Nekonečná samota

Nekonečná samota z hloubi se valí,
nekonečná samota v prázdno mě halí
a nikdo nečeká v té temné dáli.
Mlčení a ticho záhrobní,
kolem jedou vozy pohřební
-v blízkost věřila jsem,
vrátila se ze snů na zem.
Studená a sychravá je realita,
blesky stesků denně jsem bita.
Proč jsme si všichni tak cizí,
když jsme stejní,
proč naše pohledy mrazí
a v srdcích jsme vrazi,
když jsme propojení,
všichni v drogovém opojení,
jsme stejní,
prolézáme těmi samými lejny,
dobře víme, že se stejnými pocity zápasíme,
tak proč vedem monology,
proč spolu nemluvíme,
proč o sobě píšem blogy
a druhý nevidíme,
všude jsou oceány slov,
že se v nich snad utopíme,
však je to jen rybolov
-koho jimi napálíme..
Proč nedokážem si to říct jako lidi,
že se potřebujem,
to se každý za to stydí,
nebo proč se nemilujem?
Proč v prázdnotě a chladu
umíráme,
proč necháme druhé v hladu,
kůrku chleba nepodáme?
Proč máme srdce ocelový,
dáváme si bacha, ať nás nikdo neuloví…
My, co sedřít se necháme na kůži
a nakonec se vždycky bodnem o růži,
my co o svém hladu víme,
my básníci, co se snad utrápíme,
my burcujem vás, lásky vrazi,
že vyhnáni z ráje jste byli nazí.

P. S. Každý je ostrov,
životem kráčí a vede proslov…

Napsat Facebook komentář

x komentář

Napsat komentář