V úctě k umění i lásce
V petřínském sadě pod rozkvetlou třešní
Stoje spolu na milenci vyválené trávě
Tři polibky vlahé jak tři oříšky pro Popelku
Z úst básníka – mužské múzy sen
Na prádelních šňůrách větrem ováté
Verše, co čtou se nejdřív po páté
V rozkošné výstavce dámských ostatků
(To víno bílé usrkla jsem lačně
A červenému kalíšku pocuchala límec)
Literární večer pod lampou mezi průrvou deště
Došlo mi konečně, jak nadmíru zbytečné
Je vyznávání božského ideálu
Když kolem se točí tolik mužských očí
Ověnčených dlouhými vlasy, svírajících kytarová hrdla
A zkušeně objímajících jejich boky (…)
Jeptiška na tramvajové zastávce posmívala se mi
Za takovou pošetilost
Hlásajíce boží čistotu, když jen upjatě toužila po lásce
Jiné než promodlené
Nuže
Smála jsem se sama sobě, když my dva
V ten správný den vybírali svůj keř
K vykonání prostoprosté potřeby
I z Nebe smíchem zalykal se Hynek pozorujíce
Drobnou starší elegantní dámu deklamující
Verše za lásku a lepší svět
Prvomájový průvod červenočerných radikálů
Horující za „lepší svět“ (o lásce ani slovo)
Malou růžovou princeznu s ušmudlanými rtíky
Jak podává mi křídu s nadějnou radostí
A vybízí mě slůvkem „na“!
Tak Bůh mi do uzamčených dvířek vlastní duše
Shora fouk, aby vyklidil vnitřní špínu
Osobité pýchy a já se zimou začla třást
Pozoruje majálesové koše na autobusové zastávce
Přeplněné plechovkami od piva a špinavými tácky s hořčicí
Vstříc domovu
Políbená natřikrát.