Tajemství

Právě se chystala vstát z postele, když zaslechla hrát zvonek u vchodových dveří činžovního domu svou vtíravou melodii. Že by to byl už Štěpán?, napadlo Johanu. Sáhla po hodinkách položených na nočním stolku a když zjistila, že je teprve půl deváté, pochopila, že by to neměl být on, protože tak brzo nechodí. Ale – ozvala se tichá vtíravá pochybnost, co když je to přeci jen on? Vyskočila z postele a spěšně si oblékla tmavě modrý župan přes tenkou růžovou noční košilku. Doběhla bosky ke dveřím bytu, sáhla po klíčích a narychlo nazula sandály. To musí být on! Kéž by to byl on! Seběhla po schodech dolů a celá natěšená, jakoby čekala balíček od tetičky z Ameriky, otevřela staré vchodové prosklené dveře, po nichž se táhlo zdobné mřížoví. Jaképak zklamání! Za nimi stál, kdo jiný – manžel.

„Promiň, že tě budím. Zapomněl jsem si doma klíče i peněženku.“

„Ach tak. No tak pojď,“ vyzvala ho.

David provozoval řeznictví o pár ulic vedle. David byl pracant a jeho řeznictví bylo vyhlášené široko daleko. Makal od sedmi ráno až do večera každý den kromě neděle, takže měla Johana až příliš mnoho času pro sebe. David se věnoval hlavně práci, vždycky toužil po tom, aby se žena starala o rodinné blaho a on s nadhledem zvládal jeho finanční zajištění. Zatím se mu to dařilo. Bohužel úplně přesně netušil, co jeho mladá a pohledná žena celé dny dělá, věděl jen, že doučuje ruštinu a zpracovává nějaké překlady.

Ti dva se znali už odmalička a bývali nejlepší kamarádi. Oba pocházeli z této malé čtvrti na kraji Prahy. Byt, ve kterém žili, zdědil David po babičce.

„Jak to, že nejsi ještě převlečená?“ divil se David.

„První student přijde až v deset,“ vymýšlela si Johana.

„Kam jsem ji jen…“ David se rozhlížet po jejich starém bytě s vysokými stropy.

„Hledáš tu peněženku?“ zeptala se Johana, která začínala mít strach, že se tu David srazí se Štěpánem, navíc ji tížilo svědomí, protože právě zalhala. Štěpán chodí obvykle už na devátou.

„Já myslím,“ uvažovala a si spěšně odskočila do koupelny.

„Podívej!“ Johana se jako vítěz postavila před Davida s černou koženou peněženkou v ruce.

„Výborně!“ zaradoval se manžel, políbil ji na tvář a jen tak šeptem pronesl: „Škoda, že musím do obchodu… kdybych měl ještě pár minut, rád bych se tu s tebou zdržel…“

„Jen… jen jdi!“

Johana měla v poslední době k Davidovi odpor. Na své kůži, na svých šatech, na svém prádle cítila pot mladého milence a manžel jí začínal nevonět. Nedokázala si pomoci. Pokud to jen šlo, snažila se oddalovat společné milování, vymýšlela si bolesti hlavy, menstruační potíže a jednou dokonce horečku. Davidovi její zdráhání tolik nevadilo, protože byl z práce utahaný jako kotě a většinou padnul do postele, zavřel oči a brzy usnul.

 

Pár minut poté, co David odešel do práce, zazvonil zvonek znovu. Tády tády tádydydy! Tak to už snad bude on… napadlo Johanu. Ještě se nestačila převléknout a už znovu spěchala dolů. Opravdu! Štěpán!

„Štěpánku, Štěpánku, Štěpánku,“ vítala mladého přítele, milence, „Jsem tak ráda, že jsi tu!“

„Miláčku!“ objal ji a ona ho odvedla nahoru, zamkla zámek dveří zevnitř a nechala v něm klíč. Co kdyby se přeci jen manžel ještě musel pro něco vrátit. Dneska to byla výjimka, ale co kdyby…

 

„Dnes ti to ale sluší,“ zašeptal Štěpán.

