Nedá se říct, že bych milovala MHD. V MHD sedávám, postávám, čtu si, učím se, maluju, popíjím kávičku, klábosím, pospávám i lelkuju. Pokutu jsem platila 2x – poprvé z blbosti a podruhé z blbosti. Nemohu si pomoct, ale kdykoliv potkám revizora, je mi na zvr… Snažím se pouštět sednout – bezbranné stařenky, staré muže a ty, co vypadají na první pohled „k sednutí“ – cestující o holi nebo se sádrou a i zdánlivě těhotné ženy. Dokonce bývám občas puštěna. Nedá se říct, že bych milovala MHD, v každém případě mohu říct, že cestování v MHD se stalo mým povinně placeným koníčkem – nejen čítárnou, školou, atelérem a kavárnou, ale také jevištěm nejednoho kratičkého dobrodružství…

Ta zadnice!

Loňský listopadový večer onu sobotu trávím u kamarádky v baru. Neproniknutelný bílošedý kouř zahaluje štamgasty, já nechlastám, ani nehulím, zato fotoaparátem zachycuji makra barevných efektů vrahaných skleněným popelníky poskládaných na sebe do tvaru komínu na barovém pultu. Tak nějak do baru nezapadám, a tak už krátce po osmé odjíždím večerní Prahou směrem k domovu. Sedám si na krajní lavici v metru a dělám jako by nic. Ostatně, bylo jako by nic, nic divného se nedělo. Sociální skupina lidí jedoucích veřejnou městskou hromadnou dopravou v sobotu večer. Takže normálka.

Tu náhle nastoupí do vagónu dvojice. Mladík se slečnou – zřejmě zamilovaný páreček. Postaví se vedle mě, opřou se o zadní dveře a klábosí. Nic divnýho. Baví se o škole, studentíci. Slečna je velmi půvabná. Má přenádherný blond koňský ohon svázaný v týle gumičkou, světlé vlasy v tak hustém proudu tečou až k pasu. Vážně kočka. Baví se nenuceně, mladíka drží za ruku. Všímám si, že se lidé okolo začínají tvářit divně. Moc tomu nerozumím. Mlčí. Jen co zastaví souprava, páreček vychází dveřmi, aby přestoupil, a já konečně porozumím hlučnému tichu spolucestujících, protože si ji mohu jak se patří prohlédnout. Slečna má na sobě tričko sahající po boky, drobnou kabelku přes ramínko a na nožkách manekýnky nádherné střevíce na vysokých podpatcích. A těmi střevíci můj popis končí. Překrásně tvarovaná andělská zadnice vykukuje spod lemu onoho trička. Oba nenuceně odchází a jen co zmizí z dohledu, rozhostí se vagónem zvídavý šum: „Viděli jste to? Ona byla…!“ (ONA BYLA!)

Osahávač

Opírám se o zadní dveře v metru. Lelkuju cestou z práce. Nastoupí pán středního věku s bílou holí s jiným pánem. Pán s tou holí se drží tyče uprostřed a oba spolu klábosí. Nato vidomý pán vystoupí. Nevidomý ohledává prostor kolem sebe, asi chce zaparkovat u dveří. Chystá si osahat terén a já mu tam překážím. Osahá si tedy i mě. Stojím jako sloup a jeho ruka šmátrá po mém krku a dekoltu. No, tiše jsem ucukla, „Pardon,“ řekl pán zmateně. Popošla jsem bokem, abych mu uvolnila prostor a stoupla si k lavici, ruku jsem natáhla k hornímu madlu. Pán konečně zaparkoval. V tu chvíli nastoupila do vlaku mladá žena s kočárkem a asi čtyřletým dítkem. Pánovi zjevně došlo, že sáhnul, kam neměl, a tak se jal té ženě omlouvat: „Já jsem jenom hledal místo,“ řekl jí. Asi jí cítil. Já se uchechtla, paní nechápavě pokývala hlavou. Pán chtěl zřejmě obrátit situaci v žert a tak zavtipkoval: „Já třeba, mladá pani, nemůžu sám do ZOO. Šel bych do výběhu se lvama a klidně bych mu dal ruku do tlamy! Já totiž nevidím! He he!“

Ratlík

Už na zastávce jsem si jí všimla. Starší žena v bundě sedící na lavičce a psík poskakující okolo ní. Lízal jí tváře. Ani v autobusu nebylo možné si jí nevšimnout. Usadila se na ono místo pro čtyři, na sedátko proti směru jízdy co nejblíž oknu. Psík hopknul na sedátko vedle, s výhledem do uličky. Vlastně byl roztomilý. Ratlík. Pouliční pejsek. Ona konverzovala s pánem naproti.

„Taky máte pejska?“ ptala se vřele, ale obličej nevykazoval známky emocí. Pán odpověděl tiše a já mu nerozuměla. Autobus plný lidí se rozjel. Ratlík nevydržel sedět na místě. Vyskočil do uličky a capkal si to sem a tam. Bez vodítka, náhubku a psího vychování. Namísto obojku měl kolem krčku připevněný pásek se žlutými odrazkami, aby nikdo ho omylem nezašláp nebo omylem nezajel.  Autobus řezal zatáčku a psík se lážoplážo procházel, jeho panička nenuceně konverzovala: „Pořídila jsem si ho v útulku. Za tisícovku a je vykleštěnej. Až si pořídím boxerku, bude klid!“ Ta paní mluvila tak akorát nahlas, aby se potřebné informace dozvěděl každý spolucestující, i ten, který seděl vzadu u okýnka, mě nevyjímaje. Ratlík vyskočil na sedadlo. „A kde pracujete?“ optala se pána, pán cosi zahučel.
Paní navázala: „Můj syn má dobrou práci. Pracuje jako kamioňák, bere čtyřicet tisíc a taky si dobře nakrade!“
Ratlík hop dolů a další nenucená promenáda chodbičkou. Lidi tiše zírali. Představovala jsem si, jak ratlík udělá loužičku u něčích nohou, vyblinká se nebo kousne do některého z nenuceně nabídnutých lýtek. Ratlík očuchával tašky spolucestujících. A zase hopknul k paničce. A pak zase dolů, tentokrát ho přirozeně přitáhla kabinka řidiče. Představa, že psík hupne řidiči do náruče, mě ale, přiznávám se, malinko znervózňovala. Čekala jsem, že ji řidič vyrazí z autobusu. Ale on jen zahučel „Můžete si toho psa srovnat?“ Žádost ovšem nedorazila k uším oné paní. Pejsek vzorně dohopkal k sedadle paniččiny a olízl jí tvář.

Nerada to přiznávám, ale bezpečnost jízdy autobusem č. 302 ve směru Letňany-Kbely ovládal PES (!!!)