Milostná etuda

Scéna první – Premiéra

Poznali se po premiéře.

„Byla jsi výborná!“ objímá Bára Martinu. Martina ji pozvala na první představení, ve kterém hrála. Před rokem se náhodou dostala do amatérského souboru zvaného Divadlo AAA a po půlročním zkoušením právě dnes večer ztvárnila jednu z hlavních rolí konverzační komedie.

„Myslíš?“ optala se Martina přítelkyně, né že by pochybovala o svém výkonu, vždyť na to představení se připravovala skutečně důkladně, ale ráda přijímala projevy gratulantů a zkrátka – tento slavný večer chtěla užít slávy až do dna.

„Jistě,“ ujistila ji Bára. Sice chtěla zmínit ten mizivý začátek, kdy Martina v převleku služebné hned na úvodu telefonuje Lordu Hamiltonovi, ale nechtěla kamarádce kazit radost. Tohle je přeci její večer! Bára, štíhlá slečna oblečená do černého kostýmku s malou růžičkou na klopě podává Martině namísto pugetu originální dárek – květináč s porostlou rostlinkou s drobnými kvítky. „To pro štěstí, zlomení vazu a tak!“

Martina dárek s vděkem přijímá a přes hluk hostů tísnících se u malého divadelního baru ve sklepeních prostorách, povídá přítelkyni: „Chceš? Chceš s někým seznámit?“

„To je blbý…“ namítne Bára. Jemně se opírá o stěnu, tak, aby si neumazal oblečení, a v prstech svírá pohár s vínem.

„Není, znám všechny, jsou to fajn lidi,“ řekne Martina a obě se postaví tak, aby viděli na všechny účinkující a jejich hosty. Hlouček lidí ve večerním, avšak neformálním oděvu, pojídá chlebíčky a popíjí červené či bílé.

„Vážně? Můžu si vybrat?“ optá se zvědavě Bára a Martina odpoví: „Schválně, jestli poznám tvůj vkus!“ Chvíli si zkoumavě rádoby vybírá možného obětního beránka hloupé dívčí hry na výběr partnera a pak s jistotou prohlásí: „Zdeněk Nekatovický, že ano?“
„Kdo že?“
„Lord Hamilton!“

V Báře to hrkne. Bože, ta má trefu! Je vidět, že se znají už dobrých patnáct let!

„No, tedy!“ pronese obdivně.

„Mám pravdu, že jo? Pojď!“ a už ji bere za ruku a odvádí k hloučku umělců. Když stál Zdeněk na jevišti, nemohla z něj odtrhnout oči. Je TAK přitažlivý!

„Zdeňku, Zdeňku, tohle je Bára, moje kamarádka, známe se už od základky. Hele, dělá na jednom úřadě, možná byste se mohli domluvit na vystupování na nějaké akci…“

„To bych byl poctěn,“ řekne Zdeněk a galantně, jako ve zpomaleném filmu, políbí Báru na hřbet ruky, „Moc mě těší, Nerakovický.“

Bára se cítí nesvá. Z herce jde něco, co dosud nepoznala a připadá si hloupě. Zdeněk kolem sebe práší zvláštní fluidum, energie, jako by ji něco nutilo odtáhnout ho pryč, líbat se s ním a pak… Ještě nikdy, tedy kromě Martiny, se nebavila s opravdovým umělcem a navíc s hercem, který hraje na skutečných prknech. Trochu se zakloktává: „Víte, u nás děláme jen takové akce pro veřejnost. Velikonoční jarmarky, masopusty a tak. To by asi nebylo nic pro Vás…“

Zdeněk je unešený. Bára kolem sebe práší zvláštní fluidum, cosi, co v něm vyvolává ty nejnestoudnější erotické fantazie. Je krásná, jemná, drobný nosík, úzké rty a ty vlasy! Nádherné dlouho blond sahají jí až téměř po pás! Už ji vidí svlečenou a roztouženou… V posledních letech měl jen několik krátkých nevýznamných známostí, které udržoval snad jen pro naplnění volného času a posílení mužského ega, které on samozřejmě, vlastně, nemá. Náhle znejistěl. Tak ne, na tuhle musí opatrně.