„Pojď, už jsem se nemohla dočkat!“

Jen tak spěšně stihl položit sešit a učebnici ruštiny na stůl a už ho odváděla do ložnice. Během líbání jí hladil černé rovné vlasy, které ji sahaly po ramena, a ona mu svlékala tričko.

„Honem,“ vyzývavě mu kynula a začala rozepínat kožený pásek u kalhot. Za minutu už oba leželi v její manželské posteli nazí naproti sobě, deky odhodili na zem. Hladil jí po zádech, po bocích, v rozkroku. Ona jeho po tváři a po zadečku, to byla její nejoblíbenější místa. Natáhla nohu kolem jeho pasu, on do ní vnikl a začali se oddávat houpavým pozvolným pohybům a zvolna je ovládající rozkoši. Štěpán byl o něco vyšší než ona, měl světle modré oči, černé krátké vlasy a tenký dlouhý nos. Poznali se na kurzu fotografování, který organizovala vysoká škola, na níž studoval. Během práce v tmavé komoře si navzájem vypomáhali a tehdy využil chvilky nepozornosti učitele a poprvé ji políbil. Zamiloval se. Johana sama nevěděla, jestli šlo o lásku. Toužila po romantice, po obětí a také trochu po zábavě, které se jí nedostávalo, protože manžel nebyl skoro vůbec doma. Připadalo jí romantické mít milence a vzrušující skrývat se s ním ve vlastním bytě. Nemalovala si budoucnost se Štěpánem kdoví jak nadějně a on to věděl. Měli takovou nepsanou dohodu – až romantika skončí, rozloučí se. Pro Johanu šlo jen o ozvláštnění už poměrně rutinního a nudného manželského života a pro Štěpána studentská láska. Byl mladší o pět let a Johana byla první ženou, se kterou spala. Johana se vedle něj cítila úžasně zkušená a těšilo ji, když mu mohla během erotických hrátek radit…

 

Ještě pořád leželi v posteli a hleděli si do očí.

„Jsi krásná,“ neopomněl vyjádřit Štěpán svůj obdiv.

„Co jsi dělal? Neviděli jsme se nejmíň týden,“ stěžovala si Johana.

„Chodil na přednášky,“ Štěpán začal projíždět prstem po jejím obočí a pak po oušku, „Studoval jsem a také jsem kreslil a čekal jsem na den,“ pokračoval dál po krku, na který byla Johana obzvlášť citlivá, „A…“

„Přestaň!“ zvedla se, zalehla ho a začala ho líbat, „Měli bychom studovat!“

„A… ano,“ zdvihnul ruce a začal jí projíždět po bocích, „Prostuduji tě úplně celou…“

 

Kolem oběda se museli rozloučit. Johana šla nakoupit a Štěpán odešel, jako řádný student se sešitem a učebnicí v podpaží, na přednášku o chovatelství drůbeže. V okolí domu, ve kterém Johana bydlela, naštěstí nežije moc zvědavých sousedů.

 

Ten den se stavila v zelinářství, aby nakoupila květák na polívku k večeři, a jak procházela po málo rušné maloměstské ulici, napadlo ji, že se staví v obchodě jejího manžela. U pultu stála fronta několik žen, které kupovaly zásoby nejmíň do Vánoc, jak napadlo Johanu. Za pultem prodávala Saša, mladá učnice, malinko obtloustlá holčina se dvěma hnědými culíky po stranách a dětskou tváří, kterou si pozval na brigádu David.

„Dobrý den, Sašo, jak se máte?“ pozdravila ji Johana.

„Dobrý den,“ vykoukla Saša za pultem. Byla tak maličká, že sotva viděla na zákazníky.

„Váš pan manžel je vzadu.“

„Děkuji, skočím tam.“

Johana se odebrala uličkou vedle pultu do zadní části uzenářství. David právě porcoval nějaký velký kus hovězího masa. Johaně se udělalo nevolno.

„Ahoj miláčku, to je pěkné,“ políbil ji na tvář, v ruce ještě držel obrovský nůž, „Že jsi to beze mě nemohla vydržet. A co Štěpán, přišel?“ zajímal se.

