Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
na stromě visí vzpomínky jak hřeby do rakve pro snílky.
Ach Bože,
proč proudí čas,
ten, který naděje v nás jak proud krve života dává a živý.
Co dá to vezme.
Jen pro pocit tu jsme
a pro ten umíráme.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem
a to mě živý, děsí, bolí.
Co bude pak,
jak pondělí po neděli,
co bude pak,
jak procitnutí po probdělé noci.
Co bude pak,
jak andělé po půlnoci tančí s ďáblem
a snad přijde usmíření.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
Fotky minulosti,
jak obrazy od Rembranta,
malují osudy,
lásky a vzplanutí,
krutosti,
nenávisti ve válce oplzlosti.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem.
Jen prach a popel,
duše ve věčnosti,
stopa v hlavě co nechce ven
a láska v blaženosti.

Povídám si s osudem,
co bude až tu nebudem
a čekám v přízemnosti,
že v srdci vás tu zůstanu.
miluji vás
a povstanu jak strom z kořenů minulosti.