„Nechtěla jste někdy hrát?“
„Co? Hrát? Ne,“ řekne Bára a prohlíží si ho. Je jejím pravým opakem, dokonce si myslí, že je menší. Silný, pod hranatým oblekem spíše kulatý, široký nos a mužné rysy v tváři. Velké hnědé oči s dlouhýma řasami, které jí tak trochu připomínaly panáčka Večerníčka. Uchechtla se. Na bradě drobné fousy a koutky jsou už prošedivělé. Co je na něm tak přitažlivého? Večerníček? Co blbnu…

„Ne, nikdy jsem nechtěla hrát,“ najednou ucítila příležitost. Proč vlastně ne?

Scéna druhá – Zkouška

Už tam na ni čekal. Druhý den v baru. Seděl v rohu a pil pivo z půllitru. Objednala si jen vodu.

„Co kdybychom si potykali?“ zeptal se on.

„Jasně,“ řekla Bára a docela si oddychla. Ještě že je smělejší než ona.

Má na sobě pořád to oblečení z práce – úzké šedé kalhoty a bílou blůzu a on tam sedí v džínách a tričku s nápisem. Vypadají jako nesourodý pár. Zdeněk jí podal scénář a řekl: „Přečti si to a když budeš chtít, je Mary tvoje. Ale nebude to zadarmo, musíš projít konkurzem!“ usmál se a upil piva.

„Aha… já… já nevím, jestli jsem na to stavěná…“ řekne nesměle.

„Tak zkus přečíst tuhle část!“ Zdeněk nalistuje stránku, ve které je obhajoba obžalované Rose, kterou drží advokátka Mary. „No, čti!“

„Tady?“ podiví se Bára a rozhlédne se po baru.

„Nikdo tu ještě není, diváci jsou uvnitř, klidně můžeš tady!“

Barmanka za pultem, která právě leští skleničky, se na ně přívětivě usměje: „Klidně můžete, já jsem zvyklá.“

„No, vidíš, Petře to nevadí, je zvyklá!“

Bára začne. Nejdřív nesměle a potichu.

„Musíš víc nahlas, to je základ, na divadle se musí mluvit hodně nahlas, tak aby tě slyšel divák i v poslední řadě na stojáka.“

Dobře. Bára se soustředí. Ostatně, proč by vlastně neměla hrát? Spustí řeč a zvýší volume.

„Výborně. A teď… musíš mluvit pevně, nesmlouvavě, tak jako právník. Nepřipouštíš žádné námitky, poznámky. Nepochybuješ. Nikoho okolo nesmí ani napadnout, že bys neměla pravdu.“

A Bára jede. Zdeněk si opře loket o desku stolu a dívá se na ní. V duchu líbivě a zamilovaně navenek přísně a režisérsky.

„Výborně. Teď to ještě zkus jinak. Postav se tamhle a představ si, že jsem soudce.“

Cože? Bára trochu nesměle předstoupila před „soudce“ doprostřed baru. Barmanka narychlo odsunula židličky, aby jim udělala víc místa. A Bára spustila. Opravdu se snažila, ale cítila se tak nějak nepatřičně. Zdeněk ji pozoroval a oči mu sklouzávaly k Bářinu poprsí a k bokům. Toužil ji svléknout. Bára skončila a zeptala se: „Nebylo to blbý?“

„Ne, vůbec ne. Právě jsi udělala konkurz.“

„Cože? To stačí takhle?“ To je tak snadné dostat se do divadla? Chci tě dostat dál… napadlo Zdenka. Pak ale zvážní a řekne: „No, ještě se domluvím s Vláďou, ale myslím, že je to v suchu.“ Vláďa je prý druhý režisér ááček.

„Ale zkoušet se začne až za měsíc,“ řekne Zdeněk posmutněle, „Do té doby tě asi moc neuvidím, co?“

Bára se zadívá do jeho krásných očí a chce ho obejmout, pak řekne rozpačitě: „Proč bys mě neviděl?“ a napadne ji trochu zaflirtovat: „Připadám ti neviditelná?“ Zdeněk pochopil.