„A… ano,“ Johana si vzpomněla na lekci ruského jazyka, „Přišel a moc se toho nenaučil od minula. Dala jsem mu dvojnásobný úkol.“

Jak dlouho ještě vydržím takhle lhát?

„Tak fajn,“ usmál se David. Jeho postava se za ty dva roky, co jsou spolu, hodně změnila. Ze štíhlého mladého muže se stal silnější mladý muž. Johana si představovala, jak asi bude vypadat za dvacet let manželství a práce v uzeninách. Jako řezník Špejlík, velké břicho, zamaštěné a buclaté tváře. Ta představa ji poněkud děsila. Kolikrát si doma sedla ke stolu, když chtěla opravovat něčí úkol z ruštiny a říkala si, proč se vlastně vdávala… Ach ano, všechny kamarádky se vdávaly… David se jí líbil odmalička a navíc s ním měla jistotu, že ji vždycky uživí a ona si tak přála zůstat doma a nehonit se do práce a z práce jako jiní lidé. Milovala pěstování pokojových rostlin a na dvorku u domu měla vyhrazený kus zahrádky. Doma si kreslila ve chvílích volna, kterých měla, kolik jen se jí zamanulo, rozličné plánky – skalky, bylinkovou zahrádku a tak podobně. David jí slíbil, že si jednou pořídí i malou chaloupku. Prostě a zkrátka vztah měli naprosto ideální, pokud by se jen Johana, nakonec, tolik nenudila a nenašla si přítele.

„Dáš si večer květákovou polívku?“ zeptala se vzorná manželka.

„To víš, že jo,“ odpověděl vzorný manžel.

„Tak já už jdu,“ řekla Johana, rozloučila se a odkráčela ven.

 

Jak zavírala vchodové dveře do obchodu, zase se jí udělalo špatně. To bude z toho, že jsem celý den nic pořádného nejedla, řekla si, a ve vedlejším pekařství si narychlo koupila rohlík a koblihu s jahodovou marmeládou.

 

Byl krásný letní den a nedělo se nic, co by mohlo Johaně pokazit náladu.

 

Cestou domů potkala pana Vrátného, staršího dědečka, který seděl jako skoro každé odpoledne, v parku a krmil ptáčky.

„Jakpak se máte, Johanko?“ zeptal se pán zdvořile.

Slunce svítilo a i jí se zachtělo na chvilku si sednout vedle starého přítele do stínu kaštanu.

„To tu máte krásný stín, pane Vrátný, můžu si přisednout?“

„Jen pojďte, milá zlatá,“ a už jí podával odkrojek starého chleba, snad aby se přidala ke krmení a pak ji malinko pozlobil: „A jakpak se máte, slečno?!“

„Já jsem přeci paní, pane Vrátný.“

„He he, já vím, Johanko, tak jak se máte, milostivá paní?!“

„Výborně!“

Jsem vdaná, celé dny se nudím a mám romantický vztah. Johana začínala mít pocit, že se jí něco hýbe v žaludku. Ve chvilce, jakoby chtěla sladká kobliha vyskočit ústy ven… Zmateně si sáhla na břicho.

„Není Vám špatně, milostivá?“ zeptal se pozorný pan Vrátný.

„Ale kde… dneska jsem málo jedla.“

„Tak vyprávějte, co je u Vás nového?“

„Vlastně nic. Jen, v úterý má přijet teta Kováčková, tu si určitě pamatujete, pane Vrátný, to je ta…“

„To je ta, co učila na základní škole český jazyk a hudební výchovu!“

Johana přitakala.

„Tak to se moc budu těšit. Řekněte jí prosím Vás, ať se tu staví, najde mě tu každé odpoledne od druhé do čtvrté.“

„Já vím,“ usmála se Johana.

V tu chvíli kolem nich projela její vrstevnice a sousedka od vedle Petra a před sebou tlačila modrý kočárek s různými chrastítky navěšenými kolem boudičky.

„Ahoj Johanko, dobrý den!“

Jak spořádané obyvatelstvo má místní městská čtvrť, viďte? Všichni jsou tak milí, tak zdvořilí a tak chápaví.

„Ahoj, ukaž!“ Johana vyskočila z lavičky a snažila se zahlédnout mimino spící pod jemnými krajkovými peřinkami v kočárku.

