„Píšeš, Marku?“
„Píšu…“
„A o čem píšeš?“
„Píšu o tom, jak píšu.“
„A to se dá psát?“
„Dá, ale nevím, jestli se to dá číst.“
„Číst se dá všechno. Od milostného nápisu na zdi pánských záchodů, přes energetické složení na sklenici sterilovaných okurek, až po cedulku na bavlněných trenýrkách z Bangladéše. Ale co ti to dá?“
„Co mi dá co… psaní nebo čtení?“
„Čtení napsaného.“
„A můžu přečíst něco, co nebylo napsáno?“
„No někdy je lepší si nepřečíst, co někde bylo napsáno.“
„Někdy je lepší radši nic nepsat a z uspořeného listu papíru složit vlaštovku a vypustit ji z nejvyššího patra nejbližší výškové budovy.“
„A co takhle na tu vlaštovku napsat vzkaz, poselství z nebe, pro dotyčného, kterému přistane za kloboukem.“
„Dobře, a jak by tedy to poselství mělo znít?“
„Jako když na podzim padá listí ze stromů. Takové ševelící a barevné.“
„Spíše, než o šumivé poselství, začínám mít obavy o kvalitu právě tohoto textu.“
„Obavy nejsou na místě. Kvalitu textu určuje vzdálenost doletu vlaštovky z něho stvořeného. Takže vytrhni tento list papíru, postav z něho vlaštovku, otevři okno a vypusť text do světa. A pak se s uspokojením dívej, jak daleko to můžeš se svým psaním dotáhnout!“
O psaní a vlaštovkách
Napsat komentář