„Chtěl bych ti dát pusu, Báro. Od prvního okamžiku tě chci políbit.“

Báře se rozbuší srdce a… to už se Zdeněk malinko přisouvá, dlaní ji bere v týl a naklání se k filmové puse, přičemž nečekaně zajíždí jazykem mezi rty. Ten polibek nebyl romantický jako ve filmech z padesátých let, kde se herci jen letmo dotýkali rty a předstírali vášeň. Tenhle polibek byl ryze „francouzský“. V Bářině těle se mísil ostych s překvapujícím vzrušením. Pak ji Zdeněk pustil a pomalu odtáhnul hlavu a otvíral oči. Mezi jejich ústy jako malá pavučinka se natáhl jemný provázek slin. Jako ve filmu. Jako v současném filmu, ve kterém nesmí chybět dlouhé počáteční titulky, smrt, násilí, vzrušení, sex a vášnivý uslintaný polibek. Bára si v duchu řekla: „Já chci ještě, ale ne…“

„Máš na dnešek nějaké plány?“ zeptal se Hamilton.

„Ne, jen tebe, pane režisére“ Bára si dodala odvahy a přimkla se znovu k jeho rtům. Vášeň stoupá a je až k nevydržení. Bára si nepamatuje, že by to nějaký muž kdy dokázal. Jelikož je víc uzavřená a stydlivá, přitahuje k sobě podobné typy. Tohle byla výjimka. Ty její nádherné vlasy, Zdeněk ji po nich hladí, a ta pěkná malá prsa, prsty ho svádí k tomu, aby jí odhrnul blůzu, už už jí sahá kolem pasu a hledá nahá záda, když se zarazí a s velmi smutným štěněčím obličejem a soustrastně Báře pošeptá „Tady to nejde, co kdybychom jeli k tobě?“

Scéna třetí – Konkurz

Slovo dalo slovo a o už stojí v jejím podolském bytě, pomalu z ní sundává halenku a zkušeně rozepíná podprsenku. Venku začíná pršet. Jim je to jedno, jsou doma schovaní. Snad jim prší štěstí… Zdeněk má velké bříško a v podstatě není žádný krasavec, jen Bára cítí kolem něj silné vzrušení a chce, prostě chce, prostě musí. Nemá čas hodnotit postavu a nemá ani čas se pořádně zamyslet nad tím, co dělá. Zdeněk je stále ještě oblečený a ona svlečená. S obdivem pozoruje a hladí Bářina malá ňadra, líbá ji, jazykem projíždí na gauči položenou její něžnou drobnou vysokou postavu, zkušeně dotýká se rozkroku. Její kůže voní a přitahuje ho až neodolatelně. Milostné hrátky prodlužují až k nesnesení. „Jsi tak krásná,“ vzdychá on. Ona má zavřené oči a užívá si každý dotek a polibky opětuje. Vášnivě si jazyky hrají v úkrytu, drží se jako malí milenci v týlech, zoufají, milostný boj je strhává, ale klapka o sebe ťukne ve chvíli, kdy se Zdeněk s těžkým oddychováním zeptá: „Kde máš postel?“

Bára ho odvádí do ložnice. Zdeněk je zkušený herec i milenec. Bára si připadá jako by byla v milostném ráji. Ona, nahá nymfa, on, oblečený… co (?). Lehnou si do postele a během vášnivého líbání sesunou peřinu. O okenní parapet ťukají dešťové kapky a připomínají indiánské bubny. Zdeněk se svléká a zkušeně si ji k sobě přitahuje. Začínají se milovat. Bářino nadšení však ustupuje pod vlivem Zdeňkovy snahy se … předvést. Během milostného aktu totiž několikrát mění polohy. Pořád se ptá: „Líbí se ti to? A teď takhle…“ A vášeň docela mizí. Bára se v duchu diví, co že to dělá, protože na tohle rozhodně nebyla připravená…

Zdeněk padá do peřin, spokojený, jako když chlapec potají ukradne z mrazáku krabici vanilkové zmrzliny, uteče s ním ven, aby ho maminka neviděla a za pomoci velké lžíce jej pomalu spořádá. Bára se rozkoukává a nechce dát nic najevo. Zdeněk pořád hledí ke stropu a špičkou jazyka se si projíždí po svých rtech. Cítí se jako king. To se mu to povedlo!