„Jestli chceš, někdy se stav u nás, ať ho uvidíš taky, když je vzhůru.“

Johana zahlédla malou růžovou tvářičku a dlouhé řasy.

„Ten Péťa je krásný…“ hlesla.

Petra se podívala na hodinky a omluvila se, že musí už jet, protože se malý za chvilku probudí a ona mu musí doma připravit sunar. Prý je potřeba dodržovat režim. Johana si znovu sedla na lavičku.

„A co Vy, milostivá paní, nebudete taky chovat?“

Ta otázka ji zarazila. Neměla vůbec v plánu rodit děti. Představa, že úpí několik hodin na porodním sále ji odrazovala. Její matka jí sice pokaždé, když přišla řeč na dítě, uklidňovala slovy, že se to dá vydržet, že to každá přeci nakonec vydrží a že na tuto bolest, i když jak sama přiznala, která je příšerná, se vždycky brzy zapomene. Jak pozorovala ale kamarádku od vedle – Petru, která právě projela s kočárkem, všimla si, že se jí to mrně náramně líbilo. Že by si nakonec přeci jen dala říct a ubrala ze svých vyhlídek na pohodlný život? David se nikdy nevyjádřil tak ani tak. Říkal, že když dítě přijde, uvítá ho, ale že nechce „plánovat rodičovství“ jako ostatní lidé. Asi byl rozumnější než ona sama.

Johana se tedy nakonec usmála a pověděla panu Vrátilovi: „Já nevím, když to přijde, tak to přijde, my nechceme miminko s manželem dopředu plánovat. Ale možná to přijde nakonec nečekaně.“

A opravdu. Vcelku nečekaně se jí opět zvedl žaludek, ale už tak mohutně, že si musela odskočit za košatý kaštan a ulevit si. Co se to, Proboha, se mnou děje?

Co když?

Už?

„Kam jste to zmizela, Johanko?“ podivil se starý přítel na lavičce a pokračoval téměř vyčítavě:, „Ještě před chvílí jsme se tu bavili o dětech a pak jste si odskočila…“

„Promiňte, pane Vrátný, já ještě musím pro něco do lékárny. Zapomněla jsem dokoupit… dokoupit Gelaspon, to znáte, takovou tu vatu do nosu, když Vám teče krev. V poslední době se mi spouští dost často…“

Ještě mu podala ruku a už už odcházela z parku ven i se síťovkou s květákem.

 

Je možné, že jsem těhotná? Jak to? Vždyť s manželem jsme spolu spali naposledy před týdnem, tak rychle se to nemohlo projevit. Nechápavě procházela mezi domy a jak tak přemýšlela, omylem zatočila do špatné uličky. Jako naschvál se zastavila před výlohou obchodu s potřebami pro děti. Hleděla na hračky, všelijaké lopatičky na písek, kyblíček a skládačky. Bryndáčky v modré i růžové barvě. Nějaký set s oblečky pro novorozeně, zřejmě se taková věc dává jako dárek rodičce. Spousta knížek. Chvíli tam stála a zírala za sklo až to vypadalo, jakoby před ní přistáli mimozemšťané.

„Ahoj, teto Jóňo!“ zavolal malý chlapeček, který právě projel kolem na koloběžce. Vypadal, jako by se právě vystoupil z plátna v biografu, kde zrovna hráli starý poválečný film. Měl na sobě hnědé manšestrové lacláče a černé tenisky, na hlavě kšiltovku s autíčkem. Musí mu být vedro, napadlo ji. Odkud mě vlastně zná? Není to divné? Proč jsem zabloudila právě sem?

 

Vrátila se zpátky k hlavní ulice a chtěla vejít do lékárny. Zarazila se. Tady ne, tady ji každý zná. O pár metrů vedle se postavila na tramvajovou zastávku a nechala se odvést do sousední čtvrti. Tam si v lékárně koupila těhotenský test. Byla vděčná za to, že v tu chvíli nebylo v apatyce více zákazníků a celý obřad nákupu takto citlivého výrobku proběhl beze svědků.

