Náhubek pro psy

Pod rouškou se člověk dusí,

dýchat se nedá,

a to se mu hnusí.

Přiškrcený, podvázaný,

sám do sebe brutálně natlačený.

Pokud nechceš jen lapat po dechu,

tak zůstaň doma,

či je-li to dostupné,

vyraž do lesa projít se po mechu.

Novodobé otroctví,

dusivé náhubky,

stejné jako pro psy.

Je to zotročující, jaksi.

Máme se snad udusit?

Anebo pak přijde doba,

kdy nahromaděné zaškrcení

bude se muset bouřlivě vyvalit?

Pud sebezáchovy mne prohlásit nutí:

Jděte s těmi hovadinami do řiti!

Koronáček zatěžuje zajisté,

je třeba se chránit,

nemusíme však,

vlivem nesmyslných extrémů,

zadušením jako krysy pojít.

Chci žít, odmítám chcípnout na nedostatek dechu,

až číše přeteče, bude mi všechno fuk,

lépe nežli chcípnout či se zbláznit,

raději přestat se snahou přemrštěně se ukáznit.

Kašlu na nařízení

vyloženě škodlivá,

k zoufalství a šílenství dohánějící,

zdraví závažně ohrožující,

člověka jak prašivý dobytek omezující.

Chci žít, vy snad ne?

Proto se chci řídit více selským rozumem.