Scéna čtvrtá – Reakce

Bára neví, co dělat a tak po chvilce ho políbí na tvář, neví proč, snad si chce uchovat romantickou vzpomínku na lásku a na krásnou předehru. Zdeněk se otočí a políbí ji na rty. Když pochopí, že se Bára zvedá, přitáhne ji k sobě.
„Počkej… nikam nechoď. Miluji tě.“ A řekl to tak opravdově! Nebo to jen hrál? Díval se na ní s velkým očekáváním. Ano, teď to Bára musí říct, jinak se totálně ztrapní: „Mám tě ráda…“

„Jak jako mám tě ráda? Mám tě ráda, mám tě ráda… to je jako bys mluvila o čokoládě…“ nespokojeně pronesl pan režisér. Báře se něco nezdá, ale ještě pořád neví, co.

„No, tak miluji tě…“ jen ať slyší, co chce slyšet, ale intonace zjevně neodpovídá požadavkům. Bára totiž není herečka.
„Líbilo se ti to?“ zeptá se Zdeněk milenky, třeba aspoň něco z ní dostanu…. Ona však neví, co odpovědět. Pravdu nebo lež? „Ano.“ Kéž se už nevyptává!

„A líbilo se ti to hodně?“

„No, abych byla upřímná, vedle to bylo lepší…“ řekne ona. Lepší je si to vysvětlit hned na začátku.

„To není možné, lepší to bylo teď.“

„U mě ne.“

„Tak se ti to líbilo nebo ne?“
Proč se tak vyptává? No, když to chce vědět…

„Ne. Nic jsem necítila.“
„Ty jsi necítila můj p…?“
Takže polopaticky: „Ano, ten jsem cítila, ale to bylo jediné, co jsem cítila.“

„Ty jsi necítila vzrušení?“
„Vedle ano, tady ne.“

„Tobě se to tedy nelíbilo?“
„To říct nemůžu. Něco se mi líbilo, něco ne.“

„Tak co se ti nelíbilo?“

Nic, řekla si v duchu, teď už nic… To to musíme teď probírat?
„Proč se prosím tě takhle ptáš?“

„Chci vědět, jestli se ti to líbilo!“
Cosi uvnitř jí řeklo: asi prostě chce vědět, jestli je dobrej, nebo nevím, ale mám mu lhát?
„To tvé měnění poloh mě zmátlo a necítila jsem nic. Kdybys v jedné vydržel aspoň dvě minuty, možná bych něco cítila.“

„To není možné. Žádná si zatím nestěžovala. Naopak. “

„Já si nestěžuju. Ptal ses, tak odpovídám.“

„Vážně se ti to nelíbilo?“

„Ale ano, něco se mi líbilo.“

„Ano? A co?“

„To co bylo předtím než se to stalo.“

„Takže se ti to líbilo?“
Báře dochází trpělivost: „Ty vážně chceš vědět pravdu?“
„Ano, samozřejmě chci.“

„Ne. Ne. Ne.“

„Jak to myslíš, že ne?“
„Ne. Prostě ne.“

„Jak to, ne, vždyť kdyby se ti to nelíbilo, tak bys to nedělala!“

„Bože…“ vzdychne si Bára, „Prosím tě, jdi pryč. Co mohlo být hezké jsi právě zničil.“

„Tomu nerozumím. Můžeš mi to nějak vysvětlit? Rád bych se nějak poučil…“

Báře došla síla. Řekla jen tiše: „Jdi.“

Milenec nechápavě sbírá své svršky. Báře se ulevuje. Tohle tedy ne! Otevře vchodové dveře a otáčí se za milenkou. Asi čeká na aplaus.

„Nechceš mi ještě něco říct?“ zeptá se Báry. Ta jen zavrtí hlavou.
„Ale říkala jsi, že mě miluješ?“ Bára jen sedí a dívá se na herce. Kam se poděla vzletná gesta? Náhle zaslechne, aniž by on cokoliv říkal, něco jako „To je ale kráva…“

„Tak to jsi mi lhala,“ fňukne Zdeněk nahlas a ještě hlasitěji práskne dveřmi. Lord Hamilton totiž odchází v největší slávě a s největším aplausem. Jen ať o tom ví celý dům!

Nelhala jsem, řekla si Bára. Ale raději mám sebe…