 

Druhý den ráno se probudila chvilku před tím než odešel manžel do práce. Ještě si mnula oči, když ji přišel pozdravit.

„Měj se krásně, miláčku. Máš dnes učení?“

„Dnes ne. Budu překládat,“ řekla mu. Cítila se divně. Tentokrát nelhala, opravdu měla několik překladů, které si přinesla domů z jazykové agentury, jež jí posílá studenty na učení.

„Tak to je výborné,“ usmál se na ní manžel dobrosrdečně: „Tak to hodně pracuj, ať máme brzo na tvou vysněnou chatičku!“ zaculil se. Johaně se na chvilku zdálo, že mu tvářičky zrůžověly jako malému Péťovi včera v kočárku.

Jen co zaklaply dveře, vytáhla z kabelky test a šla do koupelny. Přečetla si návod a i s mističkou odběhla na toalety, pak se s plnou vrátila a na pračce v koupelně ji položila. Vložila do vzorku moči proužek a čekala, co se bude dít. Po minutě se na něm vytvořila červená čára. Červená? Zaradovala se a vzala si k ruce návod, na kterém stálo jasně černé na bílém: „Pokud se vyrýsuje červená čára, jste těhotná.“

Cože? Zkoprněla. Cože? Chtělo se jí omdlít, začaly se jí klepat ruce.

Co… co… budu dělat? Jak dlouho to může být? Vždyť jsme s Davidem před týdnem a předtím ani nepamatuji… Ště… Štěpán.

V šoku si sedla na umělohmotný koš se špinavým prádlem, v ruce stále držela proužek testu.

Tak teď mi to je jasné. Čekám dítě s tím klukem. Malé romantické dobrodružství má nečekané následky. Co budu dělat? Vstala, omyla si obličej ve studené vodě a podívala se na sebe do zrcadla. Jsi pitomá!

 

Nevěděla, co dělat. Oblékla se do domácích kalhot a trička, udělala si snídani, ale nedojedla ji. Po prvním soustu ucítila, že má žaludek jak na vodě. Po pár minutách snědla alespoň dva tři piškoty a sedla si k překladům. Text, který měla přeložit z češtiny do ruštiny byl diplomovou prací studenta sociologie a zabýval se výzkumem porodnosti u nás ve srovnání s Ukrajinou. Johana se divila tomu, proč a k čemu takový výzkum bude. Nedokázala pracovat. Asi se půjdu podívat zatím za Davidem. Vstala, oblékla se a vydala se ven. Cestou přemýšlela nad tím, jak celou situaci vyřešit. Má se někomu svěřit? Nikdo, ani nejlepší kamarádka, neví o Štěpánovi. Bude se s ním muset rozejít. Nebo má odejít od Davida a opustit pohodlný život s člověkem, který ji zajistí vše, co potřebuje? Co skutečně potřebuje? Miluji ho vůbec? Chci mít dítě? Přišlo to tak nečekaně. Copak si Štěpán nedával pozor? S různými myšlenkami na ni doléhaly i různé nálady, které se pravidelně střídaly s pocity žaludku na vodě. Dostala hlad a skočila si pro rohlík do stejné pekárny, kde byla včera. Jeden jediný den a je všechno jinak… Vzpomněla si na to, jak byl David včera milý. Že si toho nevšimla hned? Když ji prodavačka prodávala rohlík, na sekundu ji napadlo, že si dítě nechá, že to bude fajn a že založí rodinu. Bude jezdit s kočárkem s Petrou a malým Péťou a zanechá na nějakou dobu učení a překládání. Jak tak šla po chodníku a uždibovala kousky rohlíku, pohled se jí zastavil u výlohy Davidových uzenin. Dívala se tam s otevřenou pusou. Spatřila totiž Davida, jak prošel okolo Saši a všimla si, že jeho ruka ji pohladila po zadečku. Nebylo to běžné, normální pohlazení, toto pohlazení bylo velmi, velmi inti… Schovala se a po chvíli znovu vyšla zpoza rohu. V uzenářství nebyli žádní zákazníci a David se Sašou vesele diskutovali. Pak se David porozhlédl, aby se ujistil, že je nikdo nevidí, a Saše dal pusu. Johana stála schovaná za sloupkem, u které byl žlutý kontejner na tříděný odpad. Viděla všechno.

