus. Společně s Radimem Hayekem se podílel na fotografickém konceptu Siluety Noci. S jeho verši se lze setkat na Spisovatelských listech. Dále publikoval na internetové Dobré adrese, Lidových novinách, Tvaru aj. Vydal básnický román Vzkazy Madame X (2012, Beletris), crazy prózu Antihrdinové (2014, Beletris) a společnou sbírku básní s básnířkou Annou Kaczmarskou, Hořící mrholení (Kampe, 2015). Žije a tvoří v Praze.

Napsat komentář