 

Co teď? David mě podvádí. Já podvádím Davida. Když mu teď řeknu, že jsem těhotná, spočítá si to a zjistí, že on nemůže být otcem. Můžu mu zalhat, to by ostatně nebylo poprvé… mohla bych mu říct, že jsem si nebyla jistá a že už jsem těhotná dva měsíce… Nebo… já nevím. Já vůbec nevím, co mám dělat!!!

 

Najednou se jí rozjasnilo. A co ten večer, když se vrátil z oslav Martinovy rozlučky se svobodou?! Byl na mol a chtěl se s ní pomilovat… Kdy… kdy to jen bylo… Johana si sedla venku na zastávku autobusu a vytáhla z kabelky diář. Zatím, co listovala, přijel autobus č. 158 a řidič zavolal: „Madam, jedete?!!“

„Co prosím?“ divila se Johana.

Byl to totiž jediný autobus, který tam jezdil.

„No jestli nastupujete?“

„Ne!“

„Tak proč sedíte na zastávce, ženská jedna,“ obtloustlý řidič s knírkem ještě mávnul rukou, něco zaremcal, pak zavřel dveře a rozjel vůz.

Ať mi dá pokoj, už to mám… bylo to třiadvacátého, tj. asi před pěti týdny. A ejhle, v kolonce pátek čtyřiadvacátého měla nadepsáno ŠTĚPÁN a u něj si přikreslila malé srdíčko a připsala RJ. Jak tam tak seděla v prosklené zastávce, vzala rychle propisku do ruky a malé srdce přeškrtala. Co kdyby ho objevil manžel, takhle si musí zajistit alibi.

 

Večer dorazil David ve veselé náladě a jak se míjeli ve dveřích do kuchyně, nemohla si Johana nevšimnout malého otisku růžové rtěnky na rukávu jeho košile.

„Něco tady máš!“ upozornila ho na skvrnu.

„To bude asi z toho, jak jsem dneska připravoval prdelačku.“

Jo, prdelačku, měl jsi tam jinou prdelku… Johana byla ráda, že má navrch a uklidňovala se tím, že jen, co se dítě narodí, přestane lhát. Přestane lhát, podvádět a on určitě také. Nalila oběma gulášovou polívku a odnesla talíře do jídelního koutu v obýváku. Fajn. Přinesla lžičky a vytáhla malou krabičku, v níž měla ukrytý dárek pro Davida, který si koupila hned potom, co přeškrtala ono srdíčko v diáři. Pak zapálila svíčku. Oba si sedli a popřáli si vzájemně dobrou chuť.

„Počkej, miláčku, mám pro tebe dáreček,“ zašvitořila Johana a podstrčila mu krabičku.

„Já ale nic nemám, ani svátek, ani narozeniny. Tedy,“ zavtipkoval David: „jestli se nepletu.“

Pak se zarazil: „My máme výročí?“

„Neboj a radši to rozbal, drahý,“ odpověděla Johana.

David nemotorně rozvázal stuhu žlutého balíčku a otevřel krabici. Uvnitř byl dudlík se žlutým držátkem ve tvaru sluníčka. Nejdřív mu to nedocházelo. Pak se na Johanu podíval s nadšením: „Co… cože? Ty???!!!“

„Ano!“ řekla vesele a rychle ho objala, „Není to skvělé?“

„A… a… kdy se to stalo?“

„To jsou mi ale otázky. Miláčku, copak se nepamatuješ, jak jsi se vracel z té rozlučky?“

David si podepřel bradu rukou a zamyslel se: „Ale, Johanko, to jsem měl v sobě ta vína, skoro nic si nepamatuji…“

Johana si sedla znovu na své místo a pravila: „No, nebyls zrovna nejněžnější, ale co… Davide, budeme mít miminko!!!“ Pak vyskočila a přinesla mu ukázat test.

„Vidíš? Dvě čárky!“

No to koukám, řekl si David a vzpomněl si na to, jak předevčírem zamkli krám a se Sašou v kanceláři… kdyby to jen věděla Johana…

„No, to je skvělé!“ vstal, přešel k ní a vroucně ji objal: „Jsem moc rád, že se to povedlo. Sice bych tě raději pomiloval třeba na té chaloupce, kterou si tak moc přeješ nebo někde v trávě na louce…“

Pak si sedli, snědli večeři a oba lháři se tvářili jako vždycky – náramně šťastně.

 

Druhý den dopoledne přišel Štěpán a namísto cvičení jazykového chtěl…

„Štěpánku, promiň, dnes ne, není mi dobře,“ řekla Johana a odběhla si na záchod, aby si ulevila. Pak si šla omýt obličej. Štěpán nic nechápal.

Johana si sedla k obývákovému stolu a začala: „Na straně padesát dva je nový článek. Prosím, přečti ho nahlas…“

„Johanko?“

„Ano, čti,“ musím být rozhodná, řekla si Johana a nesmím ustoupit. Už žádné podvádění. A hlavně, nikdy se nic nedozvíš, ani ty, ani David.

„Johanko…“ Štěpán si kleknul na koberec a složil Johaně hlavu odmítnutého milence na klín.

„Co je ti, Štěpánku?“

„Ty mě už nemiluješ?“ na chvilku to vypadalo, že má mladík slzy v očích.

„Ale Štěpánku, vždyť ty víš, že to byla jen hra. Romantická hra. Vždyť jsem ti to říkala už od začátku. Nezlob se na mě. Zjistila jsem, že miluji svého manžela. Odpusť mi to.“

Štěpán se znovu posadil a zkoušel číst článek. Zadrhával se. Pak vstal a řekl rozhodně: „Promiň, Johano, ale já už k tobě chodit nebudu. Je pro mě ponižující, abych ti tu teď dělal studenta, když mezi námi bylo to, co bylo.“

Najednou jakoby Štěpán dospěl. Nenechal si její jednání líbit a Johaně to, kupodivu, imponovalo.

„Štěpánku, prosím tě, neřekneš to nikomu?“

Mladík jako proměněný znovu hlesnul do křesla: „Neřeknu, neboj. Ale,“ zvedl pevně hlavu: „Už tě nechci nikdy vidět.“

Pak vstal, vzal si svoje věci a chystal se odejít. Cestou ven se ale ještě zamyslel, pak se  vrátil a dal Johaně peníze.

„Co blázníš?“ divila se.

„To je za ruštinu, samozřejmě.“

Uražený mladík odkráčel pryč. Chtěl si to všechno srovnat v hlavně, nebyl připraven na podobné rychlé zvraty. Ta zkušenost ho tak zasáhla, že neměl po několik let odvahu začít si cokoliv se ženou…

 

Johana si oddychla. Snad mu může věřit. Na druhou stranu – bylo to moc krásné přátelství. A dítě k tomu. Jsem mrcha? Napadlo ji. Jsem vážně mrcha? Cítila se unavená, snad z těhotenství, ale spíš z průběhu událostí posledních pár dnů. Lehce poklidila, svlékla si kalhoty a zalezla do postele. Přikryla se peřinou a chvíli koukala do zdi. Chci, aby to všechno už bylo za mnou… chci, aby bylo všechno v pořádku. Nechci už žádné lhaní, žádné podvody. Chci žít normální život. Musím se ještě objednat k doktorovi na vyšetření. Pak se otočila na stranu a koukala na okno otevřené do zahrady. Na parapetu jí kvetly modré fialky. Se záclonou si pohrával vítr. Nakonec… miminko… to bude krásné. Představovala si malou batolící se holčičku, které podává kostičky. Větší holčičku, kterou chystá každý den ráno do školky. Ještě větší holčičku, kterou vede v červených kostičkovaných šatech za ruku ona z jedné strany, David z druhé, do školy. Je prvního září, o šest až sedm let později. Víčka se jí přivírala a fantazie ji ukolébaly k spánku. O půl hodiny ji ale probudil nepříjemný pocit pod peřinou. Prudce vstala. Uvědomila si, že ji bolí břicho jako při menstruaci. Odhrnula peřinu a objevila velikou tmavě rudou skvrnu na prostěradle. Vstala a pomalými kroky došla na toaletu.

 

O dva dny později se procházela v parku. Obličej měla bílý jako stěna a chodila pomalu, jako v mátohách.

„Jak se máte, milostivá paní. Tetička už přijela?“

Pokusila se o úsměv a pak si sedla vedle pana Vrátného na známou dřevěnou lavičku.

„Tetička se zpozdila, pane Vrátný, přijede až za týden.“

„A co děti, už jste si to rozmyslela?“

Několik desítek metrů před nimi zahlédla Johana opět svou kamarádku Petru s modrým kočárkem. Projížděla po cestě poblíž jezírka s lekníny, na kterém plaval kachní párek. Doprovázela ji jiná žena s golfkami, na nichž seděla malá drobná holčička v červených kostičkovaných šatičkách, na hlavně měla dva malé postranní culíčky.

„Pane Vrátný, rozmyslela.“

„Výborně, takže budou? Dohodli jste se s manželem a začali, jak se to dnes říká, plánovat?“

Johana se usmála: „Víte, pane Vrátný, za posledních pár dnů jsem si uvědomila, co doopravdy chci. Dítě, normální práci a pozorného manžela.“

„Výborně, Johanko, takže se na to vrhnete.“ Jak je pan Vrátný komický!

„Ne, pane vrátný. Rozvedu se a osamostatním se. Zatím nevím, jak to udělám, ale snad je to tím, že nám na dvoře voní čerstvé jahody, já nevím…“

„Není Vám nic, Johanko?“

„Není, pane Vrátný, není.“

 

Ani netušila, co všechno starému příteli řekne. Podala mu ruku, odebrala se domů, osprchovala se, sedla si k psacímu stolu a vytáhla blok. Napsala první řádky – PRÁCE – AGENTURA. MANŽELSTVÍ – mám to zkusit ještě slepovat? Oba jsme se podváděli, teď to neštěstí, nevím… a tak připsala otazník. Po chvíli ho ale znovu přeškrtala. Musím začít znovu, sama za sebe. Nemůžu se spoléhat na to, že mě bude živit manžel, který mi navíc zahýbá… jsem sama ze sebe zklamaná…

 

Někdy si myslíme, že jsme skutečně šťastní. Že nám ke štěstí stačí pohoda a pohodlí. Jenže – mnohdy se neznáme tak dobře, abychom věděli, co vlastně štěstí je.

 

Večer se vrátil David jako obvykle a ona mu postupně řekla, co se stalo. Tentokrát nelhala, pověděla mu o Štěpánovi i o tom, že ví, co mezi ním a Sašou je. A samozřejmě o potratu. Dokonce se mu za to lhaní omluvila. Sedli si na zem na podlahu a dívali se na sebe. Oba měli pocit, že ze sebe právě shodili těžký balvan složený z prapodivných lží. Ulevilo se jim.

 

„Promiň, ale já už nemůžu takhle dál,“ řekla po pár minutách mlčení Johana Davidovi.

„Co budeš dělat?“

„Chtěla bych se odstěhovat a být chvíli sama.“

„A co potom?“

„Já nevím.“

 

Prvním krokem k poznání štěstí je poznání sama sebe.

„Uvidíme. Sejdeme se tady za rok a snad budeme vědět víc.“

Příspěvek byl publikován | Rubrika: Čtvrteční z čistého jasna, Próza | Autor: .

Autor: Alena Nezbedova

Alanée je tvůrčí experimentátorka umění všeho druhu. Čerpá z osobních prožitků i ze situací všedního dne, avšak největší inspirací je jí přátelství, láska, příroda a lidská duše. Jejími prostředky jsou slova spojená do veršů i próz, objektiv fotoaparátu a výtvarná tvorba počínaje pastelkami, konče olejovými barvami. Pravidelně vystupuje v pražských literárních pořadech jako Otevírání, Poezie na Petříně, podílela na společných sbírkách Almanach 2012 a Pomalé krajiny (vydalo nakladatelství Otevření). V praktickém životě se věnuje především rodině a práci s postiženými dětmi. www.alanee.cz

Napsat komentář